Přijdu takhle z práce! Za mnou dvanáct hodin cvrkotu, hlava přemyšlená až běda a uvnitř napětí, že by jeden nevěřil! Nebo možná v dnešní době věřil!
Příjde za mnou moje malá holčička a ptá se, jestli budeme dnes zase soutěžit. Hrajeme totiž v jednom časopisu desetikolovou stírací hru, kdy tiket máme doma a pořád čekáme na další a další středu, kdy vyjde nové číslo s novou otázkou. Jdu pro tiket a on není. Říkám: "Kde je tiket? Běž se podívat do obýváku!" Anetka, že ho nenašla a že neví, kde je. Tak se rozhlížím a najednou ho zmerčím pod stolečkem, kde seděla, a zcela nesmyslně jí vysvětluji, že jej shodila a že když něco shodí, tak to má zvednout. A jako kdyby shora pozoruji sama sebe, jak odporně se chovám. Že říkám něco, co ani říkat nechci. To se nedá vypsat, co jsem cítila. A co teprve cítila ta moje princezna! Následovalo to, že jsem ji nenechala setřít tiket!
A ona zareagovala tak, že mě začala hladit a říkat:
"Mami, já Ti tak přeji, abys vyhrála!" Ten moment jsem měla takovou chuť si vrazit pořádnou facku!
A tak bych si ji zasloužila!
Večer jsem ležela v posteli a nahlas si nadávala a říkala si ošklivosti!
Bylo to poprve, co jsem si musela vynadat a doufám, že naposledy. Ne kvůli sobě, ale kvůli té malé!
Jenom jsem chtěla, aby i ostatní přepracované mamky věděly, že nejsou samy.
Zdraví Renáta
Reklama
Nový komentář
Komentáře
aha, výlet do historie....tak nic no...a já se divila, že tu neoxiduje Pavlatová...
Uf, jsem ráda, že v tom nejsem sama... Ještě jsem se nenaučila počítat do deseti nebo něco takovýho záchrannýho před výbuchem
ale pokud mi vytečou nervy, tak je dobrá omluva (něco mě bolí, jsem unavená, ospalá, proto se snadno rozčílím... dítě to do jisté míry pochopí, protože časem zjistí, že i ono samo takhle reaguje, když je například přetažené) a pak se teda snažím tyhle černý chvilky vyvážit a fakt si užívat ty světlé se vším všudy... Kéž by jich bylo víc 
Čtenářce jmenovkyni držím palce, nejhorší jsou na tom ty výčitky, jak to poškodí dítě, jak si na něm v podstatě vybíjím zlost, jak jsem strašná...
Zkus si koupit nějakou knížku od Zdeňka Matějčka, tam je docela laskavě popsáno tajemství dětské duše a aspoň mě tahle večerní chvilka čtení dokola toho samého trochu pomáhá...
Jana: SKVĚLÉ! MÁŠ SVATOU PRAVDU . DÍKY
Moje mamka se taky hrozně honí, aby měla byt jako klícku a nikde se nic neválelo. Ale už ode mě pochytává některá zjednodušení, třeba že se trička nemusí žehlit
No jasně, všechny (nejspší) jsme takový.. když mám nějaký záchvat týkající se takových "zásadních" věcí, jako jsou manželovy noviny po celém bytě, Ríšovy vláčky po celém obýváku, tak taky sem tam soptím. Naštěstí Jeník je kliďas a Ríšovi sdělí" hele, radši to uklidím, nebo nás maminka oba zmlátí...".. já se začnu chechtat a je po vzteku.. ale uklidit to teda musej!!!
Meryl:moc díky za tento článek. Musela jsem se zasmát Tvé odpovědi, také jako bych viděla sama sebe. Děti už mám dospělé a kolikrát vzpomínám na to, jak jsem byla někdy netrpělivá a vybuchovala a pak si to dokola vyčítala a vyčítám dodnes. Ještě jednou díky za tento článek
moc se mi ulevilo, že nejsem taková sama a asi jsem byla svým způsobem i normální máma. Strašně své děti miluju a pořád se o ně bojím, ale někdy mi opravdu daly zabrat.
mamča:
To je prima, že nejsem taková " fůrie" sama. Ještě když večer doma odemykám dveře, tak si říkám - bude to v pohodě, nebudeš křičet, ovládej se .... Jenže hned za dveřmi brknu o aktovku, z pokojíku se výřítí nepřevlečený Myšák, sdělí mi, že úkoly si sice udělá, ale až si dohraje a všechna moje dobrá předsevzetí jsou v tahu ... A pak stačí troška a řvu, rozčiluji se, křičím .... A pak mi večer přijde dát pusu na dobrou noc a řekne "Mami, mám Tě rád", a to se pak člověk cítí tak, že by chodil kanálama. A tak večer před spaním usíná a říká si : zítra to bude dobrý, zvládneš to ... A když přijde domů, brkne o aktovku ....
Jsi úplně normální máma a máš úplně normální dceru.Já už mám dospělé děti a taky si říkám, že jsem se k nim měla chovat trochu jinak.Užívat si je dokud byly malé,ale zjišťuji,že do života si odnesly jen to hezké a i ty zlé chvilky byly k něčemu dobré.Obě se povedly, nemám s nimi žádné problémy a přeji ti přesně to samé s tvou dcerkou
Meryl: Ja chci byt mama! Takova jako ty?! Asi jo! Moc se mi libi co a jak pises. Co takhle nejaky clanecek?
Reni, taky to znám....a pocity úplně stejné, jako Ty!
.
, já na tebe nechtěla křičet....mám tě nejraděj na světě..."
a hádej, jak dlouho to vydrží 
.
Kolikrát, už v průběhu toho mého láteření vím, že mě to bude mrzet, ale v tu chvíli to nejde zarazit
Pak se chodím omluvit a skončíme si s dceruškou v náručí s tím, že ona mi říká :"mami, já tě nechci zlobit, já si to pořád říkám ale nejde mi to...vždycky se mi něco přetočí v hlavě a zase to pokazím............".
A já zase: "Ty jsi moje
Slíbíme si, že už na sebe takové nebudeme
Myslím, že moc dobře vím, jak Ti bylo , když tě začala hladit a...To by ses pak fakt raději neviděla
Pevné nervy,hodně lásky Ti přeje.....taky Renáta
Meryl: mooooc hezkýýýý
. Docela bych chtěla vidět tu mámu co někdy nezaječí 
. Kolikrát si říkám že bydlet vedle nějakej psychiatr, už jsem pod zámkem 
to Tomas: hele a není to hezký? Možná kdyby to těm dětem zůstalo do dospělosti, je nám fajn
Já souhlasím s mamčou. Samozřejmě, že všechny milujeme svoje děti a udělaly bychom pro ně, co je v našich silách, ale i ony musí vědět, že ty máminy síly nejsou neomezené. Nevím, kolik je Anetce let, ale podle toho, co píšeš, bych řekla, že NEJMÍŇ čtyři roky, spíš víc. A to už je věk, kdy si dítě dokáže uvědomit, že teď je ta chvíle, kdy toho má maminka právě dost a ještě dost povinností ji ten den čeká. Takže na Tvém místě, Renato, bych si tak velké výčitky nedělala. Pochopitelně s tím, že i slovně jí dáš najevo, že je to Tvoje milovaná holčička, jenom prostě nemáš a nemůžeš mít síly (ani teoreticky) být vždycky usměvavá, pohodová, připravená kdykoliv ochotně přiskočit atd. Tohle se zkrátka stane občas asi každé pracující mámě, hlavní je, když dítě cítí lásku a bezpečí jaksi setrvale... No, snad jsem to napsala srozumitelně
Renato, mám pocit, že jsi na tom ještě dobře :-) Když je to jen občas. Já mám bohužel pocit, že jen na děti křičím a bohužel už na ně numím normálně promluvit. Pokud jsou každý sám se mnou, tak je to pohoda, ale když se sejdou spolu. Holt jsou v období, kdy se nenávidí a já to nějak neumím řešit :-(
Reni, nejsem mama, jsem dcera. A proto te prosim, nenadavej si, radsi se Anetce omluv a rekni ji, ze mas hodne prace, jsi unavena a nekdy jsi na ni protivna i kdyz si to nezaslouzi a ze ti to moc lito. Vem ji k sobe do postele, pritulte se, pomazlit...
Kazdy ma pravo nemit naladu, ale nemeli by tim trpet ti, kteri za nic nemuzou... 
