Vyhodili vás z práce? Firma snižovala stavy a odnesla jste to vy? A ke všemu máte padesátku (často už i čtyřicítku) na krku? Tak to máte smůlu. Zřejmě už teď vaším dalším útočištěm zůstane „pracák“ nebo sociálka.
Navštěvujete kurzy, zvyšujete si kvalifikaci, zdokonalujete se ve svých schopnostech a dovednostech, a přesto – nula od nuly pojde? Čím to, že přestože jste spolehlivý, bez nadsázky lze říci ideální zaměstnanec, o práci nezavadíte?
Prostě jde o diskriminaci
Tamaře je přes šestačtyřicet. Je svobodná, bezdětná, má nadprůměrné IQ, plynule hovoří čtyřmi světovými jazyky, je dost atraktivní a cítí se ve skvělé kondici. Bohužel už dva roky marně usiluje o stabilní zaměstnání na pracovní smlouvu, která by jí zajistila finanční jistotu.
Ale přestože má všechny předpoklady získat vytouženou práci, pokaždé skončí v posledním kole, kdy se nakonec potenciální zaměstnavatel rozhodne pro mladší kandidátku. „Mladší, bez odborných znalostí a zkušeností!“ rozčiluje se Tamara. Dokonce se párkrát stalo, že ji označili za „překvalifikovanou“. Vymlouvali se, že si ženu takových kvalit nemohou dovolit a že by jí bylo pro tak banální práci, jakou jí nabízejí, škoda. Absurdní...
Jednou dokonce Tamara téměř uzavřela dohodu se zahraniční společností, která však ke smlouvě chtěla maličkost: odběr moči, krve a údaje osobního charakteru, které nemají nic společného s charakterem práce, kterou měla vykonávat… Tamara nakonec nepodepsala, protože se jí jednání budoucího zaměstnavatele zdálo ponižující.
Je to až k neuvěření, co všechno lze zažít při hledání práce.
„Nikdo vám nepodá žádný rozumný argument, proč nejste vy ten ideální zaměstnanec, i když splňujete všechna kritéria výběru,“ má o věci jasno Tamara. „Tiše vás diskriminují kvůli věku a pohlaví a odsuzují vás za vaši nadprůměrnost, která by měla být naopak vítaná.“
Právě nyní, po dvou letech marného shánění zaměstnání, prožívá Tamara krizi. Přestala si věřit a ztrácí motivaci hledat dál. Dokonce se málem psychicky zhroutila. „Nad vodou“ ji drží jen to, že chodí mezi lidi a pravidelně sportuje.
Vyzkoušela už úplně všechno
Několikrát se také stalo, že adeptku na nové zaměstnání poslali na místa, kde byly jiné pracovní a finanční podmínky, než uváděli v inzerátu. Na základě negativních zkušeností se Tamara „seriózních profesionálů“ vzdala a začala reagovat na inzeráty přímo od zaměstnavatelů.
I když je celý proces rychlejší a otevřenější, odpověď potenciálních zaměstnavatelů je téměř vždy stejná: „Jste doopravdy dobrá, ale dali jsme přednost jinému kandidátovi. Přejeme mnoho zdaru, atd., atd...“ Tedy pod čarou: „Jste pro nás stará!“
Co s tím?
Nový komentář
Komentáře
švagrová je na tom podobně, ale nevzdává to, zkouší, co se dá, všude možně
Tvůj přítel je v Praze? Nepsala jsi, že je je Českých Budějovicích? Když se člověk odstěhuje za prací, může se pak zase vrátit. Už nežijeme v nevolnictví ani za totality. Když člověk bydlí v Horní Dolní, tak za prací musí dojíždět. Proč je to tak těžké pro mladého člověka z města, to tedy nechápu. Pro mě je to prostě pohodlnost, neschopnost adaptace. Takové vlastnosti se dají tolerovat u důchodce, u člověka v produktivním věku je to na pováženou. Sorry, tak to prostě cítím. Je krásné cítit se někde doma, ale trčet doma, kde nemám práci a žít - z čeho vlastně? Z úspor, z podpory, peněz rodičů? Ne, takový muž mi neimponuje.
Altamora — #25 Asi je pro tebe jednoduché opustit domov. Já bych KVŮLI PRÁCI Prahu neopustila nikdy.
co člověk to jiný názor
Proč se paní Tamara tedy nepokusí život jazyky, které tak plynule ovládá?
Dante Alighieri — #16 Tvého přítele nechápu. Já být mladá a bezdětná a bez práce, tak jedu kamkoliv, kde bude jakákoliv práce, když není ve městě, ve kterém bydlím. A budu klidně bydlet na ubytovně a snažit se z toho dostat a najít něco lepšího. Nejhorší je sedět doma a nechat se litovat. A můžu ti říct, že vím, o čem mluvím. Znám hošíky, kteří sedí doma na zadku, fňukají, že mají málo peněz a že nikdo jim práci nedá, nechávají se opečovávat maminkou a pomalu zapomínají, co to práce je, pokud to vůbec kdy věděli. Když ono je to tak pohodlné.
Dojíždím do práce 99 kilometrů. Pořád se mi vyplatí dát dva tisíce za dopravu a ve vlaku a busu se můžu učit, než sedět doma na podpoře za šest tisíc...
čiperka — #20 Díky za pochopení a podporu.
vím, o co jde, byla jsem bez práce skoro 2 roky a už jsem z toho pak depresila
zachránila mě kámoška, která mi sehnala práci v podniku, ve kterém sama pracovala a já jsem ji za to moc vděčná 
práce se mi moc líbí, kolegové i šéf jsou super a teď se mi ještě zvedl o dost plat, takže super 
Držím všem palečky.
Roland — #4 tak tý babě na ÚP řekni, ať ti své místo uvolní a jde třeba na operaci s výrůstky na mozku
, pak to třeba všechno snáz pochopí
Jsem na tom podobně jako Tamara, bohužel. Zatím hledám práci asi 2 měsíce, má za sebou asi 50 pohovorů a nic. Praxi v oboru mám asi 20 let a přesto toasi nestačí.Tuhle jsem si říkala-práci znám, jazyky umim, co ještě chtějí ? Ukázat kotrmelec ?
Asi jsem pro všechny taky stará- i když mně to nikdy nenapadlo. Vždyť je mi teprve 43. Anebo jsem pro ne tlustá ? Fakt už nevím co vlastně chtějí. Taky jsem doteď byla na neschopence, ale tu mi ukončili, tak doufám, že mě zaměstnají aspon jako prodavačku někde v supermarketu. I když... "Vy jste účetní a máte takovouhle praxi ? A to chcete prodávat ?"
Takže nepředpokládám ani to.
hypsik: jsem hodně proti odsuzování vysokoškolačky bez dětí. Já skutečně nestudovala VŠ proto, aby mi pak všude říkali, že budu mít děti a proto mě raději nechtějí. Je to vysoce diskriminující. Navíc co žena, co děti mít nemůže. To se má všude podbízet a říkat: jsem mladá, neplodná, vemte mě? Takové to nenávidění matek svobodné a bez dětí mi leze krkem.
Já teď končím školu a už se bojím, že klidně i rok můžu být bez práce. Můj partner je bez práce už od října 2008. Bydlí v ČB a tam prostě práce není a pokud je, tak chtějí 5 let praxi nebo němčinu. Budu to muset vyřešit tím, že se zaměstnám vlastním podnikáním... A to hned po škole asi nebude zrovna lahůdka.
Já teď končím školu a už se bojím, že klidně i rok můžu být bez práce. Můj partner je bez práce už od října 2008. Bydlí v ČB a tam prostě práce není a pokud je, tak chtějí 5 let praxi nebo němčinu. Budu to muset vyřešit tím, že se zaměstnám vlastním podnikáním... A to hned po škole asi nebude zrovna lahůdka.
No já nevím, ale odběr moči a krve je snad celkem standardní požadavek, v rámci vstupní prohlídky. Pokud by ji zamětnanci neměli (a to i kancelářské krysy), mohl by se po zaměstnavateli inspektorát práce vozit a pokutovat ho
A "překvalifikovanost" taky není absurdní, ptž rozhodně neplatí, že tzv. "nadprůměrnost" by měla být vždy vítaná. Manžel teď zrovna hledal jednu sílu do kanclu a taky jsme jednu starší ženu odmítly - měla dvě vysoký, mluvila několika cizími jazyky, měla mezinárodní kurzy... a samozřejmě vzhledem k tomu vyžadovala odpovídající finanční odhocení a náplň práce. No, tak jsme dali přednost ženě, která má sice jenom střední školu (plus praxi), ale na požadovanou práci bohatě stačí a její finanční nároky nejsou tak vysoké. A o věku to není, byly plus mínus nastejno. Fakt je to jenom o tom nevyhazovat peníze za dovednosti, které stejně nemáme šanci plně využít, tudíž pro nás nejsou podstatné.
dajdada — #12 tos možná trochu nepochopila, já už práci mám, jen píšu svoje zkušenosti. Mám jí díky tomu, že jsem si za odstupné mohla dovolit koupit starší auto. a o slevování požedavků něco vím, mám maturu a několik let jsem dělala v továrně, kde byl jediný požadavek dobrý zrak.
prece ja — #9 no a to je to co psala ToraToraTora. Vo tom to je. Já taky dojíždím autobusem, ještě přestupuji. Zatím taky auto nemám, no a co. Holt když člověk práci chce, tak musí taky slevit ze svých požadavků, teda, né zase moc, ale jistá pokora je na místě.
kamilka86 — #10 S takovým přístupem ti fandím, ta karmička je ode mne
já taky souhlasí s tím,že pokud někdo pracovat opravdu chce, práci si najde. Já jsem půl roku sháněla místo učitelky...Nejsem tamn,kde jsem zrovna chtělabýt,ale práci mám, s dojížděním to nějak udělám...taky jsem to mohla vzdát a jít na pracák,ale to přece není řešení...Takhle už se na ty ,,svoje" budoucí třeťáčky těšim