Sňatky mezi příbuznými jsou u nás zákonem zakázány už od roku 1811, a to Císařským patentem. Přesto se i v dnešní moderní době najdou výjimky. Jednou z nich je i naše čtenářka Renata, která se vdala za vlastního bratrance.
Láska kvete nejen v každém věku, ale i v každé situaci, a to nehledě na krevní pouto. Jak jinak si lze vysvětlit příběh čtenářky Renaty, která se zamilovala do syna své tety, a nakonec si ho i vzala?
Renatin příběh
V dětství jsme se s Mariem vídali jen výjimečně, maximálně na rodinných oslavách. Byl o pět let starší, takže jsme si jako malí neměli co říct a prakticky jsme se ignorovali. Jak jsme však dospívali, byli jsme si stále bližší a bližší. Začalo to oslavou mé promoce, pak jsme spolu trávili Silvestry a nakonec i narozeniny. Bylo nám spolu fajn, i když jsme měli každé své partnery, proto by nás v životě nenapadlo, kam to až může zajít.
Jednoho dne mi Mario zavolal, že se s ním rozešla jeho dívka a že se potřebuje jít s někým opít. Vyrazili jsme do baru, mluvili, popíjeli a ráno jsem se probudila u něj v posteli s tou největší morální kocovinou, jakou si jen dovedete představit. Nejen že jsem podvedla svého tehdejšího partnera, ale ještě se svým bratrancem! Bylo mi ze sebe samotné špatně. Rychle jsem se oblékla a vystřelila z bytu. Na Mariovy telefonáty a textovky jsem neodpovídala dva týdny, dokud ho to nepřestalo bavit.
Znovu jsme se viděli až na oslavě babiččiných devadesátin, to už jsem byla po rozchodu. Ze začátku jsme se sobě dost vyhýbali, ale s přibývajícím časem na hodinách a hlubším pohledem do sklenek jsme nakonec opět skončili v družném rozhovoru. Když jsem se druhý den ráno opět probudila v Mariově posteli, překvapilo mě, že se tentokrát vůbec necítím provinile. Bylo mi naopak moc krásně, a protože Mario můj pocit evidentně sdílel, začali jsme spolu tajně chodit. Oba jsme to brali nejprve jako bláznivé pomatení smyslů, ale postupem se naše láska prohlubovala a my zatoužili po manželství.
Nechali jsme si udělat genetické testy, které, naštěstí, dopadly výborně, a tak zbýval už jen poslední oříšek - oznámit vše rodině.
Naši to vzali překvapivě dobře. Když viděli, jak se máme rádi, a že na to jdeme zodpovědně, požehnali nám. Horší to bylo u tety, Mariovy maminky.
Ta na nás křičela, že je to krvesmilstvo, že nejsme normální, a když nenašla oporu u našich, přestala se s celým zbytkem rodiny vídat. Nejlépe to vzala asi naše, v té době již čtyřiadevadesátiletá babička, když prohlásila: „Stejně jsem to dycinky věděla, že vy dva se jednou zoberete."
Je to už rok, co jsme se vzali, a jsme spolu strašně šťastní. Jediné, co Maria (a ostatně i mě) moc mrzí, je přerušení styků s jeho maminkou. Nebyla nám dokonce ani na svatbě. Nezbývá než doufat, že ji obměkčí vnoučátko, o které se teď s Mariem usilovně pokoušíme.
Co říká zákon?
Jak již bylo zmíněno, Císařským patentem z roku 1811 byly u nás zakázány sňatky mezi příbuznými. V současných právních předpisech se touto problematikou zabývá zákon o rodině č. 210/1998 Sb. v §12, který o pokrevním příbuzenství říká: „Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci. Totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu.“ Svatba mezi bratrancem a sestřenicí tedy možná je.
Nový komentář
Komentáře
Nikdy mě nenapadlo, že se něco takového může stát i mě...nemyslím si, že jsem nějakej úchyl, zvrhlík a nemorální člověk, ale stalo se...před dvěma měsíci jsem poznala svého vzdáleného bratrance, moje a jeho babička jsou sestry, v dětství jsme se nikdy neviděli, nevyrůstali jsme spolu, prakticky jsme pro sebe dva cizí lidi, co se potkali, zamilovali se do sebe...zatím to tajíme...pro něho to není tak nenormální, pro mě jo, bojím se reakce našeho okolí, přátel, a hlavně rodiny.
Opravdu je to tak špatné? Nevím, co dělat dál....
U Habsburků nebyly zdravé geny, v rodině ( paradoxně přílivem krve Bourbonů ) se vyskytlo duševní i fyzické zatížení - dědičný "habsburský ret" se vyjasní při pohledu na obraz Karla Bourbonského, a Kastillané také nebyli zcela zdraví po duševní stránce ( Johana Šílená byla mimochodem také potomkem bratrance a sestřenice - její dědeček z otcovy strany Jan Aragonský byl bratrem babičky z matčiny strany, Blanky Aragonské ).
Mám bratrance ve svém věku, podobných zájmů (stejný obor i ročník na vš, stejné sportovní založení apod.), ale nikdy bych si ho nevzala. Dokonce, i když ho mám hodně ráda, si neumím ani představit, že by mezi námi bylo něco intimního.
kdybych se zamilovala,nenechám si vztah rozmluvit i kdyby byl bratranec.Ale znám rodinu,kde se brali příbuzní kvůli majetku po hodně generací a zdegenerovali úplně.
AlenaK3 — #24 No ale aspoň nehrozí, že zplodí pitomečky, že?
Moje matka začala žít s bratrancem až okolo 60ti, oba ovdověli...a vzpomínky z mládí taky udělaly své. No a teď se spolu na stará kolena ,,otravujou"
Já nevim ,ale myslím ,že dřív se na to tak nehledělo. Vím když sem se před 30lety přestěhovala na vesnici ,tak že o tý vedlejší řikali že je to jedna rodina,
,že si tam brali sestřenice atd. Teda nebyli to žádný mentálové ,ale jen takový obyčejný "blbci" 
Já mám dva bratrance ,jeden o dost mladší a už sem ho přes 40 let neviděla a ten druhej magor,to ho ani vidět nechci!
jastura — #19 Na svůj názor má právo každý. Ale já asi kdybych byla zamilovaná a už s ním chodila, třeba bych se s ním rozešla, ale ne z tohoto důvodu.
Hlavně mi sem prosím někdo napište " no jo, vona to má v rodině", jsou to zvrhlíci!
Měli by ji zavřít!
Od manžela sestřenice si vzala svého bratrance z druhé strany.Jsou spolu už přes 30 let,děti jsou normální a vnouče snad taky ( je mu totiž půl roku).
OlgaMarie — #18 pateta — #15 No, patrně v tom bude hrát roli více faktorů, copak medicína zná všechno? Je toho tolik co objevovat co a proč.....
Myskdalen — #17 Tak tu kudlu v kapse zase klidně zavři, taky mám bratrance, ale ne za manžela. Tady není řeč o tom - "jééé, bratranec, honem ho svedu", my máme taky hodně přátelské vztahy a taky nic. A mám 4.
Tady jde spíš o výjimky, kde se do sebe zakoukají, mají stejné zájmy a tak, ale mám z toho pocit, že Tobě se mi to nepodaří vysvětlit. Jsou to věci, které se stanou, horší jsou incesty, týrání a to co denně vidíme ve zprávách, než že založí bratranec se sestřenicí zdravou rodinu....
Nikdo Tě do nikoho nenutí, vezmi si třeba Nigerijce, ať to máš sichr.
Nikdy bych si vědomě s bratrancem nic nezačala. Už jen ta představa, že bych s ním měla spát
. Je hezký, ale je to bratranec, takže mě vůbec nepřitahuje, i když se s ním dobře kecá. Přítel chodil se svou sestřenkou, ale nevěděl to. Když to zjistili jeho rodiče v klidu ho informovali. Rychle to s holkou vyřešil - rozešli se. Za sebe říkám ani za nic, u ostatních je mi to jedno.
Ptolemajovci se po 300 let povinně ženili se svou pokrevní sestrou a jací to byli krásní, vzdělaní lidé, ale jen do té doby, než se do nich dostal cizí gen.
Generace šlechtických rodů je zveličována v souvislosti s Habsburky. Kdyby byli bývali změnili důslednost v nástupnictví, tak by se to tak nerozmazávalo. Navíc měli množství potomků, tedy vyšší pravděpodobnost, že se gen Johany Šílené zas u někoho projeví. Je mezi nimi ale i velmi mnoho těch, kteří byli ozdobami různých evropských univerzit, což se tolik nepublikuje.
Babičky sestra si vzala jejich bratrance, děti neměli. Naše spolužačka si vzala bratrance, dítě mají,ale jsou už rozvedení.
A já bych si nikdy žádného svého bratrance nevzala. Děkuju, nemlsám... Spíš se mi otvírá kudla v kapse.
Mám tři bratránky a vždy jsme spolu skvěle vycházeli. Máme krásné vztahy.
Rozumím si s nimi více jak s vlastním bráchou. Nikdy jsem je však nevnímala jinak než druhé brášky, ačkoli jsou pohlední a fajn, nikdy jsem je jako muže - potenciální partnery neviděla.
Kaylie — #14 Úplně jako by byl článek o mých rodičích:sice měli jen společného dědu(jemu žena po porodu umřela), ale naši měli 3 děti, všichni jsme vystudovali. a i mezi našimi dětmi a vnoučaty je 6 vysokoškoláků. A jsme všichni normální, i když se žádné testy v minulosti jistě nedělaly.
Astřička — #12 Nevím, nerozumím tomu.
Já marně pátrám, zda někoho takového znám, krom babičky a dědy a ti jsou dávno po smrti, vždyť mně je přes 50...
Tehdy genetika nebyla sledována, měli 3 děti, všechny jsou v pořádku, vnoučata i pravnoučata též, fyzicky celkem normální nemoci, a co se týče psychiky, moje obě děti jsou vysokoškoláci...
Jak to tehdy bylo, to nevím, já je moc neznala, bydleli příliš daleko, druhý děda a babička u nás. Nevím, zda jim to kdo rozmlouval či ne, jak k tomu došlo, nikdy jsmeem o tom s nikým nemluvila. Nebyl důvod...
Nedávno v televizi říkal Uzel, že riziko je minimálmí...jsou i svazky bratr a sestra, mimčo mají normální, co bude dál? Kdoví. Jen jsem o tom nedávno slyšela.
Netvrdím, že je to normální, pokračovat tak dál, dopadnou jak šlechtici...ale myslím, že pro jednou se asi nic nestane. A když se mají rádi, co s nima?
Svazek bratranec a sestřenice asi protizákonný nebude, když o tom Uzel otevřeně mluvil, v rodině přímo je to trestné a incest.
Na genech záleží skoro všechno, jí mám kamarádky, dvě, mají postižené děti a z příbuzenstva nebyli. Vzpomeň si na Žilkovou, 2x stejná vzácná nemoc v rodině! Divné.
Astřička — #12 Nevím, nerozumím tomu.
Já marně pátrám, zda někoho takového znám, krom babičky a dědy a ti jsou dávno po smrti, vždyť mně je přes 50...
Tehdy genetika nebyla sledována, měli 3 děti, všechny jsou v pořádku, vnoučata i pravnoučata též, fyzicky celkem normální nemoci, a co se týče psychiky, moje obě děti jsou vysokoškoláci...
Jak to tehdy bylo, to nevím, já je moc neznala, bydleli příliš daleko, druhý děda a babička u nás. Nevím, zda jim to kdo rozmlouval či ne, jak k tomu došlo, nikdy jsmeem o tom s nikým nemluvila. Nebyl důvod...
Nedávno v televizi říkal Uzel, že riziko je minimálmí...jsou i svazky bratr a sestra, mimčo mají normální, co bude dál? Kdoví. Jen jsem o tom nedávno slyšela.
Netvrdím, že je to normální, pokračovat tak dál, dopadnou jak šlechtici...ale myslím, že pro jednou se asi nic nestane. A když se mají rádi, co s nima?
Svazek bratranec a sestřenice asi protizákonný nebude, když o tom Uzel otevřeně mluvil, v rodině přímo je to trestné a incest.
No, mě to tedy normální nepřijde. Znám 4 stejný svazky a ve třech jsou postižený děti. Něco na těch genech asi bude. Přijde mi to úchylné, nemůžu si pomoct.
*modrá — #4 Proč hovadinu? To je to, že to člověk nezažil, když se zamilují...všude je to jinak.
Moje babička a dědeček byli taky bratranec a sestřenice. Manželství měli pěkné a všichni - kromě mne - jsou duševně zdrávi.