Seznámili jsme se s fešnými mladíky.

Ó, ti vám byli! Vysocí, opálení a šaramantní...

 

Potkaly jsme je v jednom z pražských klubů a ihned se, jak se sluší a patří na čerstvě dvacetileté dívky, do nich zamilovaly.

Po pár veselých večírcích nám před odjezdem ke svým domovům navrhli, abychom je navštívily. Jasně že jsme neváhaly. Návštěva Tunisu se, vzhledem k blížícím dovoleným, hodila a stačilo tedy zařídit si letenky.

 

V tomto ohledu jsme měly vyhráno předem.

Znaly jsem totiž šéfku cestovní kanceláře, která zprostředkovávala pobyty a dopravu do Tunisu. Poskytla nám velmi levné letenky, ale mělo to jeden háček. Požádala nás, abychom do Tunisu převezly satelitní zařízení, které se v této zemi prakticky nedalo sehnat.

To pro nás ovšem nebyl žádný problém!

 

S krosnami na zádech, úsměvem na rtu, plny cestovatelského vzrušení jsme cestou na letiště vyzvedly v cestovní kanceláři malý kufřík, který byl daní za levné letenky. Samozřejmě jsme ho prohlédly, příběhy cestovatelů, kteří tráví své životy v cizině za pašování drog, jsme znaly. Zanedlouho jsme se s pocity „světaček“ vznášely směrem od Prahy.

 

„Podívej na tu lodičku!“ vykřikla jsem směrem ke kamarádce v momentě, kdy se letadlo chystalo na přistání. Hlavní město Tunis se nachází blízko moře, a tak jsme začali klesat už nad hladinou mořskou.

„To není lodička, to je tanker!“ poučila mě kamarádka, která zkrátka měla lepší odhad na vzdálenosti…

 

Za našeho smíchu jsme šťastně přistály a najednou dostaly pecku v podobě horkého vzduchu. Později nás naši přátelé přivítali suše slovy „Welcome to heat!“. V Tunisu bylo právě 40 stupňů..

 

Ještě tedy zbývalo projít odbavením a celním prostorem a byly jsme v krajině vytoužené.

Zařadily jsem se do davu a vychytrale šly uprostřed. Celníci stáli na okrajích turistických, pochodujících  „štrůdlů“, a my v duchu jásaly, že máme vyhráno.

 

Najednou se začalo cosi dít.

Dva z celníků se začali prodírat davem přímo k nám. Hulákali francouzsky cosi a vláčely nás obě, a jen nás obě, ze štrůdlů ven. Zajímal je kufřík v rukách kamarádky.

 

Krve by se v nás nedořezal.

I tak jsme byly zpocené a naše čela byla orosená. Ruce se nám potily, dokonce jsem se chytly chvíli za ruce. Cupitaly jsme do kanceláře a vyčkávaly ortel.

 

Všichni mluvili francouzsky. My francouzsky uměly akorát tak objednat kafe. A to nám tedy rozhodně nikdo nenabízel. Jeden celník se vytasil s lámanou angličtinou. Tou jsme se nakonec zachránily stylem, „my nic nevíme, nevíme, jak se jmenovala ta paní, co satelit posílá, a taky nevíme jméno pána, který si ho má převzít“. No a tak nás tedy asi po hodině dělání bububu pustili.

 

Šťastné, že jsme vyvázly, o satelit přišly, „no a co“, jsme vylezly ven.

Čekali tu. Smáli jsme se nezdařenému pašování a všichni jsme naskákali do aut. Dále to již bylo jak ve filmech pro teenagery a my si dovolenou užily, jak se patří.

 

Jeden zádrhelík to mělo, ale nám to, ostatně jako nic jiného v tom věku a ještě k tomu v době dovolené, náladu nekazilo ani trochu.

Mládenci uměli také jen francouzsky. Na večírcích, které jsme s nimi trávily v Praze, jsme toto jaksi nepostřehly. Mluvili jsme směsicí angličtiny, němčiny a italštiny. Ale v rozsahu dovolené nám tato mezinárodní směska již jaksi nestačila.

 

Ale to nebylo jediným důvodem, proč jsme druhou část dovolené trávily v jižnější části země. Poblíž hlavního města nás to prostě přestalo bavit, a tak jsem druhou polovinu srpna pobyly v přímořských oblastech nad pouští.

 

Spoustu věcí, zde zmíněných, bychom již dnes nedokázaly risknout.

Ale dovolená to byla nádherná a jak vidíte, nezapomenutelná.

 

A tak - ať žije mládí!

 

 

Četly jste podobně laděný příběh Blbky v letadle?

Reklama