Marcela nikdy nad smrtí nepřemýšlela. Brala to jako běžnou součást života, ani se jí nebála. Samozřejmě čas od času s někým téma posmrtného života probrala, ale byla skeptická. Nerada spekulovala, zakládala si vždy na faktech, nebrala však druhým jejich názor, který se od jejího většinou lišil. Vše se změnilo ve chvíli, kdy se sama ocitla na takzvaném druhém břehu a následně se vrátila zpět.
Bylo to na podzim minulého roku. Marcela pospíchala do práce, jelikož ráno zaspala a čekala ji důležitá porada. Kousek od bytu chtěla přeběhnout silnici mimo přechod. Věděla, že je to špatně, ale chtěla si ušetřit čas. Její roztěkanost a nepozornost však mohla za to, že Marcela vběhla do cesty rozjetému automobilu. Ihned po střetu skončila s krvácením do mozku, četnými zlomeninami a pohmožděninami v bezvědomí. Marcela musela být i resuscitována. Lékaři si nebyli jistí, jestli to mladá žena přežije. To se však dozvěděla až tehdy, když se po pár dnech probudila v nemocnici.
„Vzpomínám si na ohlušující ránu, tlak v celém těle, záblesk jasného světla, kdy následoval extrémně silný pocit lehkosti. Nedýchala jsem, nešlo to, ale moje tělo bylo lehké jako pírko. Byl to divné, ale krásné zároveň. Cítila jsem hřejivé paprsky na pokožce, v dálce bylo slyšet moře, zpěv ptáků, řehtání koní a smích spousty lidí, vše jsem měla v mlžném oparu. Nejednalo se o ostrý obraz. Útržkovitě jsem zahlédla pár tváří, ale nepoznala jsem je. Oni mě ale asi znali, mávali na mě. Pak jsem se točila na pestrobarevném kolotoči, smála se a byla šťastná. Najednou mě nějaká žena chytla za ruku, nic neříkala, jen se na mě koukala a já na ni. Byla jsem fascinována jejíma modrýma očima, ani nevím, kde jsme se v tu chvíli ocitly. Vím však, že jsem byla klidná, nic mě netrápilo. Následně si vybavuji opět své tělo, které bylo jako v ohni, já plakala, chtěla jsem křičet, ale nešlo to. Kolem mě byl neskutečný řev, hluk. Pak přišlo ticho, nic víc než ticho a tma, najednou jsem otevřela oči a probudila napojená na přístroje.“
Když si Marcela následující dny rovnala v hlavě, co se odehrálo, musela se neustále usmívat. „Z nějakého zvláštního důvodu jsem byla neustále spokojená, vyrovnaná, bez jakýchkoliv obav. To se mě drží do dnešního dne. i přesto, že jsem si odnesla trvalé následky. Jsem ráda, že jsem prožila svou smrt. Záhadným způsobem mě to změnilo, posílilo.“
Čtěte také:
- Neobyčejný horoskop. Co vás podle andělů čeká v červenci?
- Kámen atlantisit pomůže vytvořit harmonii
- Příběh: V našem bytě každá žena otěhotní. Důvod je směšný
Nový komentář
Komentáře
Mozek je krásná a úžasná věc, že?? Snaží se nám smrt zpříjemnit. Když tělu dochází kyslík, mozek vypíná nedůležité systémy a my pak máme halucinace, které se dají vysvětlit jako ty "světla, tunely smějící se lidi apod". Nejsou to žádní andělé, duchové, posmrtný život apod. je to jen výplod našeho mozku, aby ty naše poslední chvíle na tomto světě nebyly ty nejhorší ;)
moravačka Aja - mě ne, protože je to popisováno jako příjemný zážitek. Mě mrazí, když mám strach :-)
iřka - co s tím mají dělat mé hříchy
zajímavé
Čekala jsem víc...
Zajímavé.
Co z toho má mrazit?
Snad jedině to, že lidi se na silnicích chovají jak idioti.
Takže žadný tunel