Přivezli jsme si vlka

Eliana ve stylu Jacka Kerouacka popsala svou cestu do Francie a zpět. Začetl jsem se, zasnil, a představil si sýry a víno. Co víc si přát v takovýto krásný den.

Dobrý den,

přemýšlela jsem čím začít. Zda tím, jak můj muž jel stopem za polární kruh a potkal úžasné lidi a šel ve stopách medvěda. Nebo onehdá,  jeli jsme na skůtříkovi padesátce s plnou polní ve dvou na výlet do Vídně a jen k hranicím nám to trvalo den. Pak jsme si polepšili a jeli na indickém skůtru, který obdivovali slovenští celníci a přejížděli s ním Alpy, kdy jsem byla podchlazená a v bezvědomí. Nebo jak jsem spala pod širákem a ve spacáku sjela ke srázu (asi jsem se moc vrtěla). Ne, bylo to dobrodružství, ale ne tak bizarní jako naše expedice k Atlantiku a zpět na koloběžkách a stopem.

    Myšlenka na tuto cestu vznikla za rozespalého klimbání cestou do zaměstnání v linkovém autobuse. Klasické - pojďme něco bláznivého uskutečnit! Zakoupili jsme švýcarské stroje z leteckého hliníku. Skládací. Sestra ušila vaky. Našli jsme si spolujízdu do Francie. Naprosto cizí člověk – jaderný fyzik Filip. V sobotu ráno jsme, za velkého mávání, nastoupili na kolobrndy s krosnami na zádech a rozjeli se na západ. Jako vlastenci jsme měli české vlaječky.

První zajímavý stop jsme chytili žigula, jehož majitel se právě chystal vyrazit tímto charakterním vozem do Černobylu. V Praze jsme přesedlali na spolujízdu. Felicie Combi a Filip, který jel do Francie pro svou ženu k její rodině. Vzadu se se mnou tísnilo nesložené kolo. Střídali jsme se 1200 km do cíle. Zcela spravedlivě, a že muži moc nevydrží, jsem já odřídila polovinu. Vůbec nevadilo, že jsem ve Francii nikdy nebyla, neměli jsme mapu ani  GPS. Trefili jsme dobře.  Ráno u oceánu bylo kouzelné a můj chlap chytl romantickou slinu a rovnou mne požádal o ruku. Asi hodinu jsme pak v písku hledali prsten.

     Naskočili jsme na koloběžky a popojeli jsme směrem k Le Mt.St.Michel.  Místní pošťák nám mával s halasným Bonjour. Tu nás někdo popovezl, tu a tam jsem hodiny a hodiny viseli  na jednom fleku ne a ne se pohnout.  Kuriózně jsem se vzadu vezla s umělou nohou, blechatým psem slečny Veronique na klíně, nejluxusnějšími vozy s arabským prodejcem vína, rodinkou spratečků ve Ford Galaxy, staříky, co nám vesele něco francouzsky vyprávěli a my jim nerozuměli ani slovo, přikrytá vzadu na náklaďáčku, s ožralou, co jel 160km/h. Také s klukama, co v autě hulili trávu a byli velmi veselí a dělali kraviny na silnici a my byli taky veselí a bylo nám to jedno – zřejmě z výparů. Nejkratší stop byl 100m...... asi patnáct minut jsme se nakládali a pak nás odvezl řidič asi 100m, kde prý budeme mít lepší místo na stop (samozřejmě tam jsme stáli předtím). První noc jsme uvízli na okraji města. Mé červeného oblečení děsně rajcovalo stádečko býků, takže jsme si vyzkoušeli běh s plnou polní. Všechna políčka byla oplocená. Za tmy jsme si rozložili stan na starší zahradě, která byla přístupná. Majitel nás viděl a i když jsem moc strachy nespala, že nás přijdou policajti vykázat, nic se nestalo. Brzo ráno jsme vypadli a po projížďce Caen, jsme se vydali směr Rouen. Francouzi jakmile zjistili, že nejsme Angličané ani Němci, k nám byli nesmírně milí. Tedy až na četníky, ti nás trošku poplašili, protože stopovat se nesmí na určitých místech. Ale dobře to dopadlo. Občas měli problém se zeměpisem a identifikovali nás jako Čečensko, či ruskou zemi....

    Další noc jsme spali ve 300 let starém domě. Olivier nás sebral na benzině a pozval k nás k sobě domů. Celá rodina seděla u obrovského stolu a hodovala. Všichni jsme si krásně popovídali, ochutnali místní speciality. Děti tam pijí víno jako limonádu, ale pro ně je to přirozené. Byli jsme vděční za sprchu. V těch vedrech to bylo osvěžující. Další den jsme okusili strastí s tureckými toaletami, obdivovali na pastvinách čisté a spokojené ovečky, krávy a koně, nádhernou přírodu, města i překrásný venkov.

    Následující noc byla u dálničního přivaděče ve stanu, kdy jsme celou slyšeli motorovku a díky špiclování četníků jsme museli jet oklikou o dvacet kilometrů. Navzdory tomu jsme v jedné vsi  potkali báječné lidi. Došla nám voda a já poprosila jednu dámu na zahradě, zda by nám mohla napustit vodu do pet lahve. V mžiku tam byla celá ves a všichni nám nesli balenou vodu a jen té nejlepší kvality a přátelsky vyzvídali odkud jedeme a kam a odkud jsme a že znají Czechoslovakia a jmenovali naše sportovce...no sláva to byla veliká.... abychom je nezklamali, tak jsme šlapali do prudkého kopce jakože to jezdíme běžně. Ovšem za první zatáčkou z dohledu jsme se svalili vyčerpáním do příkopu.

     Byli jsme spálení, unavení a špinaví a přesto nás vzal jeden slavný fotbalista (jméno už nevím, fotbal je mi cizí-jo takhle hokej...) až do Německa . Tam jsme spali na ostrůvku mezi silnicemi a nad hlavou nám přistávala letadla. Projeli jsme Kaiserlautern a jedna krásná slečna, co vypadala jako ta herečka, co hraje Stephany, nás nabrala do narvaného auta, kdy jsem skoro měla vystrčenou hlavu z okýnka, abych se vešla, na klíně bedny s nákupem. Posléze nás vzal první kamioňák, zrovna se jela formule a tak dálnice byli zacpané a my slyšeli, alespoň ten kravál, co se linul z Nürburgringu. Řidič měl úžasný vůz, četl si knížku a kamion si to sám popojížděl a hlídal vzdálenosti. Super!

     Vysadil nás na benzině, kde jsme již měli domluvený odvoz do Čech od našich kamioňáků, jen jsme museli 8h počkat a odjezd tak byl ve dvě v noci. Na odpočívadle jsme si chystali jídlo a snažili se zabavit. Byli jsme moderně, slušně a čistě oblečení a přesto jsme se jedné německé Frau nelíbili.V  mžiku u nás zastavilo bílé BMV a z něho vylezli dva santusáci v rozervaných džínách, na hlavě háro jako Kamil Střihavka a rozběhli se k nám. Přemýšlela jsem chvilku zda tasit rybičku na chleba, ale dobře jsem udělala, že jsem po ni nešáhla. Můj muž naprosto klidně pokračoval v konzumaci jídla. Chlapci na nás vytáhli průkazy a zařvali Kriminalpolizei. Tak jsme slušně pozdravili, legitimovali se a oznámili účel cesty a že čekáme na řidiče. Kobra 11 odfrčela, ale každou hodinu si nás kontrolovali.

   Konečně nastal čas odjezdu. Řidič z Chebu nám koupil ještě kafe a staral se o nás krásně. Když jsem usnula tak  mě přikryl a po vysílačkách nám zajistil přestup ke dvěma báječným chlapům, co jeli na Folmavu a se kterými byla děsná sranda a jejich větu: “Cák, tady děláte?” bereme jako kultovní. Na hranicích jsme se nadechli toho našeho krásného a svěžího vzdoušku a radovali se, že jsme v Čechách. Nezkazilo nám to ani zvolání HALT za zády, protože jsme šli  nějakou cestičkou z parkoviště a omylem obešli celnici, takže trošku průšvih. Poslední trasa na koloběžkách na vlak byla kouzelná a my jsme byli rádi, že už jsme doma....No a až příště nikam nepojedeme, tak si rozhodně vezmeme navigaci....

Celá cesta trvala 6 dní, ujeli jsme stopem a strojích téměř 3000 km. Přivezli jsme si spáleniny na nohách, seškvařený boty od brzd, francouzské víno a německou čokoládu. Jo a vlka. Jednoho.

Eliana

 Díky Eliano, četl jsem a záviděl. Ženu s takovýmto nadhledem, aby jeden pohledal. Mám taky jednu takovou. Věřím, že mi feministky odpustí tento majetnický výkřik, ale kdo ji zná, ví, že ta se vlastnit nenechá.

Pište dnes na krásné téma:

Největší dobrodružství mého života

redakce@zena-in.cz

A pro jednu z vás, jejíž příspěvek se mi bude nejvíc líbit, mám připraven dárek: Vichy Liftactiv Derm Source Denní krém pro normální a smíšenou pleť 50 ml v hodnotě 750 Kč. Abyste při vašich dobrodružstvích byly krásné...