Příliš drahá zkušenost

Čtenářku Helenku z Kralup nad Vltavou zklamal partnerský vztah. Jistě, není sama, kdo se spálil při výběru milence, ale ženu její nerozvážnost může stát mnohem víc než zjitřené city.

Helena si našla partnera ve „stověžaté matičce“, kam denně dojížděla za prací:

Pracuju v bance, v Praze jsem s přestávkami už pátým rokem – hned od školy. A přesto, že musím dojíždět, nijak zvlášť mi to nevadí, začíná své vyprávění Helena. U nás jsem totiž dlouho nemohla sehnat slušné, dobře placené zaměstnání. Do Prahy mám dobré spojení, a když je to nezbytně nutné, přespím u kamarádky Ilony nebo u tety.

Se Štěpánem jsem se seznámila přímo na Václaváku, v jednom bistru, kam jsme zapadly s Ilonkou během jedné sobotní nakupovací akce.

Měla jsem v Praze strávit víkend, potřebovala jsem nový kabát, kámoška zas sháněla stylovou tapetu na starou skříň do předsíně, a tak jsme se rozhodly věnovat volné dva dny nákupům. Chtěly jsme také zajít do kina, večer někam tancovat, zkrátka pohodička.

Štěpán seděl na baru, kolem kterého jsem musela projít za nutnou potřebou, a očividně se nudil. Všimla jsem si ho hned, on mně, když jsem se vracela. Podíval se mi do očí a mně se podlomila kolena. „To je nádhernej kluk,“ hned jsem hlásila Iloně, sotva jsem dosedla ke stolku na zahrádce. Ihned ho šla otestovat a po návratu mi dávala nadšeně za pravdu.

Pořád jsem vymýšlela důvod, proč znovu zajít nenápadně dovnitř. Popelník. Jídelní lístek. Slánka. Štěpán to ale vyřešil za mě. Nejprve nám poslal drink, pak se zjevil osobně a dovolil si přisednout. Byla jsem nadšená, zvlášť když jeho zájem patřil evidentně mně. Slovo dalo slovo a domluvili jsme se, že večer půjde s námi na diskotéku.

Ilona mi přála, ani mě nenutila k návštěvě kina a pečlivě se mnou doma probrala svůj vlastní šatník. Nakonec mě ještě nalíčila, učesala a mohly jsme vyrazit. Štěpán byl okouzlující, zábavný, a i když prý netančí, věnoval mi několik většinou pomalých (a v těsném objetí) kousků.

Kamarádka se dobře bavila s nějakými známými a po půlnoci se přišla rozloučit. „Nepřeháněj to, doraz brzy, klíče máš.“ A s výmluvným úsměvem s partou odešla. Chvíli jsme poseděli, a protože zavírali, pozval mě ještě Štěpán do baru na skleničku.

Štěpán mě silně přitahoval. Proto, i když jsem byla unavená a váhala, za chvíli jsme už seděli v přítmí boxu a drželi se za ruce. Vzápětí došlo i na polibky, a ne ledajaké. Bylo to nádherné. K ničemu víc však nedošlo, jen jsme si domluvili další schůzku hned na druhý den. Štěpán přivolal taxi a galantně mě zavezl domů k Iloně.

Kamarádka v polospánku okomentovala, jak se k sobě hodíme, a já šla taky spát. Šťastná, okouzlená, roztoužená…

Druhý den jsem nemluvila o ničem jiném, a tak mě dopoledne Ilona nechala osudu a sama odjela do Ikey shánět tapetu. Zavolala jsem hned Štěpána a místo odpoledne jsme se sešli už na oběd. Rozhodla jsem se nového „kamaráda“ trochu vyzpovídat. A tady jsem měla poprvé zbystřit.

Řekl mi, že je z Hradce Králové, rodiče už nežijí, zabili se před rokem v autě, v době, kdy otec – lékař – pracoval v Bruselu, sourozence žádné nemá. Já však slyšela v jeho hlase měkký přízvuk, a tak jsem se zeptala, zda nežil, nebo nepochází z Moravy. Hned se rozčílil, že mu nevěřím. Poprvé, ale ne naposled… Jenže mně se moc líbil a v tu chvíli bych mu odpustila cokoliv, i lež.

Různých nesrovnalostí a následně přehnaně prudkých reakcí se však vyskytlo postupně mnohem víc. To už jsme spolu vážně chodili a já tu a tam spolu s ním sdílela i jeho dejvickou garsoniéru.

Třeba mi tvrdil, že pracuje jako manažer v telekomunikační společnosti. Až po třech měsících jsem zjistila, že si to vymyslel. Potřebovala jsem s ním tehdy nutně mluvit, a protože si doma zapomněl mobil, zavolala jsem mu do práce na centrálu. Žádného Štěpána P. tam nikdo neznal. Když jsme se pak sešli, schválně jsem se ptala, co bylo v práci nového. A on povídal a povídal. Nakonec jsem mu to samozřejmě všechno řekla.

Strašně se urazil, že ho špehuju. Pak přišel s tvrzením, že je pracovníkem rozvědky, a proto mi nesměl nic říct. Já jsem ho však prý velmi zklamala. Bylo mi jasné, že je Štěpán lhář. Proč si ale tolik vymýšlí? To nejhorší však mělo teprve přijít.

K nám do banky nastoupila nová kolegyně Edita. Pocházela ze slovenských Košic a v Praze hledala štěstí. Byla fajn, hned jsme ji s Ilonou přibraly do party. Edita se v metropoli nejprve nějaký čas rozkoukávala, vyřizovala si různá povolení. Ale i ona se chtěla bavit, a tak s námi konečně jednou vyrazila na diskotéku. Ale když jsem jí představila Štěpána, zarazila se: „Neznáme se odněkud? Už jsme se museli vidět!“

Štěpán to kategoricky odmítl, ale zrudnul a celý večer s ním nic nebylo. Doma mi pak řekl, že je Edita děsná, a že na takovéhle večírky se mnou chodit nebude. Nestál za nic i v neděli a já jela raději do Kralup.

Ráno po víkendu přišel šok. Edita mě hned po příchodu do šatny zatáhla do zasedačky a tam mi s naprostou jistotou oznámila, že… „ten tvůj Štěpán je Slovák Štefan H. od nás z Košic a bydlel s mámou hned v sousední ulici. Když ho kvůli drogám vyhodili ze školy, odjel do Bratislavy a živil se jako prostitut! Pak se přesunul do Prahy. Obyčejná chlapská děvka! Máma se utrápila.“ Tak to byla opravdu rána.

Musela jsem si vzít volno a jít na panáka. I Ilona se uvolnila v práci, a tak jsme spolu vymýšlely, co dál. Čekaly jsme na Editu, že se všechny tři vypravíme ke Štěpánovi–Štefanovi domů a dojde na lámání chleba. Ale k ničemu už nedošlo. Štěpán prostě mezitím sbalil fidlátka a garsonku ve spěchu opustil.

Ale co teď? Strašně se bojím, abych nebyla HIV pozitivní. I když mě holky přemlouvají, pořád jsem nesebrala odvahu odnést vzorky slin či dát krev na vyšetření. Jen se sleduju, hlídám váhu, zda nehubnu a zkoumám každý pupínek. Co když mám AIDS?