V mém nejbližším okolí se odehrává už několik let příběh, který spěje k neodvratnému špatnému konci. Je to manželství mojí dobré kamarádky. Moc bych jí chtěla nějak pomoct, jen nevím jak.
Seznámily jsme se v porodnici, kde Denisa rodila svoje první dítě. Už tam mi připadala naprosto obdivuhodná. Tak hezká, milá a statečná. Nezahekala, nezabrečela, nepostěžovala si na špatně zašité stehy ani na hnusný oběd - ani v prostředí, které k tomu přímo vybízí, kde jsou jen samé hekající ženy. Naopak, nezlomně předváděla, že ona není nějaká ubrečená fňukna a dodávala nám všem ostatním slabším povahám elán a sílu. Bylo mi to moc sympatické a už v porodnici jsme se sblížily. Pak jsme spolu trávily vlastně celou mateřskou a já musím odpovědně říct, že není snad na světě jediná věc, kterou bych jí mohla jako přítelkyni, ženě nebo matce vytknout.
Zdá se vám, že není co řešit, že není problém? Je. Ona je prostě silná a dokonalá, což je problém, se kterým zápasí celé její okolí, ona sama a dnes i její manželství.
Už od začátku svojí dospělosti věděla, že jediné, co opravdu chce, jsou děti a šťastná rodina. Přestože není hloupá, zcela rezignovala na jakoukoli profesní dráhu a hned po maturitě se vdala. Chvilku pracovala a ve dvaceti letech otěhotněla. Tím se jí splnil velký sen.
Denisin manžel je moc fajn kluk, hodný, pro ni i pro děti by dýchal, ale tak trochu nekňuba. Jak moc velký nekňuba je, to slýchává při každé příležitosti od svého tchána i od Denisy. I když ho Denisa přímo nekritizuje, tím, že všechno zařizuje, rozhoduje a dělá sama, mu jasně dává najevo, že ho vůbec nepotřebuje.
A ona ho skutečně moc nepotřebuje, vlastně vůbec. A jako zcela nepotřebným člověkem, o kterého se musí starat a který jí svazuje ruce, jím nezměrně pohrdá. Ona si dokáže všechno udělat sama a nejlíp. To není ironie. Denisa skutečně sama umí vytapetovat, vymalovat, vyměnit kohoutky, opravit rádio, dokonce omítala na chalupě zdi. Ale umí i navařit, napéct, uplést dětem svetry a ušít si něco senzačního na sebe. K tomu je krásná, doma má naklizeno, že se tam dá jíst z podlahy, a je to holka zábavná a milá tak, že je s ní každý rád. Ale jen chvíli.
Za chvíli vám totiž její dokonalost začne vadit. Začala vadit i jejímu muži, který si, ač nekňuba, našel před půl rokem známost. Dnes řeší, jestli mají spolu zůstat, nebo ne. Denisa si najednou uvědomuje, že ho vlastně chce a potřebuje, ale on se obává, že mu nedokáže dát nikdy pocit, který mu dává ta druhá – totiž pocit, že je chlap. Ochranitel. Živitel. Prostě CHLAP. Já tu druhou dívku znám – je to taková mišutka, nic moc hezká, proti zářivé Denisině osobnosti jenom stín ženy, ale pohled, kterým na něj kouká, ten jsem u Denisy nikdy neviděla.
Nevím, jestli je Denisino manželství možné zachránit, ale rozhodně vím jedno – nikdy nechci být dokonalá a vždycky chci vědět, že spoustu věcí neumím, hodně toho nevím a jsou věci, které nikdy nedokážu. A vy?