Po rozchodu s dlouholetým partnerem se přestěhovala ke svým rodičům na jižní Moravu. Tady, v rodném domě kousek od náměstí, se snažila zapomenout na zklamání v lásce. V tom jí pomáhala práce na zahradě, která k domu náležela, a na kterou už její maminka nestačila. „Dala jsem do toho veškerou svou energii a lásku, a tak byly moje květinové záhony přenádherné. Lidé se zastavovali u plotu a tu záplavu pestrobarevných květů často obdivovali,“ chlubí se Sabina. Jenže v červnu se často stávalo, že ráno našla květiny pošlapané.

Došla jí trpělivost

„To ti výrostci z okolí! Zvykli si k nám v noci chodit na jahody. Jenže záhon s nimi byl bohužel až za tím květinovým, přes který museli projít!“ zlobí se ještě dnes při představě polámaných pivoněk a hledíků. A tak, když jednou v noci zaslechla hluk na zahradě, došla jí trpělivost. Vyskočila z postele, doběhla do kuchyně pro hrnec ledové vody a připlížila se k oknu.

„Když jsem viděla ten stín, jak se plíží k mému vypiplanému záhonku, se vší zlostí jsem na něj chtěla chrstnout vodu. Jenže mi ten mokrý hrnec vyklouzl z rukou a já vzápětí uslyšela velkou ránu. Stín klesl k zemi a já zalapala po dechu. Snad jsem toho zloděje jahod nezabila! Vždyť je to ještě dítě,“ běželo tehdy hlavou Sabině, která rychle seběhla po schodech do přízemí a rozsvítila venku světlo. Postava ležící před záhonem však nereagovala.

Zloděje zpacifikovala

Vyděšená žena vyběhla z domu a zamířila k ní. Až tam si všimla, že nejde o chlapce, ale o dospělého muže. Najednou dostala ještě větší strach. Co když je to zloděj? Opravdový! A třeba i vrah? Co by tu kdo jiný pohledával? „Strčila jsem do něj nohou a on se pohnul, dýchal. Rychle jsem si vytáhla ze županu pásek a svázala mu ruce,“ vzpomíná Sabina. Až pak cizince otočila na záda a zatřásla s ním. Pohledný muž otevřel oči a bylo znát, že neví, kde je, ani co se stalo. Po chvilce se však vzpamatoval.

Chystal se na rande

„Při mém výslechu z něj vylezlo, že je tu na návštěvě u bratra. Byli spolu v místním baru a jemu se tam zalíbila jedna slečna. Chtěl jí tedy přinést květiny, jenže u nás květinářství s nočním provozem jaksi chybí. A tak obcházel zahrádky, až došel k té nejkrásnější. Přelezl plot, vybíral růže a najednou děsná rána! No jasně, můj hrnec…“ směje se Sabina s tím, jak moc se jí tehdy ulevilo. Že to nebyl zloděj, a že ho nezabila.


Zdroj foto: Shutterstock

Mají co vyprávět

„Byl nejen praštěný, ale také mokrý. Pozvala jsem ho dál a nabídla mu suché triko. A kafe na zotavenou. Neodmítl. Na slečnu zapomněl a už to nebyl jen bratr, za kým do našeho města jezdil. Rok na to mě požádal o ruku a dnes máme dvě děti. A také co vyprávět,“ uzavírá se smíchem Sabina.

Čtěte také:

Reklama