Kdo by si nevzpomněl na herecké výkony Michaela Hofbauera. Dnes ho řadíme mezi tak zvané „dětské herce“. Tento talent v roce 2004 zjistil, že trpí rakovinou...
Herec Michael Hofbauer nejvíce zazářil v dětství, například v seriálech Pan Tau či My všichni školou povinní. Většinou hrával sígry. Z filmové branže se ale, na rozdíl od mnoha svých kolegyň a kolegů „dětských herců“, neztratil. V posledních letech jsme ho viděli například v seriálu Ulice nebo filmu Škola princů.
Michaelu Hofbauerovi v roce 2004 oznámili, že má zhoubný nádor - jak na tuto těžkou dobu vzpomíná a co vzkazuje ostatním nemocným?
Život je hrou vyhranou - když zvedneš sázky...
V roce 2004 mi začal na krku růst nádor. Nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, až v roce 2006 jsem šel na operaci, kde se prokázalo, že jde o nádor zhoubný. Mé pocity nebyly nijak dramatické - prostě jsem si to tak nebral. Jen teď mám občas, jednou za čas, chvilkovou depresivní náladu, ale s tím se dá bojovat.
Chtěl bych vzkázat lidem, kteří onemocněli touto chorobou, hlavně to nevzdávejte! Oporou vám mohou být přátelé, rodina a kamarádi. Prostě blízcí lidé, kteří vaši nemoc neberou tragicky, nebo aspoň nedávají své smutné pocity tolik najevo a snaží se nenásilně pomoci.
Jak zpívá klasik Petr Spálený: Život je hrou vyhranou - když zvedneš sázky...
Michael Hofbauer
POŠLI PŘÍBĚH - CENA NADI URBÁNKOVÉ
Sdružení Rakovina věc veřejná založilo projekt „Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové“, na kterém spolupracuje s magazínem Žena-in.cz. Projekt je určen všem lidem, kteří přišli jakýmkoli způsobem do kontaktu s rakovinou.
S nejzajímavějšími příběhy se setkávat také na stránkách magazínu ŽENA-IN.cz.
- Projekt „Pošli příběh - Cena Nadi Urbánkové“: www.poslipribeh.cz
Čtěte také...
- Laszlo: Kéž by táta nikdy nezačal kouřit
- Kristýna Frejová: Držení za ruku je víc než milion slov
- Herec Ladislav Frej vzpomíná na smrt manželky
- Jan Saudek: Otce mi vzala rakovina
- Karolína: Když mi bylo 18, vzala mi rakovina maminku
- Dana: Před porodem mi táta rakovinu zatajil
- Miroslava strávila čtvrt roku s rakovinou čípku v nemocnici
- Honza Musil: Na rakovinu chci zapomenout
- Dna odmítla ablaci prsu, teď možná přijde o obě...
- Bohdana o rakovině: Svou léčbu jsem mámě vyčítala
- Rakovina a Naďa Urbánková: Tu mrchu jsem vyhnala
- Rakovina prsu: Mýty a skutečnosti
Nový komentář
Komentáře
JankaAnna — #3 vždyť po tobě nikdo nic nechce ...
A já nikoho neodsuzuju, absolutně ne. Víš co, já si hrozně ráda přečtu nebo vyslechnu příběhy lidí, kteří nějakou takovou těžkou situaci překonali a něco jim dala, něco důležitého v ní třeba pochopili, třeba se na to dokázali podívat z úplně jiného úhlu pohledu nebo přišli na nějaký osobitý způsob, jak se k tomu postavit, a chtějí to sdělit i ostatním... To je pro mě cenné, protože takové příběhy můžou posílit i mě v krušných dobách... Ale nechápu, proč mají někteří vyléčení potřebu za každou cenu někomu něco "vzkazovat", i když kromě toho, že jim vyoperovali nádor, nemají co říct... Nemám absolutně nic proti M. Hofbauerovi, chraň bůh, akorát nevím, jaký má smysl, aby prezentoval, že mu kdysi vyoperovali nádor... Ale kdo ví, možná ho k tomu jen přemluvili autoři projektu, protože měl taky raka a prostě k tomu musí něco říct, i kdyby to bylo to nejblbější klišé typu "nejvzdávejte to."
Vivian — #1 neodsuzovala bych jen podle velmi stručného článku, který v podstatě moc neřekl. A pokud se sám pan Hofbauer nechtěl víc o své zkušenosti bavit, je to jeho věc. On si to prožil a není nikomu povinen nic vysvětlovat nebo nedejbože dokazovat, co je nemoc neučila??? Nepřeji ti dostat se do ač jen podobné situace, já v ní jsem a nehodlám absolutně nikomu nic vysvětlovat a ani dokazovat, že bych se snad měla něco naučit!!! Pokud se někdo zeptá, je slušné odpovědět, ale nemáme nikdo povinnost cokoli vysvětlovat!!!
Bylo mi dvacet když si přišla pro tatínka. Taky to nevzdával. Nemoc dala poskytla pouze trochu času na přípravu k úderu.
Jediné co mi jeho nemoc dala byl čas zapamatovat si jak báječný člověk to byl.
Většinou příběhy lidí, které postihla choroba nebo jiné neštěstí moc nesleduji. Stává se to příliš mnoha lidem na to abych mohla jejich smutek pustit do svého života.
Výše popsaný příběh mi přijde trochu jako když si někdo prohlíží něčí jizvu a ptá se jak k tomu přišel. Někdo se rozvypráví a udělá z toho hodinový příběh, jiný řekne ... no, bolelo to.
co si mám vzít od člověka, který neříká nic víc než "měl jsem nádor a vyřízli mi ho"... ? proč mám takovému člověku věřit, když říká "nevzdávej to?" větší hodnotu mají (pro mě) vzkazy od lidí, kterým ta nemoc něco dala, něco podstatného je naučila...nelíbí se mi, jak ze sebe dnes dělá hrdinu každý, kdo měl někdy nějakou malignitu, nelíbí se mi, že takoví lidé hned chtějí druhé něco učit, třebaže se sami nenaučili vůbec nic, akorát byli bez sebe strachy a oddechli si, když je toho doktoři zbavili, a teď dělají ramena a vyprávějí, jak "bojovali"...