Foto: Shutterstock
Kdysi jsem si byla jistá, že mě manžel bere takovou, jaká jsem. Prostě normální ženská, žádná modelka, ale ani úplně šereda. Prošli jsme spolu mnohým, vychovali jsme děti, zvládli těžší období. Věřila jsem, že máme hezký vztah a pro mého muže (který mimochodem také nevypadá jako Brad Pitt) je naše pouto silnější než pár kilo navíc. Jenže postupně jsem začala vnímat, že se jeho pohled mění. Nejdřív to byly jen drobnosti. Poznámky, které měly být možná vtipné, ale zavrtávaly se mi pod kůži. „Ty si fakt dáš ještě tohle?“ řekl jednou u večeře. „Vždyť jsi říkala, že chceš zhubnout.“ Zasmál se, jako by o nic nešlo. Já jsem se usmála taky. Ale jen navenek.
Pak přišly další. „Dřív jsi měla lepší postavu.“ Nebo: „Neměla bys už začít něco dělat?“ A nejhorší bylo, že to neříkal jen mezi čtyřma očima. Občas to padlo i před dětmi, před známými. Jako by si ani neuvědomoval, jak moc ji tím zasahuje. Začala jsem si víc všímat sama sebe. Je fakt, že jsem přibrala, ale kdo ne? Nejhorší nebylo, že jsem se sama sobě přestávala líbit, ale to, jak jsem se začínala kvůli slovům mého může cítit.
„Dělám to pro tvoje dobro“
Pomalu jsem dospěla k tomu, že musím o svých pocitech manželovi říct. Jednou, když jsme spolu seděli večer v obýváku, jsem mu řekla, že mě jeho poznámky zraňují. Podíval se na mě trochu překvapeně, ale bez většího pochopení a řekl: „Ježiš, Ivano, neblázni. Já to říkám, protože mi na tobě záleží.“ Když jsem mu řekla, že mi to ubližuje, tak mi odpověděl, že jsem přecitlivělá a pak mě bodl znovu: „Někdo ti to říct musí. Aspoň já jsem upřímný.“ Ta věta ve mně zůstala. Upřímný. Jako by upřímnost omlouvala všechno. Jako by nebylo důležité, jakým způsobem jsou slova řečená. Od té doby jsem se stáhla. Přestala jsem se před ním převlékat, vybírala jsem si volnější oblečení, abych zakryla to, co je navíc. Začala jsem se i vyhýbat intimnostem, kterých stejně velmi ubylo. A hlavně – přestala jsem se cítit dobře sama se sebou.
Ztracená někde mezi tím
Uvědomuji si, že nejde jen o kila. Že jde o něco mnohem hlubšího. Dřív jsem byla sebevědomá, otevřená, smála jsem se maličkostem. Teď měla pocit, že jsem se zmenšila. Ne fyzicky, ale uvnitř. Začala jsem pochybovat sama o sobě. O tom, jestli jsem ještě přitažlivá. Jestli jsem dost dobrá. Jestli si vůbec zasloužím být milovaná taková, jaká jsem. Místo abych se vrhla do hubnutí, jsem vlastně úplně paralyzovaná strachem i studem. Někdy si říkám, jak se snadno může změnit vztah, o kterém jsem si myslela, že stojí na pevných základech. Opravdu tady jde o těch patnáct kilo? Přemýšlím i nad tím, jestli je možné vrátit nejen svoje tělo, ale hlavně ten pocit bezpečí a lásky v našem vztahu. Chci jen jedno – cítit, že jsem přijímaná jako žena a partnerka. A říkám si, jestli ten problém začal opravdu u mojí váhy, nebo jen odhalil něco, co bylo mezi námi skryté už dávno.
Jak vidí příběh Ivany terapeutka a koučka Zuzana Svobodová
Paní Ivano, nejprve by bylo dobré zjistit, co manžel svými komentáři sleduje. Není to fér, když vás takto shazuje, navíc před rodinou, dětmi. Myslím si, že on vůbec nedokáže domyslet, jak se trápíte. Promluvte si s ním ještě jednou. Řekněte mu, jak vás to zraňuje a zeptejte se ho, ideálně bez emocí a obviňování, jak ty své poznámky myslí. Jeho reakce a vysvětlení hodně napoví o jeho záměrech. Řekněte mu, že potřebujete podporu, a ne podpásovky a poproste ho, aby vám podal pomocnou ruku. Je dost pravděpodobné, že pokud nemáte jiné problémy ve vztahu, dojde mu, jak se cítíte. Možná byste si měli stanovit hranici, kdy ani jeden z vás nebude komentovat tělo a vzhled toho druhého. Myslím, že by také nebylo od věci zajít za partnerským terapeutem, který pomůže vaši situaci řešit. Myslím, že je velká naděje na to, že tento problém společně překonáte.
Zdroj info: Text byl zpracován na základě příběhu ženy, kterou redakce zná a která jej předala redakci se svolením k uveřejnění. Fotografie je pouze ilustrační a jména osob byla na žádost této konkrétní osoby pozměněna, stejně tak jako její jméno. Pokud máte příběh, který by se mohl objevit na našich stránkách, napište nám na redakce@zena-in.cz.
Nový komentář
Komentáře
Já bych taky řekla trochu víc pohybu ve vlastním zájmu. Trochu míň vyvařování doma. Manžel to řekl blbě, zvlášť, když sám není žádný model, Ivana se má snažit kvůli sobě, je to její zdraví.
Trochu víc pohybu ve svém vlastním zájmu a upravit jídelníček. To neuškodí žádné z nás. Zejména, když jsme si vědomy kil navíc. Paní si stěžuje na poznámky manžela, ale užitečnější by bylo, aby se nad sebou zamyslela. Štíhlé ji bude líp, ať jako vdané, ať jako rozvedené. Nakonec, k večeři dušenou zeleninku, manželovi říct, prosimtě, pere pračka,je potřeba to pověsit, já si jdu dát dvě hodinky ostré chůze pro kondici a lepší usínání. V každém z nás se najde vůle, cesta i možnosti, jak si život zkvalitnit a zdraví vylepšit. Sezení na internetu mezi těmi možnostmi asi nebude.
Nakonec. Není tam napsáno, jaká byla výchozí hmotnost Ivany, než přibrala těch 15 kilo. Kolik vážila? 40 a přibrala 15? 50 a přibrala 15? Anebo vážila 90 a přibrala 15?
Já bych pro tu ženu radu měla. Přestat se litovat, přestat pozorovat manžela, co ji pozoruje a postavit se ke svému problému čelem. Jaké má ta paní zaměstnání, nevím. Jestli chodí s poštou, pohybu má dost a bude muset překopat svůj jídelníček. Vařit pro sebe co potřebuje a pokud se to manželovi líbit nebude, ať si navaří podle chuti sám. Jestli sedí někde v kancelář a jediný pohyb je cesta na wc a na kafe, bude dobré zařadit aspoň vycházky ostrým tempem. Než ji začnou protestovat všecky klouby a bude sedět dál. Určitě ví, po čem se přibírá a po čem je tělu líp. Ovšem zázraky se nedějí a neočekávám, že je zařídí nějaký psycholog. Za ušetřené peníze ať si pro sebe koupí nějakou radost. Nekalorickou.
Myslim si, ze z popsaneho je jasne, kde je pricina tloustky. Vsimla jsem si toho u vice zen, ke kterym se partner choval hnusne. On pronese vuci ni hnus, ona zacne uzdibovat, co kde vidi. Vahu se nedari setrast dolu. Je to v nas nastaveno od kojence - jidlo znamena bezpeci, lasku. Pokud je v dospelosti necitime, hledame je v jidle. Takze byt pani bych se napred zamyslela nad vztahem a nad tim, ze jidlo je jidlo a ne laska. Pak bych stahla aplikaci, kde bych si zapisovala vsechno, co snim, abych videla, jakou to ma vyzivovou hodnotu, upravila bych podle toho jidelnicek. Vybrala bych si pohyb, ktery mi bude prinaset radost, alespon trikrat tydne. Po tyto dny ma domacnost na starost manzel. A pozor na hormony, predevsim na kortizol (stresovy hormon), ktery vam hubnout nedovoli vubec
Pan taky jiste nebude vyrysovany sportovec, to by ji totiz nenechal tech 15 kilo nabrat, furt by nekde spolu sportovali...
Kazdopadne, pani Ivana by se mela zamerit na sebe, rozmyslet se, co presne chce a podle toho se zaridit.
Jo a intimnosti? Kdyz se ti nelibim, delej si to sam.
Doufám, že paní Ivana se nebude řídit radou paní terapeutky. Povídat si bez emocí s manželem, který zpochybňuje její pocity, chová se nadřazeně a pomáhá ji kritikou? To může vést jen k tomu, že po takovém rozhovoru se bude cítit ještě hůř a ještě menší. Pani terapeutka nerozpoznala narcistické rysy…
Cesta k vyřešení tohohle problému není přes dialog s manželem, ale přes návrat k sama k sobě a načerpání ztracené sebedůvěry. K pocitu toho, že jsem dost a moji sebehodnotu neurčují druzí.
Pani Ivano, asi jste se jen ztratila ve vztahu, kde nemáte podporu. Tu podporu, kterou si teď můžete dát sama tim, ze budete resit vlastní spokojenost, ne tu jeho.
Přeji Vam, abyste se znovu našla. Vrátila se sama k sobě a netrápila se tím, co si o Vás kdo myslí.
Pro terapeutku - manžel tím vůbec nic "nesleduje". Nejde o žádné konspirace a manipulace. On prostě řekl, co vidí. Jo, nedokáže domyslet, že to Ivanu zraňuje, a po pravdě to není sám, já to taky nechápu. Osobně si myslím, že Ivana dělá z prdu kuličku, což je bohužel vlastnost spousty lidí. Zbytečně všechno řeší, každé slovo rozebírají, co tím asi kdo sledoval, vymyslí si katastrofický scénář, který napadl jenom je a nikoho jiného, a pak se z toho zhroutí, ačkoli se jim nic nestalo, nikdo jim neklade žádné úklady a překážky, vůbec nic ničím nesledoval, a obvykle je okolí velice překvapeno, co ten člověk blbne? Ale terapeutky pak mají práci.
Ivana by se měla zamyslet, jestli si náhodou nekoledovala. Protože to je dost běžná věc. Žena je tlustá, objektivně má nadváhu, ne že si to jenom myslí při pohledu do zrcadla, ví, že je tlustá a je s tím nespokojená. A co dělá? Cvičí, sportuje, změní životosprávu? Ne. Jenom u každého jídla vzdychá "tohle bych jíst neměla", nebo "musím si vzít jen malou porci", nebo "já jíst nebudu, jenom salát", a tak podobně. A pak ji dožene hlad, sfutruje půl ledničky a ke kávičce si opět se vzdycháním, jak by neměla, naloží už třetí zákusek. Ale pořád se tváří jak bóží umučení, neb je chudinka tlustá, a fňuká o tom všem kolem. Ježišmarjá, kdo by vydržel neříct nějakou poznámku, když má tohle před sebou dnes a denně? Když už toho má plné zuby, jak to pět let poslouchá a je to čím dál tím horší? No. Takže milá Ivano, nech fňukání, nikdo ti nic nedělá. Jsi tlustá, dělej něco, abys nebyla, nebo se s tím smiř a přestaň s tím všechny otravovat, on to nikdo za tebe řešit nebude. A každý tě bude mít radši, když budeš milá a přívětivá, než zasmušilá a tragická z každého "nevhodného" slova.
Paní terapeutka je zase studovaná v Plzni, ne?
Řekněte mu, jak vás to zraňuje a zeptejte se ho, ideálně bez emocí a obviňování, jak ty své poznámky myslí.
Jistě. Dle řečeného panáček už má založeno na sexíček jinde, nebo je typickej narcista. A tomu říct něco takového, je jako pokleknout nahá před jeho Výsostí a namalovat si na záda terč. Skutečně budou ženy pořád nuceny se před podobnými hulváty obhajovat a umenšovat? Jestli je Ivana skutečná, tak proboha hlavně ať tohle nedělá.
Pánovi oplatit stejnou mincí, jak píše Věra, nejspíš taky nebude žádný Adonis. A pak do toho šlápnout. Nebyl čas, nebyla síla - tak teď bude. Bude to on, kdo převezme děcka (?), domácnost a Ivana se dá do formy. Pro sebe - ne pro něj. Ono se jí v tom těle pak bude mnohem lépe žít.
Pokud vím, tak v určitém věku hodně žen přibývá na váze. Já jsem začala přibývat na váze po padesátce. Je to spojeno s hormonálními změnami, s klimaktériem. Lékařka mi řekla, že i kdybych se utrápila hladem, stejně mi to na váze nepomůže. Prostě jsem ten typ. Manžel té paní určitě také není žádný Adonis. A když má blbé řeči, je třeba je odrazit protiútokem. Paní je asi moc hodná. Paní, kupte si pěkné šaty, ve kterých budete šik, vyjděte si někam bez manžela a uvidíte, že vaše postava a vy celá ještě nejste na odpis. A manžel bude čučet.