Foto:Shutterstock

Chodili spolu od jejích šestnácti let, o čtyři roky později si našli společné bydlení a dva roky na to se jim narodil první syn. Přestože často mluvila o svatbě, její přítel se k tomuto oficiálnímu kroku neměl. Pořád jen na něco čekal. Až si zařídí bydlení, až ho v práci povýší, až se miminko narodí, až trochu povyroste, až… Bylo jí sedmadvacet let a prstýnek stále nikde. Zato druhý syn na cestě.

„Dávala jsem jasně najevo, že po druhém porodu už rozhodně nemíním být svobodná a jmenovat se jinak než moje děti. Jenže Adámkovi bylo už půl roku a pořád nic. Došlo mi, že se k tomu Dan nikdy nerozhoupe, a tak jsem převzala iniciativu do vlastních rukou,“ vzpomíná Tina. Zamířila do zlatnictví, kde vybrala zásnubní prsten pro sebe a náramek pro svého přítele. A pak už si jen počkala na povánoční rodinnou sešlost.

„Byli tam všichni. Moje rodina i ta jeho. Dnes už bychom se takhle nesešli,“ usmívá se nad správným načasováním a vrací se k oné chvíli. Po obědě, kdy se podával dezert a káva, zacinkala lžičkou na šálek, poklekla před Dana a požádala ho o ruku. Za mohutného potlesku všech kolem. „Naštěstí má smysl pro humor a nebere se příliš vážně, takže se neurazil, jako třeba nějaký jiný muž. A i vzhledem k přítomnosti všech blízkých ze sebe nemohl udělat vola. Nechal si nasadit náramek a já mu nenápadně šoupla krabičku s mým prstýnkem. Vyndal ho a nasadil na můj prsteníček, takže to celé trochu vypadlo jako domluvené představení pro rodinu,“ usmívá se Tina, která konečně dosáhla svého.

Večer se Dan sice trochu durdil, že jsem to měla nechat na něm, to bych se nedočkala snad nikdy. Teď už jen aby se zklidnila situace kolem toho koronaviru, a já mohla pomalu začít zařizovat všechny věci. Ale do příštího roku času dost,“ dodává Tina.

Čtěte také:

Reklama