Foto: Bontonfilm
Řekněte mi něco o své postavě a čím vás zaujala, že jste nabídku přijala, přeci jen je to po dlouhé době tady v Čechách?
Tento film přišel ve chvíli, kdy jsem se nacházela v určité zralé fázi svého života. Do té doby jsem se moc nechtěla vracet na Slovensko nebo do Čech, i když jsem dostávala různé nabídky. Chtěla jsem si nejdřív upevnit své místo v Itálii. Náhoda tomu ale chtěla, že jsem se na festivalu v Košicích potkala s Petrem a Tomášem. Viděli mě tam v jednom italském filmu a byli překvapení, že tam hraje Slovenka, o které do té doby nic nevěděli. Dali jsme se do řeči, byli jsme si sympatičtí, a asi rok nato mi poslali scénář k tomuto filmu.
A jaké byly vaše reakce?
Přiznávám, že jsem se nejdřív trochu bála. Ale když mi řekli, že budu hrát matku Rebeky Polákové, řekla jsem si: „Tohle je osud, tohle je výzva.“ Nemohla jsem odmítnout. Režisér Roman Polák, otec Rebeky, byl totiž mým mentorem, právě on mě jako mladou přivedl k televizi, k filmu i na divadelní prkna. Pamatuji si Rebeku ještě jako malé miminko v kočárku. A tak jsem věděla, že tuto roli musím přijmout.
Byly při natáčení chvíle, kdy jste si říkala: „Ježišmarja, proč jsem to brala?“
Ne, vůbec ne. Věděla jsem od začátku, že jde o negativní postavu, ale to mě lákalo. V kariéře jsem jich moc nehrála, takže to pro mě byla zajímavá změna. Ráda zkouším něco nového, a i negativní role mohou být vzrušující. Vždy se snažím najít v postavě něco lidského, něco pozitivního, protože nic není jen černobílé. Každý člověk je směsicí různých vlastností. Snažila jsem se postavě dát i určitou hloubku, nejen pouhou negativitu.
Mnoho lidí považuje uniformy za přitažlivé, dodávají šmrnc. Některé ženy jsou uniformami přímo fascinované. Máte k nim podobný vztah?
Nikdy jsem nad tím tak neuvažovala, ale občas si říkám, že by bylo pohodlné mít uniformu, člověk by nemusel řešit, co si oblékne. Někdy by se mi to asi hodilo.
Film se věnuje tlaku společnosti a rodiny, na to, že člověk by měl mít partnera, děti, zkrátka splňovat určité normy. Často tomu podléháme. Co si o tom myslíte?
Myslím si, že jsme vyrůstali v době, kdy byly tyto věci považovány za naprostou normu. Dnes by se řeklo, že jsme žili podle určitého „algoritmu“. Ten diktoval: vystudovat školu, najít si partnera, založit rodinu, mít děti. Pokud člověk vybočil, už byl vnímán jako „nenormální“. I dnes se na Slovensku často používá slovo „normální“, ale co to vlastně znamená? Dlouho nám bylo vštěpováno, co je „normální“, ale podle jakých měřítek? V přírodě přece žádné jednoznačné normy nejsou.
Přesně tak. Dnešní doba je složitá, zvlášť v oblasti sexuality. Sexualita a svoboda s ní spojená se hodně otevřely. Co si o tom myslíte? Vnímáte to i u svých dcer?
Ano, chápu, co máte na mysli. Myslím, že dnešním mladým lidem není co závidět. My jsme vyrůstali s určitými hranicemi, a i když nás možná omezovaly, poskytovaly určitý pocit bezpečí. Dnešní mladí jsou pod neustálým tlakem sociálních médií. Je to podle mě nová forma otroctví. Pro rodiče je to obrovská výzva. Já sama se to stále učím a nevím vždy, jak se k tomu správně postavit. Děti potřebují hranice, potřebují, aby jim někdo ukázal, co je správné a co ne. Mám pocit, že dnes se příliš často říká, že je možné všechno, ale mladý člověk ještě nemá dost zkušeností, aby to správně posoudil.
A teď ještě poslední otázka – Slovensko, nebo Itálie? Jak to máte?
Momentálně žiju v Itálii, kde mám hlavní zázemí a práci. Tohle jsou spíš takové příležitostné boční uličky. Když mě něco zaujme, ráda přijedu.
Zdroj: Autorský článek
Nový komentář