V některých rodinách začínají probíhat (nebo už proběhly) velké vánoční úklidy. Akce, kolem kterých to lítá negativními emocemi. Nejenže asi nikdo v únavném podzimním počasí nemiluje pracovní aktivity navíc, ale ještě kolikrát narazíme na tvrdý domácí odboj.
Dnes se podíváme na tři úsměvné příběhy našich čtenářek, které se podělily o své příhody se svými problematickými partnery. Ne, nebijí je, ani jim nejsou nevěrní, ale skladují vše, co by se ještě někdy mohlo hodit. Na první pohled banalita, ale přesvědčte se sami.
Titulek k článku vznikl na základě jedné příhody, kterou tedy nemám úplně potvrzenou, ale pamatuji si ji už nějakým dvacet let, a to je při mé zapomínavosti celkem na pováženou. Musela na mě udělat hluboký dojem. Pamatuji si, že zazněla na jednom dámském dýchánku u vínka, takže nevím, zda si ji dotyčná poněkud nepřibarvila, ale věřte, že ty další příběhy jsou už skutečně ze života. A jak bylo řečeno v úvodu, zveřejňujeme je zde spíš pro pobavení, i když jejich pisatelky si jistě prožívají své malé soukromé peklíčko...
Ale zpět k těm provázkům. To takhle probíhal jednou v rodině mé známé velký úklid. V malém domku bydlely dvě generace a až na výjimky probíhalo soužití bez problémů. Nášlapnou minou byl každoroční velký vánoční úklid, který měl za cíl nejen zvelebit domácnost, ale udělat i více místa, protože se tam na svátky sjížděl zbytek velké rodiny.
V té době se jinak poklidná atmosféra měnila ve válečnou vřavu, neboť tatínek nehodlal vyhodit nic ze své cenné sbírky nejrůznějších roztodivností, které pečlivě celý rok v domě shromažďoval, ukládal do krabic a pytlů, popisoval a nechával svému osudu. Šlo doslova o situaci „otec proti všem“.
„Samozřejmě jsme tátovi nevyhazovali žádné věci, které by měly nějakou hodnotu, šlo nám čistě o všemožné harampádí, ke kterému přicházel většinou tím, že mu sousedé dávali to, co sami chtěli vyhodit, protože věděli, že on bude za podobné milodary rád,“ vyprávěla rozumně tehdy Marie, jež se svou maminkou vedla dobyvačnou válku za vyklizené území. Vrcholem prý byl nález jedné obrovské krabice, na které bylo napsáno: Provázky krátké – úplně na nic.
Druhý příběh by se mohl jmenovat Domácnost u tisíc a jedné boty. „Jenže všechny boty jsou staré, děravé, prochozené, rozšmajdané nebo s utrženou podrážkou,“ dodává hned Jitka (32 let), aby nedošlo k omylu, že bydlí s nějakým schopným ševcem.
Její manžel Rudolf (41 let) totiž za celý svůj život nevyhodil ani jedny boty. Se slovy, že si je nechá na sekání trávy, je vždy uloží pod schodiště k dalším kouskům pro stejné účely a zapomene na ně. Jitka si tedy není úplně jistá, zda zapomene, ale zkrátka se k nim už nikdy nevrátí, protože léta seká trávu pouze v jedněch botách.
Když chce však pořádkumilovná žena nějaký opravdu zbídačený pár vyhodit, vyslechne si přednášku o tom, že je málo šetrná a že boty, které by se mohly ještě hodit, se nevyhazují.
„Dva páry, které snad pamatovaly ještě spartakiádu, jsem vyhodila tajně,“ přiznává Jitka, ale bojí se, že na to manžel přijde, že možná občas obhlíží svou cennou sbírku a ztropí kvůli nějakým škrpálům scénu. „Protože jestli něco mého jinak poměrně klidného muže opravdu rozčílí, tak je to diskuse kolem vyhazování jeho bot,“ dodává.
Noviny, kam se podíváš
- to je název třetího příběhu. Nikola (28 let) má za manžela pracovitého Jardu (29 let). Je tak pracovitý, že nemá nikdy čas si v klidu přečíst ani noviny. „Vždy si je večer přinese domů a řekne, že si je nestihl přes den přečíst, tak ať je nevyhazuji,“ vypráví mladá žena. Jenže noviny zůstanou ležet bez povšimnutí celé dny.
Když už je chystá Nikola vyhodit, tak manžel prohlásí, že si je schová, kdyby něco potřeboval dohledat. „Novin máme plné skříně. A nejen to, jsou v krabicích, na hromadách na zemi v jeho pracovně, už pár balíků nastěhoval i do komory,“ popisuje situaci s despektem zoufalá manželka, která nemá tu sílu se manželově mánii postavit, protože se vždy strašně pohádají. „Připadá mi to úplně neuvěřitelné a nechci na to plýtvat energií a ohrožovat náš vztah,“ vysvětluje svůj postoj, ale je znát, že by to manželovo bohatství nejraději podpálila.
Nový komentář
Komentáře
barunie1 — #4 a ještě byly "skoro nové"
Tak já už bez vědomí mého "sběratele" vyházela doma v bytě blbostí snad na dva náklaďáky
. Nikdy nic nehledal. Faktem je, že do jeho zahradní dílno-kůlničky jsem mu nikdy nelezla. Ale když už se tam nevešel ani on sám, pomohla jsem mu tam udělat místo. Vždy na něco ukázala…tohle fakt budeš někdy potřebovat ? od kdy to tu máš ?.. a jiné upřesňující dotazy, když odpověděl že by se to mohlo hodit. Povedlo se mu takto sám od sebe vyházet snad třetinu haraburdí.
Kadla — #11 No fakt, asi ano
Je to hláška Miroslava Horníčka...
...Provázky krátké - zcela neupotřebitelné... To se tradovalo o jednom ze starších herců, ale nevzpomenu si o kterém
Nejsem hromadící typ, spíš naopak, co delší dobu nepoužívám, nenosím, apod., to bez milosti vyhazuju. Bývalý manžel tuhle divnou úchylku naštěstí neměl, současný přítel trochu jo, naštěstí zatím v omezené a tolerovatelné míře
K poslednímu příběhu bych řekla jediné, nenosit domů noviny. Pokud je potřebujete na čtení, čtěte je jinde, nebo si je přineste domů a řekněte, že jste je zapomněla koupit nebo v práci...a pak přečtení je vyhoďte.
No něco už hraničí s psychickou poruchou...
My s manželem naštěstí oba spíš vyhazujeme, nic doma nehromadíme.
mám manžela zemědelce-sběratele se slovy "někdy se to hodí", takže vyhazuji tajně a zatím mi to vždy prošlo, ale děti budou jednou bohatý, jen toho železa, co se tu najde
barunie1 — #4 Chybička se vloudí
Draco — #1Taky jsem to jednou udělala. Jenže šlo o manželovy oblíbené kožené boty, kterým se udělal žralok. Se slovy že se odnesou na správku se založily do botníku. Po roce, kdy nikomu nechyběly jsem je vyhodila, né kvůli žralokovi, ten by šel opravit, ale celkově už nebyly pěkné. Přešly dva měsíce a manžel je začal hledat. S jeho pamětí mi pak ani nevěřil, že byly rozbité, takže když se vzpomenou boty, mám na talíři, že jsem vyhodila krásné kožené boty, které měl moc rád...
Draco — #1 taky to tak dělám, manžel by sám nic nevyhodil
Pardon "nesmysly"
Pro všechny dámy z těchto příběhů mám jednu radu - prostě se chlapů neptat a tyto nesmysli v klidu postupně vyhazovat
Pokud se chlapa nezeptáte, ani si na ně nevzpomene, je to jako s dětmi. Samozřejmě svému partnerovi nevyhazuju kde co, ale poučila jsem se z nekonečných debat o děravých, rozpadajících se tričkách, které "se hodí třeba do garáže nebo SE zašijí..." apod. Teď prostě tričko vezmu, pokud se hodí rozstříhat na hadry, tak se je ště zužitkuje, pokud ne, letí do koše. A nikdo se po něm neshání - co oči nevidí, srdce nebolí