73a3c7e95827b-obrazek.jpg
Foto: Shutterstock

Projevuje se stres před přijímačkami u všech dětí stejně?
Stres z přijímacích zkoušek mohou různé typy dětí prožívat různě. Pro děti s vrozenými potřebami stabilita a předvídatelnosti bude nejhorší to, že situace je nová a nepředvídatelná. O to víc se musí dopředu na vše připravovat a mít o testování co nejvíc informací i co nejvíc zažité osvědčení postupy řešení. Děti s vrozenými potřebami svoboda a okamžitý dopad bude velmi iritovat, pokud jim budou rodiče neustále opakovat „musíš se víc učit“, protože slovo musíš naprosto blokuje jejich vnitřní motivaci.
Děti s vrozenými potřebami hlubší smysl a jedinečnost se mohou dopředu bát negativních emocí, které je čekají v průběhu testování a vyrábět si katastrofické scénáře, jak hrozně to s nimi dopadne, když se nedostanou na vysněnou školu a zklamou své rodiče. Děti s vrozenými potřebami kompetentnost a zdokonalování mohou trochu podcenit opakované řešení stejných typů úloh, protože mají pocit, že když jednou pochopily princip řešení, není třeba dál tyto úlohy trénovat. Zároveň je může paralyzovat strach ze selhání, které v jejich představě znamená nedostatek inteligence. Právě na tu jsou totiž u sebe nejvíc hákliví. Více se o vrozených potřebách jednotlivých typů dětí dočtete v knize Milovat nestačí.
 
Co byste poradila rodičům, aby dítěti max. pomohli s přípravou na přijímačky – těsně před nimi? Jaká je jejich role?
Rodiče před přijímacími zkouškami dětem nejvíc pomohou, když budou sami v klidu, když nebudou přenášet svůj stres na dítě. Neměli by ventilovat své obavy „co s dítětem bude, když se nikam nedostane“, a samozřejmě už vůbec mu vyhrožovat, že skončí na učňáku, bude muset celý život dřít nebo nebude mít práci.
Naopak by měli dítě ujišťovat, že přijímací zkoušky nejsou měřením inteligence, že tedy selhání v nich nebude znamenat, že je dítě hloupé a neschopné, protože to tak opravdu není. Dítě může být chytré a spoustu toho znát, a přece v testu neuspěje. Záleží nejen na tom, jak moc na testy trénovalo (a bohužel i na tom, kolik si rodiče mohli do přípravy na testy dovolit investovat), ale i na tom, jak zvládne stres.
Stejně tak to, že se dítě dostane na vysněnou prestižní školu, nezajistí, že bude v životě úspěšné a spokojené. Nikdo nemůže vědět, jaká škola je pro budoucnost dítěte nejlepší.
 
Co by mohli rodiče dětem poradit?
Určitě je důležité maximálně limitovat nové prvky v rámci testovacího dne. Dítě by mělo přesně vědět, kam pojede, jak se tam dostane, mít i záložní variantu pro případ komplikací v dopravě. Pokud máme dítě, které je rádo všude s půlhodinovým předstihem, neměli bychom ho v den přijímaček přesvědčovat, ať neplaší, že je přece dost času.
 
A jak by se mohlo samotné dítě pokusit uklidnit třeba den před přijímačkami?
Dítě by se mohlo den před přijímačkami zabavit tím, že si bude vybírat playlist, který si pustí cestou na přijímačky. Mělo by si vybrat písničky, které ho příjemně nabudí. A už o něco dříve by se mělo naučit pracovat se svými negativními myšlenkami. Až ho začne napadat „bude to strašné, určitě to nezvládnu“ nahrazovat představou o tom, jaké typové úlohy tam budou, jaké postupy má k nim natrénované apod.
 
Jak eliminovat riziko velkého stresu přímo na přijímačkách? Co pomáhá udržet chladnou hlavu?
Je dobré, aby dítě vědělo, co se děje ve stresu s jeho tělem. Že se mu zrychlí tep i dech, stáhne žaludek, začne se třást apod. A že je to naprosto normální reakce těla na situaci, kdy mu o něco jde, na které mu záleží. Není to nic špatného, že jsme ve stresu, je to přirozené. A taky by se mělo dítě dopředu naučit, jak své tělo v takové chvíli uklidnit.
Pomáhají dechová cvičení – hluboký nádech, při kterém počítám od jedné do šesti, a pomalý, dlouhý výdech – počítáme od sedmi do 15. Ideální by bylo si dát před samotným testem ještě krátkou procházku někde v zeleni, což ve městech nebývá jednoduché. Tak se při zklidňování dechu alespoň dívat z okna na stromy. Super je s sebou mít také nějakou antistresovou pomůcku (třeba míček), a překvapivě může pomoct i sání – takže mít pití v lahvi s brčkem.
 
Jsou nějaké chyby, které dělají rodiče ve vztahu svého dítěte ke škole/přijímačkám?
Rodiče by měli dlouhodobě dávat dítěti jasně najevo, že učení a studium je jeho zodpovědnost. Mnozí rodiče si výsledky dítěte až příliš vztahují na sebe, mluví o nich dokonce v množném čísle: „My jsme dostali trojku z diktátu!“ Nemohou se divit, že se pak jejich dítě na ně vymlouvá (To mi asi máma nedala do aktovky!) nebo že u přijímacích zkoušek se bojí především toho, aby nezklamalo rodiče.
 
Co by mohli rodiče dělat jinak?
Místo toho je důležité od mala v dítěti budovat tzv. vnitřní pocit kontroly. Dítě musí mít možnost rozhodovat o tom, co se ho týká, samozřejmě s ohledem na svůj věk. Ne být ve vleku ambicí či přehnané péče rodičů. Rodič by měl mít spíš roli konzultanta, který dítěti nabízí podporu, ale netlačí dítě do toho, co chce on. Je to domluvě mezi rodiči a dítětem, jako podporu dítě potřebuje – např. pomůže s vysvětlením zadání nebo řešením úkolu, předestře přínosy a rizika různých variant rozhodnutí dítěte, ale zodpovědnost je pak na dítěti. Znovu opakuju, že úměrně jeho věku.
 
Jak by měly rodiče reagovat na pocity dítěte po přijímačkách?
Bezprostředně po přijímačkách bude mít dítě nějaký pocit, jenže ten nemusí odpovídat jeho výsledkům. Ale to neznamená, že máme dítě odbýt. Rodiče by měli být připraveni dítěti naslouchat, když bude chtít sdílet své emoce, ale klidně i stížnosti na téma, co všechno bylo ten den špatně. I když to bude vypadat, že dítě obviňuje celý svět, včetně rodičů, měli bychom myslet na to, že je v emocích a nemá cenu ho přesvědčovat, že nemá pravdu. Místo toho je nutné, abychom zůstali v klidu, projevovali zájem o to, co dítě říká, doptávali se. A teprve až se dítě trochu uklidní, tak se ho můžeme zeptat, co by mu pomohlo. Co by chtělo, abychom teď my rodiče udělali. Samozřejmě laskavým, vstřícným tónem.
 
Co když se přijímačky nepovedou? Jak by mohli rodiče dítěti pomoci?
A když přijímačky opravdu nedopadnou dobře, měli bychom dítěti dodat naději, že existují cesty, co můžeme teď můžeme dělat. Určitě se vystříhat poučování typu – já jsem ti to říkala, měl ses víc snažit. Možná ano, ale možná sehrály roli faktory, o kterých vůbec nevíme.

Zdroj infromací: Psycholožka Šárka Miková, autorka knihy Milovat nestačí

TÉMATA:
PŘIJÍMACÍ ZKOUŠKY STRES PŘED PŘIJÍMAČKAMI ŠÁRKA MIKOVÁ