9bfa3f9526aed-obrazek.jpgFoto: Shutterstock

„Je mi čerstvě dvacet a mám dvě mladší sestry. Jedna je v prváku, druhá ještě na základce,“ říká Kamila, která má strach, že kdyby otci prozradila, co zjistila, nejvíc to odnesou právě její sourozenci. „Naši byli vždy super rodiče. Máma tedy neměla kvůli práci tolik času jako táta, ale vychovávali nás oba s láskou. Na dětství mám samé hezké vzpomínky, ale ty hrozně hořknou, když mě napadne, že třeba už v tu dobu máma nějaké ty bokovky měla.“

Kamile se o matčiných záletech dozvěděla náhodou. Půjčila si její telefon. Jen pár hodin před tím si převzala maturitní vysvědčení, u čehož ji maminka horlivě fotila. Chtěla se pochlubit na Instagramu a fotky si z matčina telefonu chtěla přeposlat. Jenže ještě, než to stihla, při listováním menu si všimla seznamovací aplikace.

Kamily matka měla stažený Tinder.

„Prostě mi to nedalo,“ přiznává Kamila, která neodolala a seznamku otevřela. „Když jsem viděla všechny ty chaty, bylo mi do pláče. V náhledech chatů to byla samá oplzlost a texty o tom, jak se kdo těší na setkání. Nic jsem neotevřela. Ani jsem se nepodívala, co má máma napsané v profilu a rychle to zavřela. Teď na to ale hodně myslím. Přiznává svým milencům, že má úžasnou rodinu nebo ze sebe dělá single ženu? Nemůžu na to přestat myslet. Můj pohled na ní se úplně změnil.“

Kamily matka si toho všimla, ale jaký za tím je důvod, nemá ponětí. Její dcera neustále zápasí sama se sebou, zda ji s tím konfrontovat, říct to otci, kterého to jistě velmi zraní, nebo předstírat, že nic neviděla, a pokračovat tak ve hře na dokonalou rodinku.

„Nejde jen o tátu, ale i o ségry. Co když mi to nikdy neodpustí ať se rozhodnu jakkoli? Nevím, co mám dělat. Když to řeknu, budu za tu, kdo rozvrátil rodinu. Když si to nechám pro sebe, budu hrozně nefér k otci, který si takové chování ani trochu nezaslouží…“

K článku se vyjádřila Bc. Karin Emily, psychoterapeutka, arteterapeutka a speciální pedagožka:

Kamila ve své dospělosti prožívá šok z poznání, že její rodiče jsou obyčejní smrtelníci z masa a kostí, kteří mají právo na svá tajemství i morální selhání. Náhled do soukromí, kam nejsme zváni a kam nemáme co vstupovat, vždy nese riziko, že informace, které nelegálně získáme, nebudou příjemné. Tato deziluze a zjištění, že rodiče nemusí být tak dokonalí, jak jsme je v dětství vnímali, nás často vrhá střemhlav do dospělosti.

Kamila je pochopitelně zklamaná z odhalení matčiny „nedokonalosti“ a trápí ji, že život jejích rodičů není tak idylický, jak by sama potřebovala věřit. Dospělé přijetí skutečnosti, že nevíme vše o skutečných potřebách svých rodičů, a tedy že víme jen velmi málo o jejich partnerském vztahu i skrytých stránkách jejich intimity, nám zároveň umožňuje přijmout, že i my máme právo na témata, ke kterým může mít přístup pouze naše nejbližší okolí nebo jen my sami.

Pro vztah s matkou by bylo vhodné toto téma otevřít, nikoli však v rovině obviňování, soudů a výčitek, na které si Kamila nyní myslí, že má právo. Je v pořádku ventilovat svůj šok a zklamání z toho, že matku najednou nevnímá jako „dokonalou a věrnou partnerku svého otce“. Zároveň je ale důležité uvědomit si, že do partnerského vztahu svých rodičů nemá právo jakkoli zasahovat ani jej ohrožovat.

Stejně důležitý je respekt k tomu, zda bude mít matka potřebu se k celé situaci vyjádřit – ať už doplní své vysvětlení, nebo se rozhodne o tomto osobním tématu nemluvit. Právě respektování této hranice je předpokladem zralé dospělé komunikace.

Na Kamile pak bude, aby si sama zodpověděla otázku, zda matka kvůli svým soukromým „hříchům“ ztrácí její úctu, nebo zda dokáže přijmout, že rodiče jsou především lidé se svými silnými i slabými stránkami. Matka i otec jsou vůči svým dětem v jiné roli, než jakou zastávají vůči sobě navzájem jako partneři.

Kamila má samozřejmě právo být zklamaná, že partnerský vztah jejích rodičů je jiný, než si dosud představovala. Je však pravděpodobné, že teprve s odstupem času a díky vlastním zkušenostem v partnerském životě přijme skutečnost, že mezilidské vztahy nejsou černobílé. Je zcela normální některé vlastnosti svých rodičů obdivovat a milovat, zatímco jiné se pouze naučit přijmout jako součást jejich osobnosti.

7085cde2ae585-obrazek.jpgBc. Karin Emily je terapeutka s psychoterapeutickým výcvikem, arteterapeutka a speciální pedagožka.

Pracuje 10 let jako psychoterapeutka pro pacienty s roztroušenou sklerózou na neurologickém oddělení FNKV Praha a vede soukromou praxi.

Vzdělání a odbornost:
Vystudovala VŠ – obor speciální pedagogika. Pražská psychoterapeutická fakulta.
Výcvik BIG SUR s5 – skupinová forma – dynamická a hlubinně orientovaná psychoterapie (supervize Doc. MUDr. Jaroslav Skála, CSc.).
Výcvik neverbálních technik (sekce muzikoterapie, psychoterapeut. spol. ČLS) – lektor PhDr. Jitka Vodňanská (muzikoterapie, arteterapie, práce s tělem).
Výcvik vedení skupin v rámci sociálně psychologického výcviku. Supervize PhDr. Iva Veltrubská. Spoluautor metodiky k tomuto pilotnímu projektu.

Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní ženy pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.