„Vánoce miluji. Milovala jsem je jako malá holka a miluji je i teď jako dospělá. Opravdu mám toto období spojené s tím hezkým. Vším, co voní, třpytí se, cinká... Se sněhem, vánočním stromečkem, cukrovím, svařákem... Stres, moře lidí a povinnosti, které jsou s tímto obdobím spojené, moc neřeším a snažím se tomu nepodléhat,“ říká Adéla (30) a přiznává: „Bohužel mám poslední tři roky stres z něčeho úplně jiného – ze svého přítele, který Vánoce bytostně nenávidí.“

„Kdyby mi to nebylo blbé, nejraději bych se na začátku listopadu od Martina odstěhovala a vrátila se do našeho společného domova až v lednu. Je totiž nesnesitelný a jeho negativní postoj k Vánocům mě naprosto irituje, a hlavně neskutečně mrzí.“

Když jsme se Adély ptaly, zdali má Martin s Vánocemi spojenou nějakou špatnou vzpomínku, tak prý ne. Svátky zkrátka nesnáší. Rodina se stále schází u vánoční tabule v hojném počtu, jediný, kdo chybí je právě Martin, který se tento čas rozhodl bojkotovat.

„Když jsme spolu začali chodit, ani ve snu by mě nenapadlo zjišťovat, jestli má rád Vánoce a jestli kvůli nim bude v budoucnu tolik prudit. Teď vím, že to byla velká chyba. Protože letos spolu strávíme třetí společné Vánoce a já se kvůli těm jeho řečem, tomu, jak se tváří a jak demonstrativně bojkotuje vše, co je s nimi spojené, cítím jako zpráskaný pes.“

Martin Adéle zakázal doma dělat výzdobu a rovnou jí oznámil, že může na nějakého kapra, salát a nedejbože stromeček, zapomenout. Prostě 24. 12. bude úplně obyčejný den, tak jako jindy.
„První dva roky jsem se to snažila překousnout. Samou láskou jsem neviděla, jak je to strašné. Ale letos jsem opravdu na vážkách, jestli se nesebrat a nejet slavit pěkný Štědrý den k rodičům. Protože my si s Martinem ani nedáváme dárky. Až takový je to pro něj problém.“

„Nerozumím tomu. Martin je totiž jinak naprosto skvělý, ale jakmile se někde objeví první zmínka o svátcích, je jako vyměněný. Nezabral na něj můj pláč, prosby ani normální dospělácká konverzace na toto téma. Miluji ho, ale nechci kvůli němu tento čas přecházet a dělat, že je to v pořádku. Je mi třicet a už bych ráda uvažovala o miminku, ale má tohle vůbec smysl? Bude se takhle chovat pořád a i v momentě, kdy budeme rodina? Nedovedu si to představit...“

Také si přečtěte:

Reklama