Mám to velké štěstí, že mám jednu opravdovou kamarádku, přítelkyni, spřízněnou duši, zkrátka člověka, bez kterého si už nedokážu svůj život představit.

Chodily jsme spolu na základní školu, ale více jsme se sblížily až v deváté třídě, jelikož do té doby jsem Petru vnímala jako velmi tiché a plaché děvče, která navštěvovalo hodiny náboženství, a zdálo se, že se každého bojí. Na rozlučáku jsme se ale daly do řeči a já poznala, že je to neuvěřitelně vnímavá dívka, se stejnými starostmi jako mám já a všichni lidé v tom věku. Od té doby se začal psát krásný příběh našeho přátelství. Ano, záměrně píšu krásný, jelikož já to tak opravdu vnímám.

Dalo by se říct, že jsme jako oheň a voda, jsme ve spoustě věcí naprosto odlišné, nejenom vzhledem (já jsem blondýna a ona bruneta, vlastně v tomto je možná také trochu symboliky), já jsem ta divočejší a impulzivnější, ona je klidnější a přemýšlivější, vždy dokáže zkrotit moji někdy zbrklou povahu, i  v některých povahových rysech jsme naprosto odlišné. A přesto jsme si neuvěřitelně blízké, jakoby spjaté jedna s druhou, umíme se vcítit do duševních pochodů té druhé, dokážeme se pochopit i beze slov, já ji povzbudím a ona mě zklidní. Je to asi tím, že na problém se každá díváme z jiného úhlu pohledu, vždy to té druhé vysvětlíme ze svého jiného hlediska, a ten problém ztrácí svůj původní rozměr. Jsme k sobě upřímné, umíme se navzájem kritizovat a neexistuje, že by se některá za to urazila. Troufám si říct, že jedna druhou naprosto dokonale známe, víme, co můžeme od sebe čekat. Aby to neznělo jako pohádka, tak musím podotknout, že i v našem přátelství se občas objeví malý mráček, ale to je přece normální.

Je pravda, že mám i jiné kamarádky, ale s žádnou si nerozumím tak jako s Petrou. Ona je ta, která mě držela za ruku a trpělivě utěšovala, když jsem se po dvou letech rozešla s klukem a já zase jí. Mám pocit, že ostatní kámošky mě neumějí pořádně vyslechnout, porozumět, někdy mě přijdou zahleděné jen do sebe. S Petrou umíme rozebírat jeden problém třeba hodiny a to je to co pomáhá, co léčí. Nemyslíte?

Naše přátelství trvá už šest let a je pořád stejně silné, prožily jsme spolu toho opravdu spoustu, každá už dva roky žijeme se svými příteli, ona dokonce s manželem, nedávno se vdala. Je jasné, že už na sebe nemáme tolik času jako za dob studií, ale vždy si na sebe chvíli najdeme.

Takové přátelství je nad zlato, jsem opravdu šťastná, že někoho takového mám!
Zdraví