Končila jí rodičovská dovolená a ona musela zpět do svého zaměstnání. Už při zápisu se ale ozvalo černé svědomí. Její holčička měla v září nastoupit do školky, a to jí v té době mělo být sotva dva a půl roku. Tak ráda by bývala počkala do oněch doporučovaných tří let. Jenže zaměstnavatel už čekat nechtěl. Byla mu vděčná alespoň za jeho ústupek v podobě polovičního úvazku. Její obavy, že dcera ještě nebude na každodenní docházku dostatečně zralá, se ale nenaplnily.
Foto: Shutterstock
„První dva dny školky jsem musela jít do třídy s ní. Držela se mě, byla z neznámého prostředí trochu nesvá. Ale třetí den, už mi ode dveří jen zamávala a odcházela vesele ruku v ruce se svou učitelkou. Strašně se mi ulevilo! Děsilo mě, že dopadnu jako některé maminky tady, od nichž musely učitelky děti doslova odtrhávat. To by mi urvalo srdce. I když přiznávám, že tam někde uvnitř mi přišlo trochu líto, že se po mně Majdičce vůbec nestýská,“ vzpomíná Martina, která v té chvíli ještě netušila, co přijde odpoledne.
Když šla dceru vyzvednout, trvalo velmi dlouho, než se jí v šatně dočkala. Mezitím své ratolesti stihly odvést snad všechny maminky. Včetně těch, co dorazily až po ní. Tak si alespoň při čekání malovala, jak se jí holčička vrhne kolem krku a dá jí obrovskou pusu. Jenže realita byla jiná.
„Ve dveřích se objevila učitelka a za ruku držela plačící Majdu. Nejdřív ve mně hrklo, že třeba upadla, ale ne. Prý jen odmítá jít domů, protože chtěla spinkat s ostatními dětmi. Nevěřila jsem vlastním uším! Takže ona se na mě vůbec netěšila? No, přivítání tomu nasvědčovalo. Ještě se na mě zlobila, že ji vyzvedávám tak brzo, takže nemůže zůstat s ostatními,“ kroutí hlavou Martina, které bylo najednou také do breku. Ale udržela se. Aby dceru nějak uklidnila a přiměla ji spolupracovat při obouvání, slibovala hory doly. Lákadla jako bonbony, hřiště nebo zmrzlina však nezabrala.
Další dny se vše opakovalo a s malými obměnami to tak zůstalo dodnes. „Všichni mi radí, ať ji tam tedy nechám spát. Ale to já nechci! Potřebuji s ní trávit čas, věnovat se jí, jít společně na hřiště… A pár hodin odpoledne, než jde spát, mi k tomu vážně nestačí. Nechci, aby si ode mě úplně odvykla, byla raději s učitelkou. O to víc mě deptá, že je spokojenější ve školce. Připadám si jako nejhorší máma na světě, se kterou její dítě vůbec nechce být. Netěší se na ni. A to i před ostatními maminkami, které při těch poobědových scénách v šatně vždy divně koukají. Co si o mě asi pomyslí,“ dodává Martina.
Zdroj informací: respondenta Martina
Nový komentář
Komentáře
Paní ani neví, jakou má kliku. Dítě si mimořádně rychle zvyklo na kolektiv a je v něm šťastné. Ne každému se to podaří. Asi bych byla šťastná a dělala to, co chce dítě.
Jak zaměstnavatel nechtěl čekat? Ze zákona musí ty 3 roky počkat, ať chce nebo ne.
Co je to za práci, když tam matka musela, ale může si chodit v poledne domů?
Sobecká matka, kterou zajímá jen co ona. Měla by koukat na přání dcery.
Možná by bylo dobré zkusit nechat třeba obden malou ve školce i po obědě. A že je maminka nešťastná se není co divit, jsou to ty nejkrásnější okamžiky kdy si můžeme své ratolesti užít než odrostou a začnou mít spoustu jiných zájmů. A ten čas tak rychle utíká.
Dobrý den, rozhodla jsem se vám napsat svůj názor, ale nejsem psycholog! Vaše holčička se ve školce dobře baví, má tam kamarády, kvalitní učitelky, je tam ráda! Tohle si přece přeje každá máma, když musí své dítě někam dát! To, že by malá spinkala po obědě, je dobře, vždyť je malá, alespoň načerpá síly! Ona má jistotu, že přijdete a že jste tu pro ni! Na to je třeba jí nesahat, to je základ! Nedávejte jí najevo nespokojenost, ať se necítí provinile, vždyť nic neprovedla! Potřebuje někoho, kdo jí rozumí, a to jste přece vy! Nejhorší máma, se kterou její dítě vůbec nechce být? Vidíte to moc černě! Třeba vaše dítě jenom touží po sociálních kontaktech, nic ho netrápí, nebrzdí, chce objevovat! Chtěla byste holčičku u plotu dětského domova, která se ptá kolemjdoucích, ,,Ty jsi moje maminka?" Mějte radost ze života, smějte se, hledejte samu sebe - vy můžete, přece máte zdravé a šťastné dítě! Až pro ni odpoledne přijdete, ve správný čas, ne jako poslední, najdete rozzářené spokojené dítě a vaše dítě najde rozzářenou spokojenou maminku! Ve školce jsme přece všichni věděli, že pro nás přijde ta nejkrásnější maminka na světě!
Nejjednodušší řešení, které se samo nabízí, bývá většinou správné. Prostě tam to dítě nechat o dvě hodiny déle, ať si to vytoužené spaní s ostatními může vyzkoušet a potom se uvidí. Třeba holčička zjistí, že to zase taková zábava není, a sama bude chtít jít příště domů dřív. Nicméně tahle matinka je na facku a jestli chtěla ňuňacího mazlíčka, protože to ona potřebuje, měla si pořídit psa. Ten by se na ni těšil a nadšeně ji vítal vždycky, i kdyby šla ven na deset minut vyhodit smetí.
Ač se nám to leckdy nelíbí, děti se chtějí osamostatňovat a nebýt pod matčiným dohledem. Máme dvě možnosti. Buď je více připoutáme k sobě a vychováme z nich nesamostatné, mnohdy nejisté, ze všeho vystrašené osůbky. Nebo je připravíme na poznávání světa, samostatné rozhodování a objevování. S jistotou, že kdykoliv je jim rodičovská náruč otevřená.
Další schíza, co našla problém, kde žádný neexistuje. Já potřebuji, já chci, já, já, já. Děti potřebují děti. Samozřejmě si neodvykne od matky, učitelka ji samozřejmě nemá ani motivaci nějak nahrazovat. Martina je možná nevyzrálá máma, zatím. Moje děti prošly i jesličkami, protože ty prý doporučované tři roky považuji za blbost, a to, co teď vidí Martina, jsem měla u všech třech. Syn se dokonce držel zábradlí, aby nemusel domů. Nikdy mne nenapadlo, že bych byla špatná máma :D. Jenom své děti nedržím křečovitě u sebe, a taky jsem chtěla pracovat dříve, než vypadnu z oboru. A jsem nenahraditelná, matka je matka a ačkoliv moje děti všechny své pedagožky a vychovatelky zbožňují, nikdy se ani náznakem nestalo, že by volaly "paní učitelko", když upadnou, leknou se, chtějí obejmout nebo pusu. Vždy volají maminko :D. Pokud chce Martiny dítě ve školce spát, tak si může gratulovat, že má sebevědomého vyrovnaného človíčka, který nepotřebuje brečet u mámy pod sukní.
Chlapeček od sousedů zpočátku probrečel víkendy proto, že je školka zavřená... Moji synové brečeli cestou tam i zpět, nejdřív se asi báli a potom objevili spoustu hraček, které doma neměli a školka je začala bavit.
To je celkem běžné. Můj syn, který při nástupu do MŠ plakal, tak asi po čase, když jsem pro něj přišla, mi řekl: Běž domů, já si chci ještě tady hrát. Tříletý vnuk, který byl u mne o letních prázdninách asi 14 dnů. Poslední den se ho maminka nemohla dočkat, přijela pro něj navečer, že už ho chce mít doma. Kluk se rozeřval, chytl se mne za nohy: Babičko, zachraň mně, já tady chci zůstat!
Vaší dceři se ve školce líbí, buďte rada. Já byla pravý opak.
To vůbec neřešte, děti to dělají. Moje mladší sestra nejdřív řvala, že nechce do školky, potom zase že nechce ze školky, člověk chtěl jít normálně do školy se spolužačkami a bavit se o normálních věcech a ne bojovat se vzteklou potvorou.
. A můj synek zase řval, že chce do školky v sobotu, ale ani mě nenapadlo, že jsem špatná matka. Myslím, že učitelky ve školce jsou už zvyklé, mají tam horší případy a matky ať si klidně koukají, kdoví, jestli ten jejich potomek neřve ráno doma.