Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdá, ale když to protivné pleskání na mé tváře neustávalo a hlas byl čím dál víc zřetelnější, neochotně jsem otevřela oči. Oslnilo mě prudké světlo, proto jsem oči zase rychle zavřela. Neměla jsem u sebe žádné doklady, proto se mě lékař ptal na jméno, datum narození i moji adresu. Aby prý mohli podat zprávu mým příbuzným. Jenže já se probrat, ani odpovídat na otázky nechtěla! Proč bych se měla vracet do světa, ve kterém jsem už nechtěla žít? „Jmenuju se Květa Malá, na víc si nemůžu vzpomenout!“

Na vyděšené oči řidičky nezapomenu
Lhala jsem. Proč by měli vědět, že nikoho nemám, nikoho nezajímám? Když mě odváželi na pokoj, kdosi z lékařů tiše řekl: „Řidička tvrdí, že ji ta paní moc dobře viděla a pod auto skočila úmyslně!“ Nechápala jsem, proč se mě život tolik drží, když já už o něj vůbec nestála! „Jak se cítíte, bolí vás něco?“ Polekaně jsem otevřela oči a dívala se do tváře mladého lékaře. Třeštila mi hlava a špatně se mi dýchalo, ale na tom nezáleželo, věděla sem, že tahle bolest za pár dní přejde. Ucítila jsem na své ruce jemný dotyk. „Měla jste velké štěstí. Utrpěla jste vážný úraz hlavy, zlomeniny pěti žeber a klíční kosti, ale naštěstí jste neměla vnitřní zranění. Pamatujete si, že vás srazilo auto?“ Mlčky jsem přikývla. Na vyděšené, zoufalé oči mladé řidičky do smrti nezapomenu. „Jak se to stalo? Udělalo se vám špatně?“ Musela jsem rychle vymyslet nějakou lež. „Oslnilo mě slunce.“ Když lékař odcházel, smutně se na mě usmál. Na rozdíl od něj jsem si neuvědomila, že celý den pršelo...
 
S příchodem snachy přišlo i štěstí
Zvuk kapajícího kohoutku mi připomněl den, kdy jsem poprvé uviděla svojí budoucí snachu Elišku. Synovi štěstím a pýchou zářily oči a zamilovanost z něj přímo sálala! Tu milou dívku jsem si oblíbila od prvního okamžiku. Nemohla jsem se ubránit slzám dojetí, když jsem viděla, jak moc je Pavel šťastný! Když mu bylo šestnáct let, postihlo naši rodinu obrovské neštěstí. Můj manžel tragicky zahynul a od té chvíle se Pavel uzavřel do sebe. Osm let se nedokázal vyrovnat se smrtí otce, kterého tolik miloval, který byl zároveň i jeho nejlepším kamarádem. Byli jsme si navzájem oporou, ale vlastně jako bychom ani nežili, jen jsme přežívali. A potom syn poznal Elišku a všechno se změnilo. Pacientka na vedlejší posteli ze snu vzdychla, ale já spát nemohla. Dívala jsem se do stropu a usmívala se. „Mami, musíme ti s Eliškou něco říct: chceme se vzít. Co ty na to?“ Vůbec mě jejich rozhodnutí nepřekvapilo, naopak! Mladí se znali dva roky, z toho u nás jeho přítelkyně rok a půl bydlela. Jejím příchodem starý dům ožil a všichni tři jsme spolu vycházeli víc než dobře. V té době u nás bylo tolik štěstí a lásky, že bychom je mohli rozdávat!

 
Cítila jsem se osaměle a zbytečně
Za nemocničními okny začalo svítat. Nespala jsem celou noc, přesně jako tenkrát. Tehdy mě o půlnoci probudil neobvyklý hluk. „Na Elišku to přišlo! Mami, otevři bránu.“ Ty hodiny čekání byly nekonečné. Mladí si nenechali zjistit pohlaví děťátka, a proto jsem byla o to víc nedočkavá. Neustále jsem kontrolovala mobil, jestli funguje, a když v půl osmé ráno zazvonil, leknutím jsem vylila hrnek s kávou. „Mami, máme toho nejkrásnějšího kluka na světě! Měří dvaapadesát centimetrů, váží tři kila devadesát a jmenuje se Lukášek. Já jsem tak šťatnej, že se až bojím, jestli je to pravda. Jen mi je líto, že se toho nedožil táta.“ Nikdy nezapomenu na ten neopakovatelný pocit štěstí, když Pavel svoji rodinku přivezl z porodnice a já poprvé Lukáška držela v náručí! Cinkot nádobí naznačoval, že brzy budou rozvážet snídani. Po ní nám sestřičky rozdaly léky, převlékly postele, pak přišel na řadu úklid pokoje. Vše se připravovalo na vizitu. „Jak se cítíte? Už se vám vrací paměť? Pořád se nám nepodařilo vyrozumět vaše příbuzné. Jistě si o vás někdo dělá starosti.“ Primář se na mě vlídně usmíval a jeho hlas byl uklidňující. „Nemám žádné příbuzné, všechny mi vzaly nemoci a stáří. A jak se cítím? Prázdně a zbytečně.“ Primář zavrtěl hlavou, nevěřil, že bych neměla nikoho, na kom mi záleží, koho bych ráda viděla. „Když budu znát jeho jméno, vyřídím mu od vás vzkaz a on vás jistě navštíví.“ Nechtěla jsem brečet, ale slzy si poroučet nedají. „Ještě je moc malý, aby mohl rozhodovat sám za sebe. Asi na mě už zapomněl. A stejně bych mu neměla co nabídnout. Dala jsem mu všechnu lásku, ale dnes už nemám nic! Mé srdce je prázdné.“ Někdo mi otřel slzy a pohladil po vlhké tváři. „Mýlíte se. Máte v sobě spoustu lásky, jen ji necítíte, protože ji nemáte komu dávat. Jestli dobře rozumím, mluvíte o vnoučeti. V tom případě musíte mít syna nebo dceru. Řekněte mi jméno a ostatní zařídím.“ Zase ty protivné slzy! Přiznala jsem, že mám syna, ale pracuje v Německu a od rozvodu se o mě nezajímá. A vnoučka že jsem od té doby neviděla - bývalá snacha si to nepřála. „Jste hodný, pane primáři, ale nemá to cenu.“

Pro svou rodinu bych udělala cokoliv
Tolik se milovali! Jak se může tak velká láska změnit v tak obrovskou nenávist a krutost? Když si mladí přivezli Lukáška z porodnice, všechno jsme podřídili našemu krásnému chlapečkovi. Vnoučka jsem moc milovala, ale dávala jsem si velký pozor na to, abych mladým nezasahovala do jejich soukromí a nepoučovala Elišku. Ale snacha byla fantastická! „Babičko, chcete si Lukáška vykoupat a přebalit? Půjdete s malým na vycházku? Nakrmíte ho?“ Všechen svůj volný čas jsem věnovala vnoučkovi a Eliška byla ráda, že jí pomáhám. „Škoda, že nejste v důchodu. S Lukáškem to báječně umíte a má vás rád. Uvažovala jsem totiž, že bych se vrátila do práce, ale takhle budu muset rok počkat. Vždyť víte, že na tom nejsme finančně moc dobře.“ Sice jsem téměř celou výplatu dávala do společné kasy, ale pořád to nestačilo. Pavlovi se v podnikání nedařilo a dokonce to vypadalo, že bude muset živnost zrušit. Dlouho jsem neváhala a odešla do předčasného důchodu. „Máte tady návštěvu.“ Sestřička se tajemně usmívala a než jsem se jí stačila na cokoliv zeptat, byla pryč. Do pokoje vstoupila hezká mladá žena a rozpačitě se usmívala. Neznala jsem ji, ale její oči mi byly povědomé. Ach ano, byla to řidička, které jsem schválně skočila pod auto! „Dobrý den. Nezlobte se, že vás ruším, ale jen se chci zeptat, jak se vám daří. Já jsem...“ Nenechala jsem ji domluvit. „Vím, vy jste ta nešťastnice, které jsem spadla pod auto. Moc mě mrzí, jaké trápení jsem vám způsobila. Je milé, že jste se zastavila!“

Ten den mi žalem puklo srdce!
S mladou ženou, která se mi představila jako Radka Králová, jsme si povídaly o všem možném a po dlouhé době jsem se i smála! Když se mě zeptala, jestli za mnou zase může přijít, dojatě jsem přikývla. Po jejím odchodu jsem o té ženě dlouho přemýšlela. Taky to neměla lehké. Svoje rodiče neznala, vyrůstala v Dětských domovech a rodiče manžela ji neměli rádi, proto nejevili zájem ani o vnučku. Co ona by prý dala aspoň za jednu babičku! Nakonec mě přemohl spánek. „Babi, dívej, co mám!“ Lukášek mi ukazoval na dlani cosi maličkého a bílého. „Ale, božíčku, vždyť to je tvůj zoubek! Honem mi ho dej, musím ho schovat, aby se neztratil.“ Vnouček rostl jako z vody a najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, oslavil páté narozeniny. Proč ten čas tak rychle letí? Lukášek mi dělal samou radost, zato u mladých to začalo skřípat! Pavel zkrachoval a práci našel u stavební firmy v Německu. Sice vydělával slušné peníze, ale domů jezdil jen na víkendy, časem pouze dvakrát za měsíc. I Elišce se dařilo. Ve firmě zastávala vyšší pozici a stále častěji jezdila na služební cesty. Jejich smích vystřídaly hádky a urážky. A jednoho dne si Eliška sbalila věci a i s vnoučkem odešla. Ten den mi žalem puklo srdce!

Opět jsem v sobě našla lásku
Měsíc před nástupem vnoučka do první třídy byli rozvedeni. Když jsem měla možnost se synem mluvit, uhodila jsem na něj: „Kde Eliška bydlí? Chci vidět Lukáška!“ Pavel jen pokrčil rameny. „Nevím, kam se odstěhovala. Ale klid, kvůli alimentům mi adresu určitě pošle.“ Syn měl pravdu a já se nemohla dočkat, až zase uvidím vnoučka! Když jsem zazvonila u přepychové vilky, třásla jsem se nedočkavostí. Otevřel neznámý muž a suše mi oznámil, že si Eliška nepřeje, abych ji, ani Lukáše obtěžovala… „Paní Malá, uklidněte se, všechno je v pořádku!“ Vyděšeně jsem se dívala do usměvavé tváře mladé sestřičky. Prý jsem křičela a plakala ze spaní. Sestřička mě umyla, učesala a potom spiklenecky zamrkala ke dveřím: „Někdo za vámi přišel, a ne sám!“ Podívala jsem se tím směrem. Ve dveřích stála Radka Králová a vedle ní moc hezká dívenka. „To je ta babička, kterou jsi porazila autem?“Její maminka přikývla a zašeptala: „Ano. Hezky pozdrav a dej paní kytičku, kterou jsi pro ni koupila.“ Dojetím jsem nemohla promluvit. Zůstaly u mě skoro dvě hodiny a já si uvědomovala, že tak hezky mi nebylo už hodně dlouho… Když odcházely, malá Dominika mi zamávala a zeptala se: „Můžeme zase přijít? A nebude vám vadit, když vám budu říkat babičko?“
 
Nic krásnějšího mě nemohlo potkat! V Radce jsem našla dceru a v Dominice kouzelnou vnučku. Obě moje „holky“ za mnou často jezdí a všechny se těšíme, že i letos společně oslavíme vánoční svátky. Díky nim jsem v sobě opět našla lásku…

Reklama