Jako bychom píchli do vosího hnízda. Bosou nohou dráždili chřestýše. Tak nějak vypadala vaše včerejší reakce na celkem nevinný článeček o Světovém týdnu respektu k porodu. Dost jsem se u nich nasmála (Vrhel Chrchel - pěkné! :-)) a taky docela podivila. Proč vás tohle téma tak prudí? Je to proto, že si myslíte, že je v našich porodnicích všechno O.K. a veškeré námitky a řeči o přirozeném porodu jsou dílem hrstky ujetých alternativců? Máte pocit, že jde o uměle vyvolaný problém a mediální humbuk? Vadí vám, že se o záležitosti tak intimní mluví veřejně, že se různé polohy a techniky rození propírají v tisku a velká břicha vystavují na odiv? Rozčilují vás řeči o splynutí s všehomírem a prapůvodním ženství? Nebo vás snad popudila zmínka o Kateřině Jacques, velké to bojovnici? :-)))

Je to už hezká řádka let, co jsem měla možnost vyzkoušet si naše porodnictví v praxi. Zařízení, ve kterém k tomu došlo, už neexistuje - přesněji řečeno, v oné budově dnes sídlí vyhlášená klinika plastické chirurgie. Mám z té doby pár vzpomínek, které bych raději zapomněla - zimu, nezájem doktorů, naprosto příšerný zážitek klystýru, strach a osamělost. Je pravda, že ta dychtivá růžová hubinka všechny nepříjemnosti okamžitě převálcovala - i tak bych si ale uměla představit, že by to mohlo vypadat jinak. Ne že bych snad toužila po porodu doma, probůh. Ani do vany by to být nemuselo. Jsem člověk, který se rád svěří autoritám a netouží bourat zavedené pořádky. Úplně by bylo stačilo nějaké to přátelské slovo. Vlídné pochopení. Jako že si někdo uvědomuje, že to fakt bolí - a ne aby na mě koukal jako na neukázněnou hysterku. A aby mohl tatínek za mnou normálně přijít, ne aby musel nedůstojně postávat pod oknem a mávat kytkou do třetího patra.

Všechny ostatní zkušenosti mám jenom z druhé ruky. Babičkou ještě nejsem (dej přírodo, ať to tak ještě nějakou dobu vydrží!!! :-)) a Žilková se nejmenuju. Za těch skoro devatenáct let se naše porodnice určitě hodně změnily - změnily se ale i mladé maminky. Jsou sebevědomější a vědí toho víc o světě. Chtějí víc a už jim nestačí, že je manžel může v první době porodní držet za ruku. Přečetly si o tom, že ne vždycky musí být epidurál to nejlepší řešení. Že to, čemu se říká „alternativní porod" je vlastně porod úplně normální. Považte - nechtějí se nechat oholit a rády by rodily třeba v dřepu, protože si myslí, že je to přirozenější poloha než vleže na zádech! Líbilo by se jim, kdyby jim během celé doby - od přípravy na porod až do šestinedělí - mohla pomáhat stejná, zkušená a empatická osoba, porodní asistentka. Je to tak moc?

Mě se to už netýká, ale mnohých z vás ano. Až ta doba přijde, bude vás zajímat, jak to proběhne? Budete si vybírat porodnici stejně pečlivě, jako byste si vybíraly kadeřnici? Budete tam otravovat předem a ptát se, jestli vás nechají vybrat si polohu, nebo necháte všechno na nich - s tím, že na to studovali a vědí určitě lépe, co je pro vás nejlepší?
Tenhle článek rozhodně není propaganda Hnutí za aktivní mateřství ani Asociace porodních asistentek. Opravdu mě zajímá, jak to vidíte vy!

Jaký byl váš nejlepší a nejhorší zážitek z porodnice?
Svěřila byste se bez obav a plně do rukou personálu,
nebo byste chtěla do svého porodu mluvit?
Dovedete si představit, že byste dítě přivedla na svět doma,
jen s porodní asistentkou?
Chtěla byste rodit přirozeně, nebo s pomocí anestezie?
Víte, co jsou to porodní domy a kdo je dula?

Svěřte se nám na redakce@zena-in.cz a vyhrajte stylový dárek!

Soutěž: Dílek č. 4

 


Reklama