Téma alkohol je vždycky ošemetné. Patří k životu většiny lidí, ale málokdo přizná, že pije víc, než je běžný průměr. Jenže - co je běžný průměr? A kdy už je člověk na alkoholu závislý?

Takové myšlenky trápí už víc než rok třicetiletou Hanku. Její přítel Karel, s kterým vychovává čtyřletého syna, má totiž hodně rád alkohol. Pije téměř po celý den, večer už mu dělává problémy komunikovat, často zapomíná a opakuje to, co už několikrát řekl. A Hanka je z toho nešťastná.

Její příběh prožívají určitě i jiné ženy. Ty zpočátku alkohol tolerují, možná si také nechtějí připustit, že problém je vážný. Je ale jasné, že pokud alkoholik odmítá jakoukoliv pomoc, společné soužití nemůže fungovat a nejlepším řešením je od něj odejít. Co radí odborník, psycholog MUDr. Petr Popov? Čtěte TADY.

Příběh Hanky

„Žijeme spolu sedm let a ze začátku to bylo fajn. Ale tak poslední dva roky se to hodně zhoršilo a poslední rok už drinknemůžu... Dělám teď úplně všechno sama, Karel v podstatě vůbec nefunguje, každý den přijde večer opilý a unavený a jde rovnou spát. V lepším případě. V tom horším se někde v bytě svalí na zem (a to ho nejsem schopná zvednout), usne na záchodě nebo v předsíni.

Nevím, co mám dělat. Domluvy ani výčitky nepomáhají, když mu řeknu, že od něj s malým odejdu, nemá to žádný efekt. Alkohol už je mu přednější než my. A navíc odmítá jakoukoliv pomoc, volala jsem i kamarádce psycholožce, co bych mohla udělat, ale na nějaké sezení nebo léčení ho prostě nedostanu. Tvrdí, že to má pod kontrolou a že zbytečně vyšiluju. Jenže to říkají všichni alkoholici...

Bojím se, co bude dál. Naše dny jsou teď jeden horor za druhým. Všechno začíná už ráno, kdy si Karel „nenápadně“ dá panáka, ale já už to samozřejmě poznám, protože je to z něj cítit. Pak jde do práce, bohužel chodí pěšky, takže se nemusí nijak omezovat. Kdyby jezdil někam autem, aspoň ráno by nemohl pít. No, a když mu třeba kolem poledne nebo brzy po poledni volám, slyším, že už má naváto, občas blábolí nesmysly, občas říká nějakou věc třikrát a někdy vůbec neví, o čem mluvím, i když jsem mu to už několikrát opakovala.

Večery jsou pak prakticky pořád stejné, to už jsem popisovala. Nemáme žádný partnerský život, nemluvíme spolu, sex prakticky neexistuje, neřešíme důležité věci, to musím všechno já, s malým chodím taky všude sama. Vlastně je to asi dobře, protože se za Karla stydím, už několikrát mi udělal ostudu. Největší hrůzu mám z toho, že to všechno vnímá syn, že se jednou něco stane a on bude u toho.

Myslím, že už to brzy nezvládnu. Nebude to dlouho trvat, sbalím sebe i malého a odstěhuju se k rodičům. Ať se Karel třeba upije, já už u toho být nechci. A malý taky nebude.“

K tématu najdete mnoho informací na www.alkoholik.cz.

Čtěte také rady odborníka:

Další zajímavé články:

Reklama