Ráda bych vám popsala příběh mého kamaráda.
Říkejme mu třeba Bobeš.

Bobešovi je 33 let, je svobodný, celkem nemajetný a také tak trochu vzhledem neatraktivní. Je totiž silný a plešatý. Při odhadování jeho věku ho lidé většinou přecení tak o deset let.
Bobeš se tomu vždy upřímně zasměje a ještě to dává k dobrému. Je svobodný a všechna léta, co ho znám, je bez přítelkyně. Vysvětlovala jsem si to tím, že asi nemá o ženy zájem. Ani nikdo z jeho kamarádů o žádné přítelkyni nevěděl.

Jak jsem už uvedla, jeho zjev není atraktivní. Ale když si ho všímavě prohlédnete, najdete hezké rysy v jeho obličeji. Oči, obočí, rty a zuby jsou podle mne výstavní. No - to ale není podstatné...
Na Bobešovi je podstatné jeho srdce. Neznám nikoho, kdo by více myslel na štěstí a spokojenost svých přátel. Poslední dobou jsem ho zcela prohlédla. Například……

Hráli jsme turnaj v ping-pongu a on bývá jedním z nejlepších hráčů. Tuto hru ovládá opravdu velice dobře. I když ani já nejsem nejhorší, tak mne vždy udivovalo, že mu dá vždy dost práce mne porazit. Měla jsem z toho pokaždé radost a vykřikovala jsem věty jako: „Málem jsem porazila Bobeše, viděli jste to?!“  A on jen přikyvoval a říkal: „Dobře děvenko, to jsi mne překvapila.“ Trochu se přitom usmíval pod vousy.
Při posledním turnaji na něho vyšel los, dá se říci, s velice slabou hráčkou. Ale velikou kamarádkou. Málem ho porazila v prvním setu.

Ano, již jste asi pochopili, že s námi hraje svou hru. Ale co mne na tom udivuje nejvíce, je fakt, že v nás přitom dokáže vzbudit skálopevné přesvědčení o našich bezvadných schopnostech! Máme z toho velkou radost. A o to mu jde.

Vždy, když jsme ještě s partou jezdili na víkendy, tak jsme se mohli spolehnout na jeho občerstvení. Přes den nám servíroval své kuchařské výrobky a ráno přišly vhod kyselé okurky nebo houbičky.
Je totiž vášnivý houbař a nikdy na mě nezapomene. Dvakrát do roka mám od něj dva plné koše. A bohužel, (vzhledem k mým věčným dietám) nedávno postřehl, že mi chutnají oříšky v cukru. Vždy, když se objeví na trhu, tak je loví z batohu.

Mám ho moc ráda a vždycky když potřebuje pomoci, tak mu dám najevo, že jsem tady.
A myslela jsem si, že to tak bude už navždy. Bobeš je kamarád, který prochází životem "sólo" a který zřejmě nemá o ženy zájem.

Včera jsme se viděli a od začátku mi přišel nesvůj. Drží dietu, nepije pivo a pořád něco sepisuje v telefonu.
„Bobeši, co je s tebou?“, zeptala jsem se po chvilce a z něj to začalo lézt. Vyprávěl mi o slečně, se kterou protančil celý víkend! Zbystřila jsem a vybízela ho k dalšímu vyprávění. Slečna mu dala přednost před ostatními tanečníky a v podstatě spolu strávili většinu volného času. Přes den si krásně povídali a šlo to prý úplně samo.
Když mi vysvětlil, že na telefonu od rána smolí textovku, kterou ještě neodeslal, tak jsem pojala podezření, že v tom pěkně lítá. Říkal, že neví, kdy ji zase uvidí, ale že je možné, že přijede kamsi v sobotu. „A to už by něco znamenalo!“, řekl a mne došlo, že je (možná poprvé v životě) zamilován.

Hrozně se bojím, aby ta slečna stála za to. Aby i přes jeho pleš poznala, jaký našla poklad. A že je to člověk, který by při ní opravdu stál v dobrém i zlém a který by byl skvělým tátou. Mám strach, že se to děje jen v pohádkách.

Kdyby to nevyšlo, neměla byste některá zájem? Lásky, hub a cukrátek byste měla dost!