Jak vzpomínáte na dobu Rádia Stalin a jeho vysílání z toho neskutečného prostoru pod bývalým Stalinovým pomníkem?
Jako na úžasnou dobu, kdy nám připadalo, že nic není problém. Chtěli jsme vysílat a prolomit tak státní monopol? Z Francie během pár dní dorazilo pěkně drahé technické vybavení. Chtěl jsem udělat rozhovor s Václavem Havlem – za chvilku se v úzké uličce plné kamení a prachu objevil i s pivem v ruce. Ani to, že nás pak za „pirátské“ vysílání sebrali policajti, vlastně nebyl žádný problém. Celé to bylo jedinečné a neopakovatelné. Zároveň ten příval svobody, možností i pokušení dokázal být nebezpečný, a ne každý ho zvládl.

Od těch dob téměř bez přerušení pracujete v médiích nebo jako novinář na volné noze. Proč vydáváte první knihu až teď?
Možná právě proto – nebo alespoň částečně. Když jsem dělal v televizi, přišlo mi skvělé (a taky jednodušší) vyjadřovat se kromě slov hlavně obrázky. Navíc když došla slova, stačilo obrázky podmalovat muzikou. Mnoho spisovatelů to má tak, že večer přijdou z práce domů a psaním relaxují a odreagovávají se. Já většinu dne píšu a představa, že přijdu domů a odpočinu si zase psaním… Také jsem ale hledal téma i formu, jak ho zpracovat.

A našel jste je?
Řekněme, že to ve mně během let postupně dozrálo. A že to bylo mimo jiné ovlivněno novinařinou, mým novinářských pohledem na svět a na to, co se děje u nás, v Evropě a okolním světě; a samozřejmě i lidmi, které jsem během dosavadního života potkal.

Novináři?
Ano, ale nejen jimi. Když jsem pak začal psát, čím dál víc jsem si uvědomoval, že chci ve své knize také ukázat, jak je profese novináře důležitá. Samozřejmě v případě, že se dělá dobře a zodpovědně, protože obdobně, jako máte třeba mezi herci kromě těch, kteří pozitivně ovlivňují svět kolem sebe a posouvají ho dál, i obyčejné šmíráky a lajdáky, tak také mezi novináři jsou vynikající osobnosti i normální lumpové.





Které vynikající novináře jste během života potkal?
Vyzdvihl bych Pavla Tigrida, s nímž jsem měl tu čest se seznámit v pařížské redakci Svědectví ještě před pádem komunismu. Potkávali jsme se pak průběžně i v letech po revoluci a vždycky to pro mě moc znamenalo. Byl to moc milý a usměvavý člověk, i když uvnitř možná trochu smutný. A jako novinář udělal pro tuhle zemi strašně moc.

Moc rád jsem také měl Jirku Slavíčka alias Adolfa Baštu, dlouholetého zpravodaje Svobodné Evropy v Paříži. S ním jsem se potkal a úzce spolupracoval až v 90. letech. Milý a otevřený člověk a velký, ale přitom skromný profesionál.

Hlavní hrdina vašeho románu Chamtivost Jan Born založil česko-francouzský portál Reportéři – Reporters, který sídlí přesně tam, kde dříve působilo právě Svědectví…
Je to takové mé malé připomenutí tohoto naprosto skvělého čtvrtletníku, který Pavel Tigrid i za spolupráce Jirky Slavíčka v Paříži desítky let vydával. A komunisty jím doháněl k zuřivosti.

Váš román je thriller. Jak nebezpečné je v současnosti povolání novináře?
Když se podíváte na statistiky, kolik novinářů bylo jen v posledních letech zavražděno nebo zabito v zemích jako Mexiko, Rusko, Irák, Sýrie, Pákistán nebo Filipíny, dojde vám, že to je jedna z nejnebezpečnějších profesí. Ale netýká se to jen takto pro nás vzdálených zemí – v čerstvé paměti všichni máme brutální vraždu mladého slovenského novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové.

A proč je tak nebezpečná?
Zjednodušeně řečeno proto, že pořád existuje příliš mnoho lidí, kteří nestojí o to, aby veřejnost znala pravdu a aby jim díky novinářům viděla pod prsty. Od zločinců po politiky a opačně, i když zločinci a politici bohužel často tvoří jednu skupinu. Slovními i fyzickými útoky na novináře a lidi, kteří nepapouškují jejich „názory“, se většinou jen snaží schovat svoje čachry a zločiny.

A jak nebezpečná je práce redakce Reportérů?
Jak kdy – to, co ale popisuje román Chamtivost, už podle názvu ukazuje, že je jejich práce často nebezpečná dost. Kvůli své práci zemře i jeden mladý novinář a jeho přítelkyně novinářka záhadně zmizí a Reportéři se zapojují do pátrání po dívce i pachatelích. Mrazivé na tom je, že tato část knížky vznikala nedlouho před vraždou mladého slovenského páru…

Do pátrání se v knize ale nezapojují jen novináři.
Přesně tak, a pro všechny je to nebezpečné – pro poněkud neortodoxní policisty, kteří jdou nekompromisně i po zločincích mezi kolegy, nebo třeba pro partu mladých lidí, kteří na vlastní pěst hledají válečné zločince z války v bývalé Jugoslávii. Svoji roli sehraje i svět tajných služeb, ale protože jsou tajné, nebudu nic prozrazovat dopředu…



Kde všude se vlastně odehrává děj románu?
Hlavně ve Francii a v České republice, částečně pak v chorvatském Záhřebu a na pobřeží u Zadaru a pak také v Sarajevu a v bosenských horách. Pátrání novinářů nás ale zavede třeba i do Ruska a díky putování jedné lodě se pak čtenáři aspoň na chvíli ocitnou i v Singapuru a uprostřed Indického oceánu.

Řekněte nám něco o hlavním hrdinovi Janu Bornovi.
Narodil se ve Francii českým rodičům, kteří tam odešli po okupaci v roce 1968. Vyrostl tam, vystudoval Sorbonne Nouvelle Paris III a teď střídavě žije v Paříži a Praze. Před několika lety si splnil sen mnoha novinářů – má vlastní portál, který se mu sice daří jen tak tak držet na vodou, ale který mu zároveň poskytuje velkou svobodu. Jeho práci a osobní život zásadním způsobem ovlivnila na počátku 90. let válka v bývalé Jugoslávii. Zatímco ale o ní napsal řadu reportáží i knížku, která mu právě na jeho portál vydělala, v osobním životě prožil smutek.

A co Bornův vztah k ženám a naopak?
Kolem něj se pohybuje dost silných a schopných žen a s některými ho spojuje i něco víc. Všechny také výrazně zasáhnou do děje. Dvě ale víc než ostatní. Přitom jedna z nich je už mrtvá…

V úvodu knihy je citát „Přijde-li tě někdo zabít, povstaň a udeř první.“ Proč?
Jedná se o citát ze starého židovského náboženského textu a je v něm obsažena dlouhá zkušenost národa, který se mnohokrát ve své historii musel spolehnout jen sám na sebe. Já ho chápu především jako výzvu, abychom se neváhali postavit jakémukoliv zlu. Teď i v budoucnu.

Knhu můžete případně zakoupit ZDE.

Reklama