Na jednom pražském předměstí v garáži rodinného domu žije želva řecká, která pamatuje druhou světovou válku. Želvy patří sice k běžným domácím mazlíčkům, ale ne každý se může pochlubit želvou, která přerostla většinu svých souputnic, ale hlavně přežila nejen nacisty, ale rovnou tři generace obyvatelů onoho domu a dost možná přežije i další...

želva

Moje teta a strýc říkají, že ji můj dědeček koupil na začátku války u Vaňhy mamince jako domácího mazlíčka spolu s další želvou. Po okupaci Řecka nacisté prý želvy dováželi do lahůdkářství, kde plavaly ve výloze ve velkém akváriu. Teta doufá, že většina želv byla tehdy prodána právě pro děti a že všechny v té polévce neskončily. I když dodala, že tehdy díky neinformovanosti spousta lidí želvy v zimě vyhodila, protože v dlouhém zimním spánku se chovají jako mrtvé. Další teorie, kterou mi kdysi vyprávěla moje dávno zemřelá babička je ta, že koupená byla pouze jedna z želv, a ta, o které vyprávíme, byla nalezena v lese u jedné chatové oblasti, což tetino vyprávění vlastně podporuje.
Dnes má želva 46 cm na délku, 35 cm na šířku a váží 6 kg – sotva ji unesu. Dočetla jsem se, že průměrně se tento druh i v zajetí dožívá 90 až 120 let a dorůstá 25 cm.

želva

Po celý svůj život v zajetí prospí želva i ty nejtužší zimy v bedýnce s dřevitou vatou v garáži vedle aut (však se jich tam taky za 70 let vystřídalo) a bez výfukových plyn by zřejmě nepřežila – možná, že je to taková želva-feťačka :). Však také dříve jezdila auta bez katalyzátorů a musela pěkně smrdět – pamatuju se z dětství, že garáž byla benzinovým smradem přímo prosycena. Na jaře za teplých slunečních dnů se z garáže pomalu vysune a vegetí v poměrně velkém prostoru před garáží. Rodinný dům je postaven v kopci, takže i vjezd je stoupající a na želvu je z ulice dobře vidět. S postupujícím podzimem tráví venku čím dál tím méně času, až se k zimnímu spánku uchýlí úplně a určitě 6–7 měsíců z roku prospí.

želvaRodiče, babičky a dnes už určitě i prababičky za ní těch 70 let vodí svá vnoučata a vyprávějí, že když ony byly malé holky, vodívali je rodiče pozorovat ve výběhu právě tuhle želvu. Jenže tehdy (ještě v tomto století) byly želvy dokonce dvě. Druhá, menší a pohyblivější, zmizela díky nepozornosti mého bratra (nechal vrata otevřená) a možná ji někdo sebral na ulici – to se nikdo už asi nedozví... Utekla již jednou, tehdy dokonce přezimovala zahrabána na zahradě.

Moje vlastní vzpomínky na dětství jsou se želvami úzce spojeny, i když citový vztah jsem si k nim příliš nevybudovala – moc velká zábava s nimi totiž nebyla :). Nicméně jakékoliv setkání na cestách s jakýmikoliv želvami, vodními, znamená pro mě zážitek, takže vazba na tyto živočichy tu zřejmě existuje. Když jsem je krmívala časně zjara v mléce namočenou houskou a později pampeliškou nebo salátem, pomalými mechanickými „chňapy“ často nerozlišily potravu od mého prstu. Kdo mě zná ví, že jsem se narodila s extrémně zrychlenými pohyby – no a želvy představovaly můj pravý opak, a tak mě tak nějak příjemně zpomalovaly a uklidňovaly. Vzpomínám si, jak je vždycky na jaře maminka omývala vlažnou vodou – byly pak krásně barevné, větší žlutočerná a menší žlutohnědá. Nikdy je nezkoumal žádný veterinář, aby nám potvrdil, že jsou stejného pohlaví, protože potomků jsme se nikdy nedočkali, a dokonce jsem je nikdy neviděla kopulovat. Krmit stačilo jednou za den či dva, a to ještě, když bylo hezky a želvy se venčily. Pokud zalezly do garáže, bylo jasné, že jíst nepotřebují. V posledních letech se jim nejvíce věnuje právě moje skvělá teta (ač na to nevypadá, už více než osmdesátiletá), která paradoxně bydlí ve vedlejším domě. Rodiče a bratři na milou želvu totiž prý nějak zapomínají... vlastně se nedivím, pes i kočka se o své přihlásí, ale želva často připomíná jen sporadicky se pohybující kámen, a možná i proto, stejně jako její zmizelá kolegyně, nikdy nedostala jméno...

želva

Přitom bychom si jí měli nějak považovat! Už před více než 30 lety se vyjádřil veterinář ze ZOO (kamarád mé spolužačky), že naše želvy jsou světový unikát. Co by asi řekl dneska?