S přítelem jsme spolu přes dva roky a do budoucna uvažujeme o svatbě, a tak když přišel s tím, že v Praze sehnal úžasnou práci, rozhodla jsem se ho následovat celkem bez většího přemýšlení,“ začíná své vyprávění elegantně upravená žena, která si nervózně pohrává se šátkem kolem krku. Dodává, že Prahu vždy měla ráda a těšila se na každou návštěvu. Fascinovala ji svou historií, možnostmi kulturního vyžití a v souvislosti s profesním uplatněním také samozřejmě nabídkou pracovních příležitostí. „V Praze se žije blaze,“ říkávali její sousedi ještě doma na venkově a ona byla poslední dny před stěhováním vlastně úplně nadšená, že to zažije na vlastní kůži. Jenže jedna věc je o tom snít, a druhá v daném místě skutečně žít.

Ze začátku to vypadalo vše krásně. Pronajali jsme si byt dobře dostupný hromadnou dopravou, nebyl ani tak drahý, jak nás strašili,“ popisuje události Adéla. Stačila drobná rekonstrukce, kterou zvládl její zručný partner. K tomu pár promyšlených doplňků, o které jako žena stála, a byt byl jako z katalogu na šťastný život. Také práci pro sebe našla celkem snadno. „Bylo to perfektní,“ usměje s náznakem hořkosti.  
 
Ano, v prvních dnech byla celkem zaskočena neustálou rušností a přelidněností velkoměsta. Při svých návštěvách z pozice turisty to vnímala opojena vzácnými chvílemi poznávání poněkud jinak. Ale pořád to ještě šlo, i když často vstávala a cestu do práce absolvovala neradostně. Mohla si sice pospat, na což nebyla při svém původním dojíždění zvyklá, ale o energii ji připravily tlačenice a nepříjemný vzduch v metru. A také návraty z práce probíhaly v pozdější době, než v původním zaměstnání. Doma už často neměla energii téměř na nic. Uvařit večeři, mrknout na nějaký televizní program, u kterého většinou usnula. Ale pořád to ještě viděla růžově…
 
Jenže pak se přidaly zdravotní problémy. Byla jsem prakticky stále nemocná. Banální virózy, které bych doma zaléčila během pár dní, přerůstaly v táhlé a urputné pracovní neschopnosti, takže zaměstnavatel, u kterého jsem nastoupila, nadšený nebyl,“ přiznává, že nakonec zůstala nejen v posteli, ale také bez práce.
 
Ale ani to ještě nebylo dle jejích dalších slov stále ještě tak špatné. Zotavila se doma u rodičů a opět se vrhla optimisticky do pracovního procesu, aby v tom nenechávala svého milého samotného. Situace se bohužel opakovala. Přidala se únava a pocit, že žije zavřená v kleci, že ji chybí každodenní kontakt s přírodou, na který byla zvyklá. Chtěla by se vrátit.
 
Její partner o tom nechce ani slyšet. Zažívá nejlepší prý chvíle svého života. V práci je úspěšný, celkem rychle povýšil a vše ostatní považuje za bezvýznamné drobnosti, které Adéla vidí příliš černě a neumí se jim údajně postavit čelem. K už tak napjaté situaci přibyly hádky. „Nevím, co dělat – nechci přijít o partnera ani o své zdraví,“ hodnotí situaci mladá žena.

Přečtěte si také: 

Reklama