0a03ed3eff348-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

V Česku existuje na 300 tisíc různých příjmení, a ne všechna jsou zrovna libozvučná nebo lichotivá. Na jedno takové měl „štěstí“ i Luciin přítel. „Nechci říkat jeho přesné jméno, protože jich v republice zase tak moc není, ale můžu prozradit, že má co do činění s pánským přirozením. Já se tak ale za žádnou cenu jmenovat nechci a nebudu. A nechci ani, aby se tak jmenovaly naše budoucí děti! Mám ještě v živé paměti, jak jsme se kdysi posmívaly jedné spolužačce. Pro nás to byla legrace, ale ona tím dost trpěla, když si tak zpětně promítám. Tohle prostě pro své děti nechcete!“ kroutí rezolutně hlavou Lucie, která své ano při navlékání zásnubního prstýnku podmínila tím, že nově vzniklá rodina bude nosit její příjmení. Vůbec ji ale nenapadlo, že s tím její snoubenec bude mít takový problém.

„Rezolutně to odmítl, že on se svým příjmení žádné trápení nemá. Navíc je v rodině už jediný syn, takže pokud by se ho vzdal, jejich rod definitivně zanikne. To nechce, jelikož je na své předky, kteří toho pro svůj kraj v minulosti hodně udělali, pyšný. Považoval by to prý za neúctu k nim. Navíc prý můžu být klidná, protože naše děti vychová tak, aby se s každým posměváčkem dokázaly vypořádat,“ popisuje partnerovu reakci Lucie s tím, že se jejich dohoda zasekla na mrtvém bodě. A aby toho nebylo málo, tak prohlásil, že on by se naopak musel stydět, kdyby nosil její příjmení.

„Mám krásné příjmení. Doslova. Jmenuji se totiž Krásná. Jenže podle něj se to pro chlapa absolutně nehodí. Styděl by se tak představovat, připadal by si jako čtyřprocentní. A že je stokrát lepší jmenovat se jako pánské přirození. Tak každý má hodnoty někde jinde, evidentně. Já si stojím za svým, on taky. Dohoda zřejmě nebude možná. Kamarádky mi radí, ať se prostě nebereme. Jenže ono to není jen o svatbě. Děti se po otci budou jmenovat i bez svazku manželského. Toho se taky nevzdá, chce pokračovatele rodu. Nevím. Nepřijde mi to jako malicherný problém, jak mi spousta lidí říká. Nechci žít s tím, že se budu cítit trapně při každém představení se,“ dodává Lucie a snaží se vymyslet rozumný kompromis. Zatím však marně.

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka

Možná se může zdát problém Lucie malicherný nebo povrchní, ale její argumenty jsou pochopitelné.

Je mnoho lidí, kteří využili možnost přejmenování z důvodů nepříjemných situací při představování, a i my jako děti jsme si někteří užili nepříjemnou pozornost či dokonce zesměšňování díky netradičnímu příjmení. A ruku na srdce, komu je zcela lhostejné jeho jméno, které nás provází celý život. Je to něco, co k nám patří a pokud nejsme z jakéhokoli důvodu schopni ho přijmout nebo bychom se za něj styděli, znamená tento fakt celoživotní zátěž, která bude znepříjemňovat mnoho situací, a proto je zbytečný.

Partner, který se se svým příjmením hrdě vypořádal i z titulu rodinné tradice, je v jiném nastavení než Lucie, která má sama opravdu příjmení krásné a rodinné vazby partnera ji nijak nesvazují.
Dnes je naprosto běžné, nechat si své původní příjmení, nebo si zvolit zcela nové. Matrika toto umožnuje, a právě i jeden z důvodů pro takovou žádost je nepříjemná konotace příjmení. Lucie má právo si ponechat své příjmení a v tomto případě ho lze převést i na potomka.

Otec bude tak jako tak uveden v rodném listu a krom vlastního ega, jeho otcovství nemusí být nijak ovlivněno. Okolí bude určitě rozumět tomuto rozhodnutí, aniž by musel cokoli vysvětlovat.
Svobodu v rozhodnutí ponechat si své jméno, ať už z jakéhokoli důvodu by měla mít každá žena. Přijetí manželova příjmení je z hlediska kvality vztahu věcí podružnou, ba naopak, mnoho žen může mít pocit, že přijetím se stává manželovým majetkem. Autonomie je ve vztahu zdravá a jeho kvalitu neovlivňuje. Pokud má Lucie v tomto směru jasno, nechť si trvá na svém. Pocity obětování se rozhodně nemají na počátku manželství co dělat. Pokud má partner zdravou míru sebereflexe, měl by její důvod a rozhodnutí tolerovat. Potomek se jednou může sám rozhodnout, zda dobrovolně příjme jméno svého otce.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi. 

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.