Jmenuje se Argo, je to rotwajler a léčí lidi. Takhle nějak v kostce by se dal shrnout příběh psa s velkým „P“. Argo je důkazem toho, že „to nebezpečné plemeno“ umí být i vlídné a milé. Přečtěte si, jak asi vnímá canisterapii pes...
„Jsem Argo a mám tě rád!“ přivítal mě s klidným psím úsměvem Argo, jehož koníčkem je léčit lidi. A pak mně trochu oslintal ruku, když jsem mu dával kamarádský piškot - tohle mi ale nevadí, mám zvířata rád.
S Argovou paničkou Janou Královou jsem se domlouval na reportáži o canisterapii. Věděl jsem, že nechci psát, co canisterapie znamená a jak funguje, protože o tom bylo na stránkách Ženy-in.cz už napsáno dost a dost (viz odkazy pod tímto článkem). Zaujalo mě ale, že Argo je rotwajler, tedy plemeno, které má mezi lidmi pověst psa-zabijáka. Argo je důkazem toho, že tomu tak není. A tak jsem se rozhodl pojmout reportáž trochu netradičně - z psího pohledu...
Jak to vidí psí terapeut Argo?
Haf! Jsem Argo, je mi pět let a mám vás, lidi, rád! Canisterapii dělám už půl roku. Od loňského října. Jo, začal jsem s tím trochu pozdě, ale o to víc mě to baví. Panička nejdřív chtěla, abych dělal závodní kynologii - jenže to není nic pro moje klouby... br... a je to velká makačka, což mě taky moc nebaví, já mám rád svůj klídek a pohodu. Nakonec jsem paničku přesvědčil, že závodit se jako teda nebude - stačilo párkrát zvednout líně hlavu z pelechu s nechápavým výrazem a bylo to.
Jo, cnisterapie je fajn. Nic speciálního k tomu nepotřebuju. Musím mít rád lidi a ostatní zvířata (kromě lidí třeba kočky, morčata, myši...) a nesmím nikam spěchat - to mi moc vyhovuje, jo, jo... klídek, pohodička, mazlení. A ta uniforma - to je paráda! Dostal jsem teď novou, žlutou! Udělal jsem totiž už druhé zkoušky. Předtím jsem měl modrou od organizace HELPPES a žlutá je zase od Pomocných tlapek. Teda myslím, že mi víc sekne ta žlutá. A je moc dobře, že ty uniformy mám, jednak jsou chlapi v mundůru sexy - říkala mi to nedávno Ťapina - no a taky díky ní můžu do domova důchodců. Tam chodím rád.
Ptáte se, jak ta zkouška vypadala? Není to nic těžkého. Zkouší tam, jestli mi nevadí braní jídla z misky, sahání do tlamy, kontakt s cizími a handicapovanými lidmi, nošení jim aportku a tak... jako proč by mi to mělo vadit, když za to dostanu piškot, že jo? A s lidmi, s těmi já si rozumím, všechno jsem si vyzkoušel na svém kámošovi Martínku Knápkovi. Někdy vážně nevím, jestli je ten kluk fakt člověk, je s ním totiž děsná psina. Honíme se, vláčí mě za obojek, hladí mě, mazlí se se mnou a tulí - prostě jako každé štěně.
Ale teď trochu vážně. Já vím, že těm nemocným lidem pomáhám, to zase jo. Však je to jasný, když z nich vysávám všelijaká svinstva. To na nich hned poznáte, jak pookřejí, když jsem s nimi a dám jim třeba hlavu do klína. Jedna stará pani prý mou zásluhou zase začala jíst. Ale když má někdo v sobě toho svinstva moc, tak to se taky raději držím dál, jsem s tím člověkem jen chvilku a pak kývnu na paničku, že už si s ním povídat nechci - však by mi to mohlo ublížit. Panička mě naštěstí nenutí. I tak jsem po terapii pěkně unavený. Nejde to dělat dlouho, tak maximálně hodinku, a to pak celé dopoledne prospím... ale potom je mi zase fajn.
A vodička - ta mi pomáhá! Ve vodě je spousta energie a odplavuje moc starostí - vždycky při terapii hodně piju, abych to ze sebe dostal.
Panička také umí všelijaké kejkle: Říká tomu „řád canisterapie“ a díky nim ví, jak si mám s kým hrát, jak se mám ke komu tulit a kde koho olizovat, aby mu to pomáhalo, prohřívalo svaly a masírovalo tělo. Hotová věda... Vůbec tomu nerozumím, ale přiznávám, jsem trochu pohodlný, tak mě to dost baví, protože většina těch kejklí se dělá na dece a já u toho můžu spokojeně ležet. Je to prima, a hlavně že za to dostanu ten piškot.
Jo a říkal jsem už, že si rád hraju s Martínkem na babu... asi jo. Tak haf! Teda ahoj!
CANISTERAPIE V KOSTCEMůže ji dělat pes ve věku od 15 měsíců, horní věková hranice není omezena. Pes musí být absolutně klidný a neagresivní. Canisterapii provádí tým (pán a pes), v Česku jsou dvě organizace, které cansterapeutcké týmy sdružují a zkouší: Pomocné tlapky (www.pomocnetlapky.cz) a HELPPES (www.helppes.cz) - ty vám pomohou najít canisterapeutický tým ve vašem okolí. Týmy...
Kolik to stojí?Canisterapie není věc, na které by se vydělávalo. Cena je vždy na majiteli psa - většinou to bývá doprava na místo. Například Argo a Jana dělají canisterapii dobrovolně a rádi, za celou dobu nedostal a ani nechtěli ani korunu.
|
|---|
Nový komentář
Komentáře
Vypadá dost nebezpečně.
Anime Otaku — #1 určitě záleží na majiteli psa a taky i jakou má pes povahu je to jako u lidí taky máte lidi hodné a lidi zlé
má respekt před velkým psem já jsem měla vlčáka dneska máme křížence malého
lidi co tuhle práci dělaj tak klobouk dolů je to velká zodpovědnost
Velice záslužná práce.
Kamarádka má jako canisterapeutické psy čuvače. Vlastně nezáleží vůbec na plemeni, jen na jedinci.
Vypadá celkem dobrácky, zkoušky zřejmě udělali, a vyrůstal s dítětem, tak tomuhle bych i věřila. Jinak obecně se k rotvajlerům chovám obezřetně. Jako ke všem psům větších rozměrů, kteří by evidentně měli fyzickou převahu, kdyby chtěli. Pořád je to pes, nemám moc ráda takovou tu antropomorfizaci zvířat...
Jinak článek je super, díky.
tohle je rasa, ktrerou nevyhledávám a bojím se jí, ale pokud jsou dobří v canisterapii, tak proč ne
máme taky fenku rotvajlera ale tohle by dělat nemohla, přestože děti miluje, k jiným lidem je ostražitá a ostrá - je to spíš hlídací pes
s námi a kamarády které zná se mazlí to jo ale od ostatních by si to líbit nenechala, bohužel
moc se mi canisterapie, musí to být úžasný pocit pomáhat díky svému pejskovi nemocným lidem
Kamarád má staff bulku se zkouškama na canisterapii. Je to úžasná fenka, která si nechá líbit vše i od té mojí malé šílené.
Jsou to úžasní tvorové (nejen psi), kteří jsou ochotní nám pomáhat a být nám přítelem za všech situací a my, "páni tvorstva", se k nim kolikrát chováme způsobem, za který by nám měli minimálně nafackovat.
Anime Otaku — #1
U všech plemen jde o přístup majitele.
Canisterapie úžasně pomáhá, viděla jsem chplapa, co na tom byl špatně a jen jsme mu v nemocnidi dali do postele pejska, tak ožil a začal s doktory a sestrami spolupracovat. A já se díky tomu dozvěděla o úplně úžasném skoro plemeni pejsků. Jedná se o Australského labradoodla. Jsou to krásní chlupáči a až si jednou budu domů shánět štěně, tak vím co to bude za mazlíka
A ještě k rotwajlerům, pár známých je má a vše závisí na majiteli. Pejsci těch známých jsou takoví klidní a dobrosrdeční chlapíci, které můžu při hže klidně zatáhnout za jazyk a oni mě za to jen olíznou