b7552c2f01c3c-A4922561-E75B-42F8-8DF3-5ACBC85C2159-.jpg
Foto: Shutterstock

Janu poznal před pěti lety ve firmě, kde pracuje. Přijal ji jako svou asistentku. Pracovní vztah ovšem přerostl v něco víc. Zamilovali se do sebe a začali spolu chodit. V zaměstnání se k sobě dál chovali profesionálně, takže nikdo nic nenamítal. Brzy si našli i společné bydlení a začali spolu trávit veškerý čas. Nevadilo jim to. Naopak. Vše dělali společně. Když neplánovaně otěhotněla, trochu je to zaskočilo. Bývali by s dětmi ještě pár let počkali. Ale když už bylo jedno na cestě, rozhodně mu v příchodu na svět nehodlali bránit. Každým dnem se na příchod syna těšili víc a víc. Když se pak narodil, z Jany se stala příkladná maminka. Na Radkův vkus ale až příliš.

Najednou pro ni přestalo existovat všechno ostatní. Včetně mě. Vše se točilo jen kolem malého Alexeje. Aby měl nejlepší krémy, správné plenky, postýlku i nezávadné oblečení. Pořád ho měla přisátého na prsu, dokonce se kvůli tomu k němu i odstěhovala do dětského pokojíčku. Aby nemusela v noci tolikrát vstávat. Já zůstal sám. Nejen fyzicky, ale osamělý jsem si najednou připadal i psychicky. Už ji nezajímalo, jestli mám do práce dobrou svačinu, dost vyžehlených košil nebo co jsem v práci za celý den zažil. Když neřešila dítě, tak spala,“ vzpomíná na začátky rodičovství Radek. Všichni ho uklidňovali, že je to u maminek s novorozenci normální. A časem se situace srovná. Jenže u nich doma to k lepšímu nešlo.

Jana stále pečovala v první řadě o malého Alexeje. „Byly mu čtyři měsíce, ale ona nadále pendlovala jen kolem něho. Když jsem jí nabízel, že řeknu mamce nebo pozvu chůvu a někam si spolu večer vyrazíme, odmítla. Prý zatím od miminka odejít nedokáže. A stejně je unavená, takže se raději vyspí. Samozřejmě pořád v dětském pokoji. Ono to v posteli stejně nestálo za moc. Tvářila se při tom jako kyselá okurka. Nadšení veškeré žádné. To si to chlap raději udělá sám,“ krčí rameny Radek, který se snažil být trpělivý celých třináct měsíců. Změna však stále nepřicházela, i přes jeho pravidelné stížnosti.

„Párkrát jsem jí vyčetl, že si mě vůbec nevšímá, jsem pro ni vzduch. Ona se ale jen urazila, že pro ni nemám pochopení. Prý se snaží co nejlépe pečovat o mého syna, a to ji vyčerpává natolik, že pak jí ke štěstí stačí chvíle hlubokého spánku. A já prý mám žehlit košile nebo si připravit svačinu sám. Jistě že můžu! Ale jde přece o princip. Má dítě a já pro ni najednou přestal existovat. Co je tohle za společný život? Potřebuji vedle sebe partnerku, která mě vidí, má o mě zájem. Ne jen jako o pomocníka nebo kasičku. Tady jsem si zkrátka už připadal naprosto zbytečný,“ vysvětluje Radek, proč si nedávno sbalil kufry a od rodiny se odstěhoval.

To si konečně všimla, že nejsem doma. Rozčilovala se, vyčítala, plakala... Jenže to si měla uvědomit dřív. Teď už její místo zaplnil někdo jiný. Někdo, kdo na mě nekašle, vnímá mě. Ona ať si dál žije jen pro to malé, když jí to doteď stačilo,“ dodává Radek s tím, že bez prostředku ji samozřejmě nenechal. Posílá synovi měsíčně štědrou částku, aby byl finančně dobře zabezpečený. A až bude větší, začne si ho k sobě brát i na návštěvy.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka: 

Ženy, které si prožily první mateřství, mají zkušenost, jak je toto období náročné na výdej energie, tím spíše, když se snaží být perfektními maminkami. Toto rané rodičovské období je náročné pro oba čerstvé rodiče. Pokud se tatínkové intenzivně nezapojují do péče o dítě a neumí poskytovat potřebnou oporu matce, propadají pocitu „odstavenosti“ a cítí se ošizeni o pozornost a dříve běžnou péči od manželek. Úroveň frustrace je přímo úměrná zralosti každého muže. Je velký rozdíl mezi skutečným „emočním odstavením“ a infantilní žárlivostí na „malého vetřelce“, který ukradl veškerou pozornost k jeho vlastním potřebám.

Jana díky svému perfekcionismu a uvíznutí ve fixaci na dítě bohužel zapomněla Radka více zapojovat a z původní vztahové dyády místo rodinného modelu vytvořila závislou dyádu s dítětem, ve které potlačila původní partnerský vztah, a tím se neuskutečnila rodinná koherence. Na rozpadu rodiny mají oba svůj díl viny. Z Radkova vnímání situace vyplývá, že si k malému Alexejovi nevytvořil intenzivnější otcovské pouto (ať už důvody byly jakékoli), ošetřil si své vlastní potřeby a představa, že si bude brát svého syna „na návštěvu“, až povyroste, je naivní a rodičovsky nezodpovědná.

Díky tomuto přístupu se Radek stane pro svého syna cizí osobou, ke které nemá emoční pouto, a kvalitu těchto návštěv tento fakt negativně ovlivní. Pokud Radek rezignoval na vztah se synem a i přes své zklamání z Jany neudržuje se synem kontakt, je budoucí rodičovský vztah vážně ohrožen. Je velkou škodou, že Jana s Radkem nevyužili možnost odborné terapeutické pomoci k rozklíčování celé situace a nastavení pravidel a pochopení s možností záchrany celé rodiny.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu muže, kterého redakce zná a který jej předal redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.