Po příběhu o Váze Anetě, který jsem vám nabídla jako útržek z knihy o „Dětských znameních“, kterou patrně v létě míním oblažit lidstvo, je tu ještě jeden plánovaný. Dítě Štír.
Tak jako je Váha citlivá na pocit harmonie, jak je její duše křehká, tak je Štír nemilosrdný, když ublížíte jemu, či někomu, koho má rád. A je jedno, jestli se událost stala před mnoha lety. Štír nezapomíná…
Tady je příběh Marka. Nevím, jaký příhodnější model bych do knihy zahrnula než tento...
Když jsem poznala Marka, bylo mu právě necelých pět let. Jeho oči měly barvu hořké čokolády a jeho pohled zaváděl člověka někam daleko, do krajiny podobající se mlhavému ránu kdesi v na Irském venkově. Bylo to introvertní, ale velice inteligentní dítě.
Vedle jeho maminky, kterou jsem měla moc ráda, měl Marek také tatínka. Markova maminka byla poštovní doručovatelkou. Tatínek alkoholikem.
Stávalo se pomalu každý třetí den, že Markova maminka volala policii, případně s Markem pozdě večer odjížděla k rodičům. Markův otec byl agresívní, nepřátelský a nepříjemný člověk i za střízliva, natožpak, pokud měl pár promile.
Moje dcera Pavlína věnovala jednou Markovi štěně. Netuším, kde ho vzala, ale byla jsem dost ráda, že ho nevěnovala mě. Už tak jsme měli doma pomalu ZOO. Byl to malý podvraťáček, ale nesmírně milý a přítulný. Pro Marka to byl přítel, kamarád i někdo, komu mohl povídat všechno, co ho trápilo. Neviděli jsme ho od té doby jinak než v doprovodu toho psíka. Pojmenoval ho Bob.
Bylo to jednoho červencového odpoledne. Děti si chodívaly hrát k požární nádrži, blízko místní nálevny. Dělaly to, přestože tam nesměly. Byl tam ten den také Marek s Bobem, moje dcera a spousta jiných dětí. Hráli si s Markem i s Bobem.
Asi kolem půl sedmé večer, když už se děti pomalu sbíraly k domovu, vyšel ze dveří hostince také Markův otec.
Tehdy bylo Markovi zhruba jedenáct.
„Co tady děláš, ty pitomečku,“ oslovil syna.
Neodpověděl. Zavrhl konverzaci se svým otcem již na začátku roku po té, co jeho maminku zbil do fialova.
Opilého muže patrně rozlítilo, že mu syn neodpovídá.
Přišel k němu a zcela bez logiky a se slovy „Umíš plavat, ty bestie?“ vzal do ruky Boba a mrštil s ním do nádrže.
Marek se nerozmýšlel a skočil za ním. Problém byl v tom, že neuměl plavat. Strany nádrže byly kachlíčkované a zkosené. Markův otec se podle vyprávění dětí otočil a klidně odešel.
Dopadlo to dobře, Marka vytáhli cizí lidé, které přivolaly děti. Byl by se kvůli svému čtyřnohému příteli utopil. Horší to bylo pro Boba. Při snaze vydrápat se ven mu zapadla nožka do výpusti a on si ji v panice ošklivě polámal. Nešla zachránit.
Od té chvíle a od svých tří let měl tedy Bob jen tři nohy a Marek o zážitku málokdy mluvil. Plavat se nikdy nenaučil. Přesto se stal potápěčem.
Tady by mohl příběh skončit, ale nekončí.
Markova maminka se s jeho otcem rozvedla krátce po tomto incidentu.
Uplynulo dlouhých deset let.
Bob byl už poměrně starý pes, ale stále vitální. Marek v té době očekával narození svého prvního dítěte.
Otec Marka skončil v domě s pečovatelskou službou napřed v Litoměřicích a později se, nevíme jak, dostal do Prahy zase blízko našeho bydliště. Byl na invalidním vozíku a rodinu příliš nenavštěvoval.
Dost mě proto překvapilo, když jsem zahlédla Marka s Bobem, jak tlačí před sebou svého otce směrem k Okrouhlíku. Říkala jsem si, asi se mu dosti nemocného otce, se kterým se dlouhé roky opravdu důsledně nestýkal, zželelo.
I nezželelo. A něco vám povím, nemám mu to, co následně udělal, za zlé.
Otce Marek zavezl k betonovému domku, bývalé strojovně. Zajel s ním za ni.
„Vidíš tady tu nádrž? Pamatuješ si na níidobře?“ otázal se otce, když ho dovezl až k zábradlí. Nádrž už v té době nebyla vůbec používaná, byla vypuštěná a osiřelá. Blízko byl jen výzkumný ústav, ten den opuštěný. Byla neděle odpoledne.
Marek vzal Bobovo vodítko a spodek vozíku svého otce uvázal pevně k železné konstrukci nádrže. Vozík otočil čelem ke špinavému dnu. Na to odešel. Prostě odjel s Bobem za svou manželkou domů.
Markova otce našli až v pondělí, dlouho po obědě, když zaměstnanci výzkumného ústavu odcházeli z polední pauzy. Tedy po téměř 20 hodinách. Byl podchlazený, dehydrovaný a odvezla ho sanitka.
Co vím, že otec podal na Marka trestní oznámení jako na neznámého pachatale. Myslím, že se to nedořešilo nikdy... tedy, pro Marka zřejmě ano.
Nedávný pohřeb svého otce zařizoval a platil jen Marek se svou rodinou.
I to je Štír.
Související články
Nový komentář
Komentáře
Fotr dostal,co si zasloužil.
karamelka — #22 Ty si myslis, ze na dieta neurobi ziadnu dozivotnu traumu ked sa k nemu jeho vlastny otec zachova s takou necitlivostou a krutostou a da mu tak jednoznacne najavo (ako inac by sa to uz dalo jasnejsie naznacit) ze mu na nom, ani na jeho zivote vobec nezalezi? Ze ho tam kludne a rovno necha aj utopit sa, otoci sa a odide? Ze sa predtym pokusi utopit jeho drahe zvieratko, ktore dieta ma rado a ku ktoremu ma vybudovany citovy vztah? Ze denno-denne doma sposobuje teror tak, ze matka aj dieta musia utekat, tak aby si zachranili zdravie? A dieta toto musi znasat dlhe dlhe roky? A po tomto vsetkom ty vyhlasis, ze Marekovo spravanie sa je vecou "zdedenych zlych genov" a uplne odignorujes dlhorocny vplyv zleho prostredia na jeho psychiku? Prepac, ale ak toto dokazes s cistou tvarou povedat, tak si fakt k-r-a-v-a. Alebo lepsie povedane: asi si zila cely zivot citovo zabezpecena, asi si vyrastala v pohodli usporiadanej a kludnej rodiny, nikdy si nemusela trpiet a zit v strachu, nikdy si nepocitila co to je absolutna beznadej a zufalstvo, a nemas ani predstavu, co zit v niecom takomto obnasa. Tak potom je jasne, ze sa budes hlupo vyvysovat nad druheho, co take stastie nemal, a budes toho chudaka v Gobbelovskom style oznacovat za jedinca so "zlymi genami" (podobne ako to robili nacisti v koncentrakoch aby si zdovodnili svoje vyvrazdovanie). Fuj.
SNÍŽEK — #16 Neznizil sa na jeho uroven, lebo on sa takto zachoval len k svojmu otcovi, co ho pocas destva bezdovodne tyral (alkoholizmus nie je prijatelny ani ospravedlnitelny dovod niekoho tyrat). Keby sa tak Marek zachoval k cudzim ludom, bolo by to ine. Ale takto len vratil tyranovi to, co mu patrilo. Tomu otcovi zrejme pocas celeho Markovho detstva jeho spravanie prechadzalo a nebol za to nijako potrestany, tak svoj trest dostal sice neskoro, ale predsa.
Teda k mojmu prispevku nizsie, nemyslim, ze by toho otca trapilo, keby sa jeho syn bol utopil. Podla detailov tohoto pribehu myslim, ze by mu to bolo jedno.
OlgaMarie — #5 Pravdepodone asi s vacsimi vycitkami svedomia, ako by mal ten otec, ak by sa jeho jedenastrocny syn aj s psikom bol utopil. Vobec si nemyslim, ze by to toho "otca" nejako trapilo.
Drsný, ale hodně dobře napsaný příběh....
jastura — #19 moje slova
OlgaMarie — #14 nemyslím si, že je člověk ve všech případech povinen postarat se ve stáří o podobné zrůdy
tak misa to asi myslela inak, ale marek je podla mna rovnako na hlavu, ako jeho otec. mam syna stira a je to jeden sladky, mily chlapcek, obcas stipne chvostikom. ma 13 mimochodom... to, co je opisane v tomto pribehu je pribeh zdedenych zlych genov a nie znamenie.
Barbucháč — #18 Obávám se, že ani to není v některých případech tak jednoznačné. Protože starat se o vyloženě zlého člověka, který tě nesnáší není tak jednoduché. A dost často tím vlastně dokonale zničíš nejen svůj život, ale ještě život svých blízkých.
A pak je lehké mluvit o důstojnosti. Ale co třeba tvoej děti, ty také mají právo vyrůstat v prostředí, kde není napětí a kde na ně nikod neřve a nedeptá je (ani nemluvím o sprostém řevu)...
Budu upřímná - dala bych přednost dětem a toho člověka bych se snažila co nejdřív přesunout do nějakého zařízení, případně se ho skutečně zřekla.
OlgaMarie — #17 jak se to řeší, jsou-li děti v zahraničí?
Barbucháč — #18 nevidím důvod starat se o člověka, který mi ubližoval. Nehla bych pro něj prstem a jestli půjde pod most je jeho problém
SNÍŽEK — #16
pokud toho přemýšlení byl ještě jeho chlastem zkorodovaný mozek schopen. Možná tam jen seděl jak bezbranné zvířátko a netušil která bije
jastura — #15 zřekneš se ho a co se tím vyřeší? Necháš ho někde zdechnout pod mostem? Vyřizovat si účty nemá v tomto stadiu vůbec žádný smysl. Naopak vidím smysl v zachování lidské důstojnosti. Oboustranné.
jastura — #15 Tak, jak je to popsáno, tak by to každý žalobce vzal jako cílené zabití, ne-li vraždu. Co ho k tomu vedlo, by mohly být leda polehčující okolnosti. My jsme také ve Vinihradské nemocnici ztuhly, když nám lékař řekl, že se o otce musíme postarat. A z hlediska zákona měl pravdu. Nikdo se tě neptá, nikoho to nezajímá, prostě musíš! U nás to dopadlo, díky známostem mých sester, dobře. Sehnaly pro něho umístění.
otec si to jistě zasloužil,ale tak dlouho ho tam Marek neměl nechat,snížil se na jeho úroveň,měl ho k večeru odvézt zpátky.Za tu dobu snad otci došlo,jak se hovadsky choval,měl čas přemýšlet.
OlgaMarie — #14 Já bych pátrala po tom, jestli se mohu otce zříct (nebo jak je to správně). Určitě bych takovému jedinci nepomáhala k pohodlnému stáří
jastura — #13 femme — #12 Holky, mně je kloučka hrozně líto, co si musel nejen v souvislosti s psíkem prožít, ale chovat v sobě takovou zášť a nenávist s čekáním na osobní pomstu roky, je také hrozné, zvlášť proto, že první, co mě napadlo, bylo, že vidět to s tím pejskem, tak snad chlapa vemu dlažební kostkou po palici. Ten kluk byl z táty totálně na šrot a i když to v článku není, je velmi pravděpodobné, že se o nemohoucího tátu byl povinnen postarat. A takové zoufalství a zmatek, co tohle v člověku udělá, jak vyplave všechna bolest z dětství, si nikdo, kdo před řešení adekvátního problému nebyl zákonem postaven, neumí představit.
OlgaMarie — #5 Barbucháč — #7 Podle mě se zachoval tak, jak si otec zasloužil
nic jiného si ten, co měl být tatínkem Marka, nezasloužil
Kuře — #10 To odpuštění přijde mnohdy až po smrti viníka.