Foto: Shutterstock
Helena (56)
Jako spousta mých kamarádek, tehdejších spolužaček a troufám si říct i většina naší generace jsem kdysi zkusila trvalou. A je vám asi jasné, jak to dopadlo. Ačkoli jsem šla tehdy ke kadeřnici na doporučení své sestry, výsledek jsem nakonec potají oplakala. Vypadala sem jako květák a ještě si úplně zničila vlasy. Na kudrliny jsem ale nikdy nezanevřela. I dnes si je sem tam natočím, ale vkusně a pouze na zvláštní příležitosti.
Tereza (34)
Mým prokletím bylo odjakživa dlouhé čelo. Už na základce jsem kvůli němu často slýchala posměšky. Takže jsem pak na střední dostala ten skvělý nápad nechat si ostříhat ofinu. Přesvědčila jsem tehdy mou mamku, že je pro mě tahle návštěva kadeřnice v podstatě otázkou života a smrti. A té tedy nezbývalo nic jiného, než mi to nejen dovolit, ale i hezky zaplatit.
Kadeřnice se ale do stříhání ofiny opřela s takovou vervou, že mi nakonec dosahovala stěží do poloviny mého velkého čela. Byla to hrůza.
Dominika (40)
Od poslední zkušenosti s návštěvou salonu si vlasy stříhám raději sama. Zhruba před patnácti lety jsem totiž jeden takový navštívila a odcházela jsem více než zhnusená. Přítomná kadeřnice, jestli ji tak vůbec mohu nazvat, asi nebyla příliš duchaplná, když jsem ji prosila o zastřižení konečků. Bez ostychu mi ustřihla více než deset centimetrů, a když jsem se jí zeptala, jestli se snad nezbláznila, odpověděla, že jsem je měla po celé této délce poničené. Byla to naprostá hloupost, já se o své vlasy starala a stále starám, takže nějaké poničení nepřicházelo v úvahu. Samozřejmě jsem jí nezaplatila. Dnes si vždy jednou za tři měsíce ustřihnu přibližně tři centimetry – opravdu jen naprosté konečky a pyšním se dlouhými zdravými vlasy do pasu.
Viky (23)
Můj nejhorší zážitek s kadeřnicí je zároveň jedním z nejvtipnějších zážitků s mojí nejlepší kamarádkou. Ta je totiž vyučená kadeřnice, ale nebojte – dnes už to naštěstí nedělá. Když jsem se jí jednou svěřila, že bych ráda své blond vlasy obarvila na nějakou tmavší barvu, neváhala a pustila se do toho. Jenže to, co mi tenkrát na hlavě vytvořila, mělo barvu zrezivělého čehosi – prostě to úplně oranžově svítilo. Bylo to strašné, ale zároveň jsme se obě nemohly přestat smát.
Veronika (29)
Protože mám od přírody jemné a krátké vlasy, rozhodla jsem se, že si je na svůj maturitní večírek nechám prodloužit. Je to sice už skoro deset let, ale pořád to mám před očima. Kadeřnice mi mé jemné rovné vlasy prodloužila o husté vlnité prameny. A co je horší – v úplně jiném odstínu. Přechod mezi mými světle hnědými vlasy a kaštanovými prameny byl více než zřejmý. Kadeřnici jsem tenkrát řekla, že se mi to líbí a doma jsme pak prameny uvolňovali a sundávali.
Zdroj info: Respondentky Helena, Tereza, Dominika, Viky a Veronika
Čtěte také:
Nový komentář
Komentáře
kdysi dávno se nosila trvalá, chtěla jsem být za hvězdu, měla jsem vlasy barvené na blond, kadeřnice mi je tak spálila, že jsem se musela nechat, samozřejmě u jiné kadeřnice, ostříhat úplně na ježka. Tehdy na mně každý zíral, ale bylo mi to jedno. Měla jsem dobrého šéfa, byla s ním legrace, každé ráno se za mnou před prací, čistě přátelsky stavil, přednesl mi: je to práce velmi těžká, proti srsti hladit ježka, pohladil mně proti srsti a šel si po práci. I dneska je mi z toho veselo, když si na to vzpomenu.