Sňatky mezi příbuznými jsou u nás zákonem zakázány už od roku 1811, a to Císařským patentem. Přesto se i v dnešní moderní době najdou výjimky. Jednou z nich je i naše čtenářka Renata, která se vdala za vlastního bratrance.

bratra

Láska kvete nejen v každém věku, ale i v každé situaci, a to nehledě na krevní pouto. Jak jinak si lze vysvětlit příběh čtenářky Renaty, která se zamilovala do syna své tety, a nakonec si ho i vzala?

Renatin příběh

V dětství jsme se s Mariem vídali jen výjimečně, maximálně na rodinných oslavách. Byl o pět let starší, takže jsme si jako malí neměli co říct a prakticky jsme se ignorovali. Jak jsme však dospívali, byli jsme si stále bližší a bližší. Začalo to oslavou mé promoce, pak jsme spolu trávili Silvestry a nakonec i narozeniny. Bylo nám spolu fajn, i když jsme měli každé své partnery, proto by nás v životě nenapadlo, kam to až může zajít.

Jednoho dne mi Mario zavolal, že se s ním rozešla jeho dívka a že se potřebuje jít s někým opít. Vyrazili jsme do baru, mluvili, popíjeli a ráno jsem se probudila u něj v posteli s tou největší morální kocovinou, jakou si jen dovedete představit. Nejen že jsem podvedla svého tehdejšího partnera, ale ještě se svým bratrancem! Bylo mi ze sebe samotné špatně. Rychle jsem se oblékla a vystřelila z bytu. Na Mariovy telefonáty a textovky jsem neodpovídala dva týdny, dokud ho to nepřestalo bavit.

Znovu jsme se viděli až na oslavě babiččiných devadesátin, to už jsem byla po rozchodu. Ze začátku jsme se sobě dost vyhýbali, ale s přibývajícím časem na hodinách a hlubším pohledem do sklenek jsme nakonec opět skončili v družném rozhovoru. Když jsem se druhý den ráno opět probudila v Mariově posteli, překvapilo mě, že se tentokrát vůbec necítím provinile. Bylo mi naopak moc krásně, a protože Mario můj pocit evidentně sdílel, začali jsme spolu tajně chodit. Oba jsme to brali nejprve jako bláznivé pomatení smyslů, ale postupem se naše láska prohlubovala a my zatoužili po manželství.

Nechali jsme si udělat genetické testy, které, naštěstí, dopadly výborně, a tak zbýval už jen poslední oříšek - oznámit vše rodině.

Naši to vzali překvapivě dobře. Když viděli, jak se máme rádi, a že na to jdeme zodpovědně, požehnali nám. Horší to bylo u tety, Mariovy maminky.

Ta na nás křičela, že je to krvesmilstvo, že nejsme normální, a když nenašla oporu u našich, přestala se s celým zbytkem rodiny vídat. Nejlépe to vzala asi naše, v té době již čtyřiadevadesátiletá babička, když prohlásila: „Stejně jsem to dycinky věděla, že vy dva se jednou zoberete."

Je to už rok, co jsme se vzali, a jsme spolu strašně šťastní. Jediné, co Maria (a ostatně i mě) moc mrzí, je přerušení styků s jeho maminkou. Nebyla nám dokonce ani na svatbě. Nezbývá než doufat, že ji obměkčí vnoučátko, o které se teď s Mariem usilovně pokoušíme.

Co říká zákon?

Jak již bylo zmíněno, Císařským patentem z roku 1811 byly u nás zakázány sňatky mezi příbuznými. V současných právních předpisech se touto problematikou zabývá zákon o rodině č. 210/1998 Sb. v §12, který o pokrevním příbuzenství říká: Manželství nemůže být uzavřeno mezi předky a potomky a mezi sourozenci. Totéž platí o příbuzenství založeném osvojením, pokud osvojení trvá. Neplatnost manželství vysloví soud i bez návrhu.“ Svatba mezi bratrancem a sestřenicí tedy možná je.