Kolegyně mě právem nesnášely

Na střední škole jsem se od svých spolužaček lišila nejen vizáží, ale taky poměrně luxusním oblečením, které mi máma kupovala a po všech stránkách mě štědře „dotovala“. Naštěstí jsem nebyla hloupá a nespoléhala jen na svou vizáž a postupně se naučila tři cizí řeči. Díky této lingvistické výbavě jsem po maturitě nastoupila do zahraniční firmy jako překladatelka. Muži mě obletovali, ale pro ženy jsem byla nepřítel číslo jedna! „A že jsi ještě svobodná, Ivetko? Nápadníků máš až až. Copak ty se nechceš vdát a mít rodinu?“ rýpaly do mě starší kolegyně – zasloužilé matky. „Proti svatbě nic nemám, ale vdám se jedině za chlapa, který mi zajistí bezstarostný a pohodlný život. A děti mě fakt neberou!“ Nebylo divu, že mě kolegyně časem nenáviděly.

Manžel mě svým přáním zaskočil

Na toho pravého muže jsem natrefila v pětadvaceti. Nastoupila jsem do počítačové firmy, kterou vlastnil o dvanáct let starší, svobodný a finančně skvěle zajištěný muž. Za rok jsem se vyhoupla na post top manažerky a za další půlrok jsem si pana majitele brala. „Ivetko, ani nevíš, jak jsem šťastný! Jsi moje princezna a taky si tě tak budu hýčkat,“ roztouženě o svatební noci šeptal Pavel. A co slíbil, to splnil. Nastalo „tornádo“ luxusních dovolených, nákupů oblečení v Paříži, šperků v Arabských Emirátech, každý rok nové auto a jako „třešinka na dortu“ bylo stěhování do nového, krásného domu. Pavel se o tom poprvé zmínil v den mých jednatřicátých narozenin. Po přípitku mi do dlaně vtiskl sametovou krabičku, ve které byl prsten s velkým smaragdem. Vášnivě jsem manžela políbila. „Lásko, je nádherný, moc ti děkuju! Udělal jsi mi velkou radost!“ Pavel mě pevně objal a zašeptal: „To jsem moc rád. A víš, čím bys udělala radost ty mně? Dítětem!“ Překvapením jsem se zakuckala. Můj život se mi líbil takový, jaký byl - bez dětí! Ale nechtěla jsem kazit sváteční atmosféru a místo odpovědi jsem se začala svlékat...

Holčička se mě držela jako stín

Ještě rok se mi dařilo vykrucovat, ale Pavlův tlak sílil. Když mi jednou v hádce řekl, že má dojem, že já děti mít nechci, povolily mi nervy. „Máš pravdu, nechci! Nehodlám si komplikovat život utíráním dětských zadků, vyměňováním plen a motáním se kolem sporáku!“ Začali jsme se odcizovat. 
To ráno mě ukrutně bolelo břicho. I když jsem si vzala prášky, křeče byly stále silnější. V poledne jsem věděla, že je opravdu zle – zvracela jsem krev! Pavel měl vypnutý mobil, proto jsem z posledních sil zavolala záchranku. V nemocnici mě okamžitě operovali a jak mi řekl doktor, měla jsem namále – praskl mi žaludeční vřed. Manžel mi zařídil nadstandardní pokoj, vše, co jsem potřebovala, donesl, ale dělal to bez citu, jen z povinnosti. Bylo to mezi námi opravdu špatné.

Když mi po operaci „otrnulo“, šla jsem do parku a s chutí si zapálila cigaretu. „Víš, že kouřit se nemá?“ Překvapeně jsem se podívala na blonďatou holčičku, která si sedla vedle mě. Víc jak šest let jí nebylo. „Proč jsi tady? Mně prasklo slepý střevo!“ řekla s pýchou v hlase. „Tak to jsme na tom podobně - mně prasknul žaludeční vřed.“ Třebaže jsem s dětmi neuměla komunikovat, s Haničkou to šlo nějak samo. Večer jsem se na ni zeptala sestřičky. „Je z děcáku. Matka se jí po porodu zřekla. A přitom je to taková hezká a chytrá holčička. Snad si ji brzy někdo adoptuje.“ Od toho dne se mě Hanička držela jako stín. Kupodivu mi to nevadilo, naopak. Zato některé její bezelstné dotazy mě zasahovaly jako nůž. „Moje maminka nemá ráda děti, proto si mě nenechala. Tety v domově říkají, že takový paní jsou zlý a sobecký! A proč ty nemáš děti? Ty určitě nejsi zlá a sobecká.“ V ten moment se mi do očí nahrnuly slzy...

Co je štěstí? Přece děti!

Den po dni jsem se na Haničku těšila víc a víc. Bylo mi s ní hezky, a když mě chytla za ruku nebo mi usnula v náručí, konečně mi došlo, že tohle štěstí mi sebeluxusnější auta či dovolené nikdy nemůžou nahradit! Když jsem odcházela z nemocnice, Hanička dostala hysterický záchvat a nemohli ji ode mě odtrhnout. „Neboj se, já si pro tebe do domova přijedu! A ne sama – přijede se mnou i můj manžel, který tě bude mít rád stejně jako já. Slibuju! Věříš mi?“ Holčička se třásla po celém těle a hřbetem ruky si otírala uslzené tváře. Konečně přikývla. Po pár minutách jízdy jsem manžela požádala, aby zastavil. Nejdřív jsem se mu omluvila za svoje sobecké chování a vzápětí jsem mu řekla o Haničce. Nikdy nezapomenu na Pavlovu reakci, když jsem se zeptala na jeho názor ohledně adopce děvčátka. Díval se na mě a v jeho očích bylo odpuštění, štěstí a láska! Pak jsme se dlouho, beze slov objímali a v tom tichu jsme si řekli vše!

Než se vyřídily všechny potřebné formality, jezdili jsme za Haničkou každý týden, až jednoho dne byla naše! Od toho nezapomenutelného okamžiku uplynuly dva roky, a protože se mi zatím nedaří otěhotnět, rozhodli jsme se, že sourozence, kterého si Hanička moc přeje, opět adoptujeme. Ale kdoví, jestli to bude poslední přírůstek do naší rodiny...

Čtěte také:

Reklama