Chodí spolu krátce, necelé dva roky. Už teď ale cítí, že jeden ke druhému patří. Kdyby Petr (24) přišel se zásnubním prstýnkem, nezdráhala by se mu odpovědět „ano“. Jenže on ji nedávno požádal o něco úplně jiného. Aby s ním měla dítě.
„Přišel za mnou celý zkroušený, že si musíme o něčem důležitém mluvit. Prozradil mi, že jeho dvaaosmdesátileté babičce diagnostikovali rakovinu. Lékaři jí dávají jen pár let života. Bylo mi to moc líto, nevěděla jsem, co říct. Taky ji mám moc ráda. Je to fajn paní. Chápu, že její nemoc Petra vzala. Jako malého ho hlídala, trávil s ní hodně času. Jenže to nebylo všechno, co mi chtěl sdělit,“ vypráví Michaela, které vzala přítelova následující slova řeč docela. Oznámil jí, že babičce slíbil dost zásadní věc.
Foto: Shutterstock
„Prý mu se slzami v očích sdělila, že by se ještě ráda dožila pravnoučátek. A Petr, jakožto její jediné vnouče, jí to slíbil. No a mě prakticky postavil před hotovou věc. Jako chápu, chtěl ji potěšit. Zvlášť v takové situaci se těžko říká ne. Jenže tohle mi připadá jako naprosté bláznovství. Vždyť nám je lehce přes dvacet,“ kroutí hlavou Michaela s tím, že by si měli zatím ještě užívat života, cestovat. Navíc nemají vyřešené bydlení. On žije u rodičů, ona v podnájmu s dalšími lidmi.
„Opověděla jsem mu popravdě. Nepřipadá jako nejlepší nápad. On je stejného názoru, ale rád by babičce vyhověl, splnil poslední přání. Stejně bychom děti v budoucnu měli. A babička prý navrhla, že bychom mohli s miminkem bydlet u ní v domě. Pak by nám ho odkázala. Jako je to šlechetné gesto. Jenže mně ještě netikají biologické hodiny. Nerada bych si dělala dítě jen kvůli jejímu poslednímu přání,“ váhá s definitivním rozhodnutím Michaela. Obává se totiž, co by odmítnutí udělalo s jejím vztahem s Petrem.
„Nechci se s ním rozejít, miluju ho. Bohužel si ale nejsem jistá, jestli se mnou bude chtít zůstat i poté, co zklamu babičku, a tím i jeho,“ dodává.
Zdroj informací: respondentka Michaela
Nový komentář
Komentáře
Tohle prostě není jednoduché a o členy rodiny je třeba se starat. Pokud se někdo naplno staráte o seniora, tak můžu doporučit sos tlačítko https://www.smartomat.cz/smartomat-sos-tlacitko-pro-seniory-smt01/ Může zachránit život a dá se jednoduše používat.
Pořizovat si dítě z jakého koliv jiného důvodu, než že se chci starat 18-25 let o dítě je nesmysl, který bude slečnu hodně mrzet a nemusí to ani trvat dlouho.
Toho hocha by chtěla každá... Babička si přeje pravnouče, tak jí splníme přání. Je to možná drsné, ale na starý barák s nemocnou babičkou bych se nenechala nalákat...
Mít dítě kvůli nemocné babičce s partnerem "na hromádce" a se sliby v povětří není nejlepší nápad. Děti se rodí z lásky. Ne ze slibů.
Tak ať přijde nejprve svatba a darování domu do společného jmění manželů. Bohužel na psí knížku s dítětem - doma bude ona, s málo odpracovanými lety, dům může dát babička vnukovi. Ona pak nemusí sehnat prác, stará paní na tom nemusí být nejlépe a malé miminko ji bude obtěžovat, mladá maminka bude mít na starost miminko a nemocnou seniorku. A to i když spolu s partnerem vydrží, ale i tak to je celkem depresivní vyhlídka. Navíc přítel si v 27 může uvědomit, že je vlastně mladý a chce si užívat, ne být hlavním živitelem rodiny (nyní max. přispěje rodičům, pokud po něm vůbec něco chtějí, spousta lidí si dospělým vydělávajícím potomkům o nic ani neřekne). Bez svatby a domu ji může vyprovodit s igelitkou a dítětem, u kterého si jistě (jak je zvykem) vymíní příjmení po sobě. Jsem realistka (ale také starší a bez růžových brýlí první lásky pisatelky), ale určitě bych byla upřímná. "Ano, drahý, dokážu si s tebou představit život, rodinu, ale je to velký závazek a chci si být jistá, že si ho uvědomuješ. Navrhuji zasnoubení, společné bydlení buď v pronájmu, nebo i případně a babičkou, protože i to může být složité... Zatím bydlíš u maminky (já aspoň ve spolubydlení), opravdu jsi si jist, že víš, co je to žít sám za sebe, platit vše okolo bytu/domu, o vše se starat? Po mně chceš velké rozhodnutí na celý život, já chci po tobě totéž. Miluji tě, ale takhle to vidím já."
Problém nejsou podmínky ale to, ze nechce. 23 mi nepřijde brzy. To já už měla dcerku
bydleli jsme u manžela rodičů a v 9.měsici jsme se stěhovali do nájmu. Ale my jsme děti chtěli, takže to byla priorita a zbytek se ladil za pochodu. Pisatelka má tak nějak 2 možnosti, buď se snažit situaci vyřešit, samozřejmě ne sama ale oba, najít bydlení atd, nebo říct Petrovi sorry nechci, riskovat že se na ni vybodne a najde si slečnu co o dítě stát bude a ráda a ona může přijít o super chlapa, ve 40 brečet že už to dítě nejde a v 50 s 5 kočkama v bytě sledovat Petrovu rodinu na Facebooku a říkat si, mohla jsem tam být já. Nebo najde ještě lepšího. Nebo ji bude vyhovovat být sama. Nikdo neví. Ale je možné, že její volba ovlivní celý její život.
Ve vyjádření Michaely se míchají 2 věci:
"nemáme na to podmínky" a "nechci".
To první se dá vyřešit, jak babička navrhla, mohou bydlet v jejím domě, který jim slíbila odkázat. Samozřejmě takové soužití nakonec může skončit všelijak, třeba i nepřátelstvím (něco jiného je, když se lidé občas vídají a něco jiného je spolu bydlet, navíc v nerovnoprávném postavení, od "můžete bydlet u mne" je jen krůček k "dokud budete bydlet pod mojí střechou"...). Takže (pokud by se rozhodla na tento obchod přistoupit) bych doporučil trvat na dědické smlouvě a nespoléhat jen na poslední vůli, kterou (třeba i v důsledku nějakého pohnutí mysli) může kdykoliv změnit.
Druhé je to "nechci", to je větší překážka a na to není "lék". Může očekávat, že si ji Petr rád vezme a bude s ní mít děti i za 5, 10 , možná i 15 let, ale může se taky přepočítat. Co já mám kolem sebe kamarádek, co to "prošvihly" a dneska by si daly useknout ruku za to, kdyby si je někdo vzal a měl s nimi děti. Slečna má největší kapitál, jaký může mít, je mladá a jestli je k tomu i hezká, může si vybírat. Ale obojí nebude trvat věčně.
Myšlenka hezká, nicméně (berme v potaz, že je tato situace reálná) ví babička, že těhotenství není jako lusknutím prstu? Můžou se snažit klidně rok, dva, než se zadaří? A že od početí do narození to trvá nějakých 9 měsíců? Takže myšlenka hezká, ale taky se toho pravnoučete dožít nemusí? Buďme realisti - 82 let a rakovina - může žít 5 let, může umřít za týden. Převracet si kvůli přání staré nemocné ženy, u který nikdo neví dne a ni hodiny život vzhůru nohama je hloupost. Pokud myšlenka mít dítě nevychází z přesvědčení obou aktérů, nemá to smysl. Navíc i onen muž může být pouze pod tlakem plnit sliby a děti ve skutečnosti teď nechce. Co udělá, když slečna bude těhotná, babička umře a on si uvědomí, že je mu 24 a nic si neužil a má být najednou otcem? A to se mu nelíbí? On klidně může pláchnout - ona ne. Takže nedělat...
Babička má 82 roků a je těžce nemocná. Určitě bych jejímu přání nevyhověla. Já jsem nic neslíbila. A kromě toho, i když toto je krutá realita, babička při své diagnoze se ani tak nemusí dočkat narození dítěte. Nemocní lidé bývají sobečtí.
Chápu duševní rozpoložení staré paní, která je zaskočená možným blížícím se koncem (podle ní) a má pocit zmaru. Ráda by se něčím potěšila, ráda by viděla, že i když její život skončí, bude tu jeho pokračování. Ale nevím, jestli je její přání rozumné a jestli je schopna si to uvědomit. Myslí to dobře. Jenže život se nedá nalajnovat. Moje maminka začala s rakovinou bojovat přesně v jejím věku. Pak tu byla dalších 5 let, v poměrně dobré kondici a i ze života ještě něco měla. Věnovala se svým koníčkům (zahrada). Každý je jiný. Na místě mladé dvojice bych za babičkou zašla, vysvětlila jí situaci, která pro dítě určitě není ideální. No, a ta babička nemá vlastní děti, že se upíná na vnuka? Dcera, syn by jí měli být oporou nejbližstí. Když se rodina semkne a babičce ukáže, že není opuštěná, třeba jí to vyžene podivný nápad z hlavy. Ve zmatku a tísni člověk kolikrát vymyslí něco, nad čím by později kroutil hlavou. Jestli to babičce dobře myslí, určitě uzná rozumné argumenty. Což je podle mě příprava na zaměstnání, hledání vhodného bydlení a až potom cestování a zábavy. Ty dvě poslední záležitosti asi babička chápat nebude.
Vy jste jeho babičce žádný slib nedala. A přivést dítě do citové a existenční nejistoty viz bydlení je čiré šílenství.
Je to bláznovství, jednoznačně. Chlapec neměl co slibovat, minimálně by se měl napřed zeptat Michaely na její názor. On to dítě nebude nosit, rodit a neztratí roky času na mateřské a rodičovské, jemu se to slibuje. Navíc ani slovo o svatbě. Dál - nemají kde bydlet. Že jim babička odkáže dům? No to není jisté, navíc může být spousta dalších dědiců, kteří mohou uplatňovat nárok na dům. Celkově to je úplně obyčejné vydírání vnuka od babičky, a následně to on přenáší na Michaelu. Holka, neblbni. Dítě budeš mít na celej život, to se nepořizuje jako pejsek, pro něčí rozmar (a ani ten pes by se neměl takhle pořizovat). A jestli se s tebou kvůli tomu rozejde? Žádná škoda. Ve 23 letech máš fůru času si najít něco lepšího.