ka.jpg
Foto: Profimedia

Eva Kantůrková je česká spisovatelka a scenáristka. Narodila se v Praze, a to v období mezi dvěma válkami. Přesněji 11. května 1930. Její maminka Bohumila byla spisovatelkou a tatínek Jiří novinářem. Možná i právě po nich zdědila svoje nadání. Po maturitě nastoupila ke studiu filosofie na Karlově univerzitě, kterou se jí podařilo ukončit v roce 1956 a prakticky hned se po vzoru svých rodičů začala věnovat novinářské a spisovatelské činnosti.

Kantůrková byla členkou KSČ už od svých šestnácti let. Její matka ji ještě jako neplnoletou přivedla na tehdejší sekretariát a nechala zapsat. Samozřejmě ve vědomí, že pro své dítě dělá to nejlepší. Sama Eva ovšem velmi brzy pochopila, že komunistický režim nejen důkladně klade umělcům, tedy i spisovatelům do jejich práce překážky, ale také to, že velkou měrou zasahuje do osobních životů všech lidí. Sama se o tom mohla přesvědčit ve chvíli, kdy bylo ve stranické buňce předmětem diskuze a šetření její rozpadající se manželství s básníkem Janem Šternem. Kantůrková o tomto incidentu v rozhovoru pro Český rozhlas řekla: „Navenek to byla doba největšího teroru a procesů, ale uvnitř organizací se vyžadovala puritánská uvědomělost a poslušnost. Člověk se musel obrnit tím, že si soukromí musel přísně schovávat pro sebe, protože soukromí se prostě nerespektovalo – vlastně neexistovalo. Škoda, že mě tehdy z té strany nevyloučili, měla bych to později jednodušší.“

Později se podruhé provdala za Jiřího Kantůrka, jednoho z klíčových reformních redaktorů Československé televize. Čím dál více ovšem pozorovala program komunistů se vzrůstajícím skepticismem a tíhla stále více k odbojové skupině intelektuálů uvnitř strany. V roce 1970 vystoupila ze strany a rázem se ocitla na seznamu zakázaných autorů. Od té doby mohla publikovat jen v exilu nebo formou samizdatové literatury.

Nebylo zřejmě překvapením, když později podepsala Chartu 77 a stala se i její mluvčí. Aktivně se také ke konci sedmdesátých let zapojila do procesu Výboru na ochranu nespravedlivě stíhaných. V rozhovoru pro Paměti národa řekla: „Prostě jsem se musela ozvat. A tak jsem napsala knihu rozhovorů se čtrnácti ženami, které buď samy byly odsouzené nebo to byly manželky odsouzených mužů.“ Tato kniha se jmenovala Sešly jsme se v této knize a vydána byla v samizdatu, ovšem později vyšla i v Mnichově. „Věděla jsem, že mě za to budou stíhat. Ale když chtěl člověk fungovat jako spisovatel, musel s tím počítat. Spisovatel je lovec, lovec témat a musí pracovat neosobně, citovou vazbu si nemůže dovolit, to je pak s literaturou konec. Je to svědek. Sama sebe cítím jako svědka doby,“ dodala.

Pro své knihy vydané v zahraničí byla pak roku 1981 vězněna ve vazební věznici Ruzyně, kde i přes nátlak tehdejšího režimu a vyšetřovatelů, kteří jí nabízeli svobodu výměnou za udání kolegů a veřejné vystoupení v televizi, nikdy nikoho neprozradila a po celou dobu svého pobytu za zdmi věznice se pevně držela hesla „Nikdy nikoho nejmenovat“. Přestože na případu Kantůrkové pracoval celý tým psychologů, lékařů a vyšetřovatelů, nikdy se jim nepodařilo dostat ji na lopatky až do konce svého pobytu zůstala čestná, silná a odhodlaná stát si za svou tvorbou a za pravdou, které věřila. O rok později byla z vazby propuštěna. A právě tento pobyt ve věznici Eva Kantůrková brilantně zpracovala v knize Přítelkyně z domu smutku, která obsahuje nejen příběhy dalších „přítelkyň“, které za mřížemi potkala, ale také podrobnosti jejího případu a průběhu vyšetřování. „Jak si v prostředí, tak neslušném jako je vězení uchovat slušnost? Nejde o to, že když sám nedáte, stejně vám něco ukradnou. Jde o to, že ve vězení tak, jako kdekoliv jinde se vždy najde někdo, kdo vás za slušnost odmění, kdo se k ní přidá,“ píše ve své knize. A právě s tímto přístupem a čistým srdcem se jí podařilo vězení překonat.

Přítelkyně z domu smutku v televizi
Příběh Evy Kantůrkové a jejich „přítelkyň“ je natolik lákavým materiálem, že se stal předlohou jak pro televizní seriál, tak později pro divadelní inscenaci. Stejnojmenný televizní seriál natočil v roce 1992 pro Českou televizi režisér Hynek Bočan. I v dnešní době patří tento počin k naprostým vrcholům české televizní tvorby. A to nejen díky dobře odvedené režii, náladotvorné hudbě Jiřího Svobody a skvěle napsanému syrovému textu Kantůrkové, ale především díky vynikajícím hereckým výkonům, kterým vévodí Ivana Chýlková v roli samotné Kantůrkové, pro účely seriálu uváděné jako paní Marta. Chýlková zosobnila statečnou disidentku přesvědčivě, její vzdorovitost odhodlání na diváka přepadnou i přes televizní obrazovku. Ovšem herecké výkony všech ostatních „přítelkyň“ nelze nechat bez povšimnutí. Zářila i Helena Růžičková jako podvodnice Helga, Jiřina Bohdalová jako Helenka s bájnou lhavostí či Jana Boušková, jejíž Romka Andy nese na svých bedrech těžký úděl a nešťastnou lásku se zedníkem Kamilem.

Přítelkyně z domu smutku v divadle
Je ovšem až s podivem, že Přítelkyně nebyly do roku 2020 nikdy inscenovány na prknech, jež znamenají svět. O průlom se ovšem v září 2020 postarala režisérka a herečka Diana Šoltýsová. Historicky první inscenace Přítelkyně z domu smutku měla premiéru v Divadle Kolowrat a hlavní role ujala herečka a modelka Karolína Krézlová a později v této úloze vystřídala mladá herečka Barbora Mazalová. Navzdory troufalosti tohoto nápadu byla inscenace velmi dobře přijata jak veřejností laickou, tak veřejností odbornou. Například redaktor oficiálního serveru i-divadlo Jiří Koula jí ve svém hodnocení přisoudil 80 % a uvedl: „Je to malý zázrak, který má potenciál stát se velkým.“

FotoJet-1-.jpg
Foto: Plakát k inscenaci Přítelkyně z domu smutku, se souhlasem autora Petra Floriána a režisérky Diany Š.

Čtěte také: