Když Marie vzpomíná na své dětství a dospívání, shrne ho do pár strohých vět. Veškeré zážitky, ať už pozitivních, či negativních, mají jednu spojitost, tou je Bůh. Ten ji provázel na cestě života docela dlouho, avšak odchod z domu, nastěhování se do velkého rušného města hodně změnil. Včetně její víry. Tu nikterak nezatracuje. Stále je věřící. Nechce ale být jako otec s matkou, kteří jsou podle jejích slov někdy až fanatičtí křesťané.
„Jejich extrémní pobožnost mě začala otravovat tehdy, když mé kamarádky nosily minisukně, krátká trička, líčily se a randily s chlapci a já nemohla. Do té doby se to dalo. Ano, sice mě nebavilo chodit do kostela, ale brala jsem to jako samozřejmost,“ líčí svůj příběh Marie. Ta se po ukončení střední školy přestěhovala z malé vesničky do velkého města. Už to rodiče pobouřilo. „Vyslechla jsem si několik přednášek na téma drogy, sex, alkohol atd. I přes jejich naléhání, abych zůstala v rodné vísce, jsem odešla. Naše vztahy se začaly zhoršovat. Snažila jsem jim vyjít ve všem vstříc, nechtěla jsem dělat zle. Například se svatbou, oni trvali, že by měla být v kostele, ač jsem to já ani manžel nechtěli. Chtěli jsme se vzít někde u moře. Nelíbilo se jim jméno pro naše první i druhé dítě. Doma jsme neměli žádný kříž, pro ně tragédie. Zkrátka, všechno bylo špatně.“ I přesto Marie mlčela, ale jednoho dne to už nevydržela.
„Jeli jsme k rodičům na návštěvu. Bylo hrozné teplo, takže jsem sebe i děti oblékla vzdušně. Nevím proč, ale úplně jsem zapomněla, že nejsem k našim zcela vhodně oděna. Lehce průsvitné bílé tílko, pod ním černá podprsenka s okrasnými pásy, které z tílka koukaly, krátké šortky, to bylo pro ně čisté zlo. Ihned mi to vyčetli. Padala slova jako lascivní matka bez špetky studu atd. Když máma prohlásila, že jsem špatný vzor pro svou malou dceru, bouchla jsem. Vyčetla jsem jí vše, včetně zkaženého dospívání.“ Na to konto se Marie s dětmi sebrala a odjela. Ještě ten večer jim volala, aby se omluvila, věděla, že to přepískla. Ty jí ovšem jen řekli, že si nepřejí, aby za nimi jezdila. „Prý až v sobě opět naleznu Boha, a vrátím se zpět na správnou cestu, tak se mám ozvat. Nejvíc mě mrzelo, že nás nekontaktovali, když děti slavily narozeniny. Neodpověděli ani na mé přáni k jejich narozeninám. Už je to skoro rok a stále spolu nemluvíme.“
Čtěte také:
- Základ spokojeného života: sebeláska. Naučte se ji i vy!
- Syndrom zlomeného srdce aneb Když trpí duše i tělo
- „Rodiče mého expřítele dali přednost mně před svým vlastním synem,“ vypráví Anna (25)
Nový komentář
Komentáře
Pocházím z vesnice a rodiče moji i manželovi jsou věřící. Když manžel odmítl svatbu v kostele, mohla jsem za to já, protože jejich syn by to nikdy neudělal, potom jsem se už v jeho rodině cítila jako vyvrhel. Muž byl vždycky proti tomuto náboženskému pokrytectví a nechtěl ani pokřtít děti se slovy, že se mají sami rozhodnout. Přitom si s nimi četl bibli a vedl dlouhé rozpravy. Děti taky měly ve škole daleko větší přehled než ty, co chodily do náboženství. Když ale muž zemřel, neměla jsem sílu odmítnou křesťanský pohřeb s obřadem v kostele. A teď trpím dál. Každou chvíli za mého muže dávají sloužit mši a já na ně nechodím. Tím pádem jsem špatná a hodná zatracení.
Víra v boha Vás nerozdělila ale evidentně tupost rodičů a jejich katolicky výmytých mozků
U nás je velmi málo Křesťanů. A ještě mnohem míň fanaticky věřících. Představte si, že byste pocházela z Rumunska nebo Polska. Tam by vás možná ani nikdo nepochopil. Když se podívate na nějaké jejich diskuze, je to samá zmínka o Bohu. Tady v Česku naleznete alespoň pochopení u jiných lidí.
Zažila jsem podobné dětství naštěstí proti Vám mín fanatické.Myslím že Vy jste nic špatného neudělala a je na Vašich rodičich aby se Vám za svoje chování k Vám omluvili. To že se okrádají o pěkné okamžiky s Vašimi dětmi je jejich hloupost. Mě je 56 let jsem tedy starší ale rozhodně s Vašimi rodiči nesouhlasím jsou to náboženští fanatici.Rozhodně se jim neomlouvejte nemáte totiž za co.Počkejte až oni přijedou za Vámi a uznají svou chybu,pokud ne jejich hloupost. Tohle jim říká jejich víra aby se takto chovali ke své docela hodné dceři.Mají to ve svém náboženství nějak pokřivené.
Velmi smutné.