Osud píše různé příběhy. K těm nejtragičtějším patří smrt dítěte nebo mladého člověka. Smrt rychlá, nečekaná a neplánovaná, ze které se blízké okolí nemůže vzpamatovat. Pak pomáhají kamarádi.

Příběh Lenky a dvou kamarádů, motorkářů Jirky a Vojty

dead

Jestli je něco, co se nedá motorářům rozhodně vytknout, tak to je jejich soudržnost a opravdové kamarádství. Holka mého přítele je i mou kamarádkou, rodiče mého kamaráda jsou i mými druhými rodiči. Alespoň tak to fungovalo u dvou nerozlučných kamarádů, mladých motorkářů Jirky a Vojty. Vyrůstali spolu od dětství, společně si dělali řidičáky na motorku a ve dvaadvaceti odjeli i společně do zahraničí, aby si na nějaký pěkný stroj vydělali. Když se po dvou letech vrátili, bylo to už na motorkách.

Své hondičky si náležitě opečovávali, daly se na ně sbalit pěkné holky. První vážnou známost si našel Jirka, Vojta byl v seznamování vždycky pomalejší. Kamarádovi jeho lásku přál a tak trochu i záviděl. Lenka byla opravdu kočka a navíc fanynka do motorek. Dokonce se s Jirkou dohodla, že mu něco přispěje a koupí si společně vytouženého Harleye.
Jirka byl nadšený. To ráno, když volal kamarádovi, že Hondu už prodal a jedou si s Lenkou pro Harleye, ho slyšel Vojta naposledy.

Lenku ten den nepustili z práce a volala Jirkovi, ať jede sám, Harleye vybírali spolu, tak už ji u nákupu nepotřebuje.

Jirka byl po usednutí na Harleye v obrovské euforii, už se nemohl dočkat, až ho předvede kamarádovi a hlavně až se za něho posadí Lenka a oni vyjedou někam hodně, hodně daleko. Jak ale nebyl ještě s motorkou náležitě sehraný, neodhadl její rychlost a sílu, tak se ani ne po deseti kilometrech jízdy vyboural. Nezvládl zatáčku a ve smyku najel přímo pod kola náklaďáku. Byl na místě mrtvý.

Jirkovi rodiče se psychicky zhroutili, Lenka přestala úplně komunikovat s okolím. Z okna pozorovala na dvoře vrak motorky, na níž s Jirkou plánovali dlouhé výlety.

Nebrala telefony ani Vojtovi, ale i on ztratil blízkého člověka, nejlepšího kamaráda. K jeho rodičům přestal chodit, protože i když oni za to nemohli, jako by v jejich očích viděl vyčítavé pohledy. „Ty žiješ, náš Jirka je mrtvý.“ Jeho přítomnost v nich vyvolávala ještě větší pocit smutku, a tak tam raději přestal chodit.

Když mu Lenka nebrala telefony ani neodpovídala na sms, asi půl roku po smrti Jirky se rozhodl, že zajde přímo za ní, do práce. Chtěl ji vidět a taky s ní mluvit.
„Co tady děláš?“ zeptala se překvapeně.
„Nešla bys na kafe?“

Po chvilce váhání šla. Oba se potřebovali vypovídat, muselo to ven. Vzpomínali na Jirku, na jeho úsměv, Vojta Lence vyprávěl jejich veselé historky ze školy.
„Už dlouho jsem se tak nezasmála, děkuji, že jsi za mnou přišel, a promiň, že jsem ti nebrala telefony.“
„Myslíš, že mně Jirka nechybí?“ odpověděl jí na to Vojta.
„Ráda Tě znovu uvidím.“
„Já tebe taky.“

Sešli se hned za dva dny. Zašli společně k Jirkovi na hrob, položit kytičku. Nevědomky se chytili za ruce.
Před hřbitovem se pokusil Vojta Lenku políbit.
„Ne, Vojto, to nejde, zůstaňme jen kamarádi.“

Rozešli se domů, ale Lenka se přistihla, že na Vojtu celý večer myslí. Ale vždyť to byl Jirkův nejlepší kamarád! Co si řeknou jeho rodiče, které Lenka navštěvuje, a dokonce u nich jeden čas i bydlela? Jirka je teprve půl roku po smrti a ona už by chodila s jeho kamarádem.
Musí se tomu ubránit, ale lásce neporučíš…

Čtěte také:

Reklama