Posílám příběh, který se mi stal a který byl pro mě velkým poučením.
Přijdu takhle z práce! Za mnou dvanáct hodin cvrkotu, hlava přemyšlená až běda a uvnitř napětí, že by jeden nevěřil! Nebo možná v dnešní době věřil!
Příjde za mnou moje malá holčička a ptá se, jestli budeme dnes zase soutěžit. Hrajeme totiž v jednom časopisu desetikolovou stírací hru, kdy tiket máme doma a pořád čekáme na další a další středu, kdy vyjde nové číslo s novou otázkou. Jdu pro tiket a on není. Říkám: "Kde je tiket? Běž se podívat do obýváku!" Anetka, že ho nenašla a že neví, kde je. Tak se rozhlížím a najednou ho zmerčím pod stolečkem, kde seděla, a zcela nesmyslně jí vysvětluji, že jej shodila a že když něco shodí, tak to má zvednout. A jako kdyby shora pozoruji sama sebe, jak odporně se chovám. Že říkám něco, co ani říkat nechci. To se nedá vypsat, co jsem cítila. A co teprve cítila ta moje princezna! Následovalo to, že jsem ji nenechala setřít tiket!

A ona zareagovala tak, že mě začala hladit a říkat:
"Mami, já Ti tak přeji, abys vyhrála!" Ten moment jsem měla takovou chuť si vrazit pořádnou facku!
A tak bych si ji zasloužila!
Večer jsem ležela v posteli a nahlas si nadávala a říkala si ošklivosti!
Bylo to poprve, co jsem si musela vynadat a doufám, že naposledy. Ne kvůli sobě, ale kvůli té malé!

Jenom jsem chtěla, aby i ostatní přepracované mamky věděly, že nejsou samy.

Zdraví Renáta