Dobrou chuť k obědu a nebo dobré zažití,
píšu Vám příběh, kterého jsem byla svědkem, a i když neznám konec, tak mne pobavil.
Jela jsem do Prahy ke kamarádce a po autobusu jsem jako další dopravní prostředek použila metro. Projela jsem pár stanic, když do vagonu nastoupila rodina - vypadalo to na babičku, dvě dcery, dvě vnoučata (ne sourozenci) a jeden z tatínků.
Děti byly malé, tipla bych to tak na 3 roky - páreček. Malý trošku pobrekával, protože se mu „šprajcla" nožička mezi nástupiště a vůz. Ale nic se mu nestalo, tak už pomalu přestával. Vlak se rozjel a najednou šílený řev. Malý spustil na plné kolo, že se mu ztratila botička (nebyla asi nejnovější, podle té druhé) a on teď nemůže chodit a že ji chce zpátky. Při vyprošťování nožičky si totiž nikdo nevšiml, že se mu botička stáhla a zůstala ležet někde v kolejišti. Maminka začala uklidňovat, babička slibovat, že koupí nové botičky a malá sestřenice dokonce nabízela svoje, že mu je půjčí, když ji domů někdo donese (už si to uměla dobře vymyslet, prostě ženská).
Ale stále znělo jen: „NE, NE, NE, já chci svoji botičku!"
Mužský zástupce rodiny na nic nečekal, na příští stanici vystoupil a slíbil, že se vrátí a botičku donese zpátky. To stačilo na částečné uklidnění.
Vzhledem k tomu, že syn mé kamarádky slavil zrovna první narozeniny a měla jsem s sebou i spoustu dárků, tak jsem malého nešťastníka „uplatila" jedním z nich a nastal klid. A smlouvání. Že teda by mohl dostat ještě jedny, nové botičky, kdyby je zase ztratil. Jo, jo, malé děti si to umějí dobře spočítat a vědí, jak na nás.
Výsledek hledání a smlouvání bohužel neznám, musela jsem vystoupit. Ale určitě to dobře dopadlo, vždyť šlo jen o botu.
Mějte se krásně.
Julie75
Děkujeme za pěkný a vtipný příběh :).
Nový komentář
Komentáře