Hudební branže je zvláštní. A kdo v ní pracuje, má trochu jiný životní styl než ostatní. A to může být problém, pokud máte partnera s jinými představami. Myslíte, že to může fungovat?
Mojmír má už sedm let kapelu. Není to žádná známá skupina, spíš kapela místního formátu, ale i tak má docela hodně koncertů a různých vystoupení, do toho třikrát týdně s kapelou zkouší a ještě dělá zvukaře. Prostě je toho tolik, že se to jeho přítelkyně Evě nelíbí.
|
Přečtěte si také: |
|---|
„S Mojmírem je to těžké. On hudbou žije, já to chápu a nijak mu v tom nebráním, to by ani nemělo smysl. Ale občas mě samozřejmě mrzí, že po večerech bývám sama doma. Mojmír mi tu chybí, ale vím, že já jemu ne, když sedí za klávesami a hraje. Určitě si na mě ani nevzpomene, jde tak nějak všechno mimo něj...
On je Mojmír občas mimo i doma. Neustále si brouká nějaké melodie, sedává za klavírem a přehrává si různé hudební motivy, když jdeme ven nebo někde jsme, píše si poznámky do notýsku. Mám pocit, že je duchem nepřítomný skoro pořád, nejen při hraní. A je hodně těžké s takovým člověkem cokoliv domlouvat nebo zařizovat, protože on si spoustu věcí nepamatuje, nebo je zapomene, poplete, vypustí...
Poslední dobou je divný
Žijeme spolu už pět let a nějak se to zhoršuje, což bývá u většiny vztahů, já vím. Ze začátku byl ale Mojmír normální, sice chodil hrát, ale jinak fungoval, měli jsme i jiný společný program, mluvili jsme spolu, chodila jsem s ním na koncerty i na zkoušky, potřeboval mě mít u sebe, byl to vztah jako každý jiný. Ale poslední dobou to stojí za houby, jsem často sama, a když už Mojmír doma je, stejně nevnímá, je to, jako by tam nebyl. Všechno mu říkám třikrát, a přesto není jisté, že to pobere. Už mě párkrát napadlo, jestli je to ještě normální - jestli třeba Mojmír něco nebere...? Nějaké prášky nebo drogy...? Nevím.
Opravdu se hodně změnil, dřív ho zajímala spousta věcí, nebyl takový mimoň. Budu si s ním muset promluvit, jinak se budu dál trápit, co se děje. A pak se uvidí.“
Nový komentář
Komentáře
Vlastní zkušenost nemám...
myslím, že záleží i na jinách věcech :-)
Naštěstí ne...
Sestra chodila s bubeníkem - rozešla se s ním. Kamarádka chodila s kytaristou - vzala si ho, já chodila se zvukařem a taky jsem si ho vzala.
Nezáleží na tom, kdo má jaké zaměstnání, ale jak si ti dva sednou "lidsky".
Také jsem měla přítele muzikanta a nejak to nedopadlo
Pokud chceš sdílet život s muzikantem, musíš se smířit s tím, že bude pořád pryč. Nezbývá než jezdit s ním. Dělá to tak hodně partnerek.
Momentálně žiju už s druhým muzikantem a za mlada jsem chodila s mnoha muzikanty - asi je nějak přitahuju nebo co
Můj první muž měl kapelu jako hobby, práci měl "normální". Pryč byl několik večerů v týdnu - ve všední dny zkoušky, o víkendech vystoupení. Účastnila jsem se jen někdy, podle toho, jak se mi chtělo 
Když se jejich kapela definitivně rozpadla, bylo mi to strašně líto, byli vážně dobří. Že byl často pryč celé víkendy (vystoupení po celé ČR), mi nevadilo. Proč by mělo?
Můj druhý muž je profesionální muzikant, je to nejen jeho koníček, ale i práce. Takže už to není několikrát týdně, ale denně. Do jeho práce chodím málokdy a nevidím na tom nic divného, on v mojí práci nebyl nikdy
Občas samozřejmě volno má, stejně jako mají všichni pracující, nikdo nepracujeme nonstop. A občas se i stane, že se naše volno shoduje - tak jeden, občas dva víkendy v měsíci. Jinak se doma potkáváme dost sporadicky a nepravidelně, protože on samozřejmě hraje po večerech a já jsem v práci přes den. Zvykli jsme si na to a nevadí nám to, naopak, společná volna si dokážeme užít naplno. Ani jeden nemáme pocit, že bychom byli o něco ve vztahu ochuzeni 
A ještě něco - vyzkoušela jsem i život s člověkem se stejnou pracovní dobou jako mám já. Nuda! Přišlo mi, že jsme pořád spolu, že nemám vůbec žádný čas pro sebe a bylo to takové stereotypní. Každý den přes kopírák stejný. Ráno spolu do práce, večer spolu z práce. Nepravidelný model mi vyhovuje mnohem víc. Ale možná to bude i tím, že jsem v životě nepochopila lidi, co na sobě chtějí být neustále nalepení jako žvýkačky a bez druhého nedají ani ránu.
Jako mladej chodil hrát na kytaru dost často a dobře zpívá ale nějak se po letech celá zkupina rozpadla tak hraje už jen při návštěvách nebo když má chuť ale pořád je to príma.
já si muzikanta vzala
slečna by měla jezdit s ním aby tu pak nefnukala
ToraToraTora — #20 no jo, ale svářeče zas tak často neobletují uhranuté fanynky
gerda — #26 tam pomáhá věřit a neptat se
mmysulka — #24 nehledě na Muzikantské Lidušky
Ještě jeden článek k tématu :-) //zena-in.cz/clanek/linda-a-luka-letni-laska-na-cely-zivot/kategorie/rozhovory/rubrika/bulvar
muzikanta bych asi vedle sebe mít nechtěla právě pro jeho nabitý program.
Rikina — #18 to byl jen takový pokus o vtip
Každe povolání má své plus i mínus. A tak je to i v tomto případě.
Když tak s muzikantkou
Ono je jedno, jestli je pán muzikant nebo vášnivý svářeč, který melouchaří po víkendech. Slečna sedí doma a nudí se. Nikde nepíše, že by se věnovala nějakéu koníčku nebo přátelům, ale také si nestěžuje na nedostatek sexu, to u tohohle fňukání ve vztahu bývá první kámen úrazu. Takže pán asi pětiletku plní, ale slečna neví, co s volným večerem. Doporučuji koupi medvídka mývala. . .
No a o výše uvedeném si myslím, že se ten chlap možná vůbec nezměnil. Jen slečna byla ze začátku na větvi, že má muzikanta a přišlo jí to zajímavé a exotické. Teď už ji to omrzelo, zjistila, že to zas taková výhra není a začala hledat mouchy. U něj, pochopitelně, protože kdo může za to, že žena není šťastná? Vždycky chlap. Klasika, nic nového pod sluncem.