Foto: Montessori škola Andílek

Kolem osmé se pomalu začínají trousit první děti. Výuka začíná v osm patnáct, takže mají ještě čas. Radka Jandová, průvodkyně jejich vzděláním a hlavní pedagožka, už je na místě. S každým dítětem se pozdraví, popřípadě potřese rukou a anglicky se ho zeptá, jak se dnes má. Děti odpovídají, jak se jim chce, anglicky nebo česky, jedním slovem nebo celou větou. A tykání mezi všemi je tu zcela běžné.  


Foto: Veronika Bulánková

Někteří se zastaví před tabulí, na které je sepsaný denní program, jiní si jdou hned pro sešity, popřípadě si vytáhnou pomůcky a začínají práci. Program na tabuli zahrnuje časy, aktivity a děti, kterých se daná látka týká. Znamená to, že v tu chvíli se jim bude Radka věnovat a s její malou pomocí budou objevovat nové poznatky z češtiny, matematiky a dalších předmětů. Za svou průvodkyní ovšem mohou děti chodit i mimo vymezený čas. A také chodí. „Můžu ti číst nahlas, Radko,“ ptá se jedna z holčiček. „Mám to dobře,“ ptá se druhá a mává písankou. Pro pozorovatele zdánlivý chaos, ale na všechny se postupně dostane.

Co je to Montessori?
Jde o alternativní výchovně-vzdělávací program, za kterým stojí italská pedagožka Marie Montessori. Základem je snaha dítě podpořit v jeho vlastním rozvoji. Učení probíhá nenásilnou formou, bez zbytečného stresu. Žák se hodnotí slovně, nikoli známkami. Dítě se vychovává tak, aby z něj byl sebevědomý jedinec s vlastním názorem, který přistupuje ke svému vzdělání zodpovědně a k ostatním se chová s respektem. V Česku se podle Marie Montessori učí na přibližně 150 mateřských a základních školách.  

Jde to i bez nátlaku

Základními principy, které se v rámci montessori vzdělávání uplatňují, jsou svoboda, respekt a odpovědnost vůči sobě i ostatním. Pokud si ovšem svobodu představujete tak, že se v učebně jedno dítě válí po koberci, druhé si maluje a všichni se navzájem překřikují, jste na omylu. Třída sice rušná je, protože děti ve skupinkách diskutují, ale jsou to diskuze k probírané látce, při kterých se řeší, jak přijít na kloub určitému problému nebo vypočítat příklad. 

Systém, při kterém se děti do ničeho nenutí, ale přesto chtějí pracovat, funguje, i proto, že žáci přesně vědí, proč do školy chodí. „Na začátku roku máme velkou diskuzi. Bavíme se o tom, proč jsme ve škole, jaký má na nás vliv a výsledkem toho, je, že děti chápou smysl vzdělávání a samy chtějí poznávat,“ vysvětluje Radka Jandová.

Během čtyř hodin, které jsme strávily ve třídě, opravdu všechny děti pracovaly. (A rozhodně si nemyslíme, že to bylo divadélko kvůli naší přítomnosti. Za prvé si nás děti nevšímaly a za druhé jsou na pozorovatele zvyklé. Někdo zvenčí se na ně chodí dívat skoro každý den). Jen jedna z prvňaček ztrácela pozornost a v myšlenkách odbíhala od počítání. Vedoucí pedagožka je ovšem na takové situace připravená. „Pokud děti přestanou být odpovědné samy k sobě a k vlastnímu vzdělání, proberu s nimi, co mají dělat a sestavíme plán,“ říká.


Foto: Montessori škola Andílek

Děti dětem

V montessori třídě, kam chodí při plném stavu 27 dětí (1. až 5. třída), se klade důraz také na spolupráci a schopnost jednoho dítěte vysvětlit danou látku druhému. U stolečků tak můžete najít pohromadě čtvrťáka s páťákem nebo prvňáka s druhákem. Probírané učivo ovšem není nahodilé. „Máme školní vzdělávací program, kde je jako v klasických osnovách napsané, co mají děti v každém ročníku zvládnout. Pokud jsou ovšem nadanější, nebráníme jim v rozvoji,“ popisuje Radka Jandová. I prvňáček se tak může dostat k sestrojování tupoúhlého rovnostranného trojúhelníku.

A ano, pokud jste při matematice dávaly pozor, tušíte čertovinu. Po několika neúspěšných pokusech jedné z holčiček vytvořit z dřívek tupoúhlý rovnostranný trojúhelník a několika větách ve stylu: „Zase ostroúhlel, to je nenormální. Jak to mám asi udělat?“ nakonec dojde ke správnému závěru. A sice, že to nejde.

Během hodin, které jsme ve třídě strávily, se probírala například synonyma, větné konstrukce, předložky, vyjmenovaná slova po V a proběhl i jeden diktát pro druháky. Řešily se také konstrukce trojúhelníků a další látka. Průvodce je sice k dispozici a do dění se zapojuje, ale hlavní část je na dětech.

Pokud nedokážou synonymum vymyslet samy, vytáhnou Slovník synonym, ve kterém se umí orientovat už druháci. Když se probírají vyjmenovaná slova po V, dostanou děti například za úkol najít v Atlasu zvířat, jak vypadá výr, vydra a vyžle. A když tam loveckého psa nenajdou, je na dětech, aby to vyřešily. Například tak, že obrázek vyhledají na počítači.

Trvá to déle

Taková výuka je samozřejmě zdlouhavější, než když žáci sedí v lavici a sledují výklad, kdy jim učitel všechny vědomosti, znalosti a zákonitosti předloží jako na stříbrném podnose. „Když mají děti na něco přijít samy, tak to samozřejmě trvá déle, než když jim to rovnou řeknu. Proto jsou tu bez ohledu na věk každý den kromě pátku od 8:15 do 15:00 hodin. Na druhou stranu nedostávají domácí úkoly. Jediné, co chceme je, aby rodiče s dětmi doma trénovali čtení a počítání,“ zmiňuje Jandová.

Testy se v Montessori škole běžně nepíšou, konají se pouze dvakrát do roka, v pololetí a na konci, aby si průvodce, děti i jejich rodiče udělali představu o silných a slabých stránkách dítěte.

„Montessori systém a prostředí, ve kterém se děti učí, je přizpůsobené jejich věku a vyspělosti. V mateřské škole funguje schopnost dětí absorbovat věci kolem sebe, takže potřebují co nejvíce podnětů. První stupeň se vyznačuje abstrakcí a potřebou všechno zdůvodňovat. Velkou roli hrají pomůcky. Od čtvrté a páté třídy ovšem pomůcky ustupují do pozadí, představivost dětí pracuje na plné obrátky a už s nimi nemusejí tolik pracovat. Děti od dvanácti let, kdy začínají bouřit hormony, zase potřebují smysluplnou práci, potřebují vědět, proč mají něco dělat a k čemu jim to může v životě být. Učí se, v čem jsou dobří, v čem horší a jak to v životě vybalancovat. Už pro ně třeba není nutné mít tolik pohybu,“ popisuje Radka Jandová.


Foto: Montessori škola Andílek

Co dál?

Palčivou otázkou je následný přechod žáků na střední školu. Podle Radky Jandové nemají ve srovnání s dětmi z klasických základních škol problémy s množstvím znalostí a stylem učení. Na vykání a sezení v lavici si zvyknou snadno, ale obtížnější pro ně mohou být vztahy.

„Máme u nás dobře nastavený sociální život a vztahy. Co je dobré a co ne. Některé děti pak na střední škole trpí tím, že se jejich spolužáci k sobě navzájem a k učitelům nechovají s respektem. To může být frustrující a způsobovat problémy se začleněním do kolektivu,“ připouští Jandová.

Montessori se podle ní hodí pro každé dítě, ale záleží na školním i domácím prostředí. „Pro dítě s ADHD je skvělé, aby měla škola venkovní prostory a dítě se mohlo proběhnout po zahradě a vybít přebytečnou energii. Záleží i na přístupu rodičů. Pokud není doma dítě zvyklé si po sobě uklidit, tak s tím má problém i ve škole,“ uzavírá vedoucí pedagožka.

Přestože děti nikdo do ničeho nenutí, překvapilo nás, jak vše funguje. Nejen vzdělávání, ale i běžné úkony. Každé dítě si může vybrat, kdy posvačí, následně si po sobě umyje a utře talíř. Když chce někdo promluvit ke všem, zazvoní na zvonek a tím si získá pozornost ostatních. Jednoho chlapce jsme dokonce viděly, jak sám od sebe zametal podlahu a zaléval květinu.

A ještě jedna perlička na závěr. Zaslechly jsem diskuzi dvou asi sedmiletých holčiček o koronaviru. Bavily se o tom, že se budou nosit roušky a jedna chtěla tatínka přemlouvat k dovolené v Řecku, protože tam prý virus ještě nedorazil. Netušila, že ještě ten den odpoledne se všechno změní. A tak jsme si na ní při zprávě o prvním řeckém nakaženém se slzou v oku vzpomněly.

Čtěte také:

Reklama