Přečtěte si pokračování příspěvku čtenářky Vlaďky006, za které děkujeme. Co myslíte, naučil ji manžel lyžovat, nebo ne?

Příjemný den ještě jednou Dano, když můj manžel prohlásil, že by radši učil schody lyžovat, než mě matiku, jistě netušil, co se bude dít za pár dní.

Jak totiž vyslovil slovo lyžovat, chytla ho touha sjet nějaký kopec. Já lyžovala do té doby tak 2x. Na běžky jsem jezdila, to sice ano, ale sjezdovky mě nikdy moc nelákaly. Manžel se rozhodl, že když mi nepomohl s matikou, naučí mě lyžovat.

Vydali jsme se proto na nedalekou Telnici. Manžel mě vytáhl na cvičnou louku a vysvětlit základy lyžování. Po dvou sjezdech usoudil, že jsem lyžování pochopila líp jak matiku a opustil mě. Sjela jsem ještě jednou v pohodičce cvičnou louku a manžel si to svištěl na slalomáku. Docela jsem se rozjezdila, ne? Inu, rozhodla jsem se, že jsem zralý lyžař a zkusím si zajet prudčí kopec. Nevím, kam jsem to tenkrát vlezla.

Smrt jsem měla v očích a celou dobu z kopce řvala: "Já jedu, já jedu." To aby případné terče stihly utéct. Nikomu se nic nestalo. Fajn, jsem borec. Sjedu si ještě jednou. Vystála jsem si frontu na pomu a hurá šupem dolů. Už jsem byla dole a mířila si to opět k pomě. Byla jsem ještě dost rozjetá, v tom mi malý chlapeček přejel přes špičky lyží. Nevím, jak se ke mně dostal.

Chlapeček to ustál v pohodě, já ale zalítla do lesa. Naštěstí po nohou. Kdybych letěla po hlavě, je po mně. Zarazila jsem se, až když mi koleno narazilo do statného dubu. Z plna hrdla jsem něco zařvala, co, to už nevím, ale slušné to určitě nebylo. Snažila jsem se rozdýchat bolest. Podívala jsem se nad sebe. Stála tam mamina s tím chlapečkem. Řekla jen tomu klukovi: "Tys jí srazil? To voní průserem, pojď ať u toho nejsme." A odfrčeli.

Přečtěte si pokračování příspěvku naší čtenářky Vlaďky006

Snažila jsem se dovolat pomoci, věděla jsem, že sama nevstanu. Nikdo ale mé volání neslyšel. Asi nějaká vyšší síla za mnou zaslala manžela, šel se podívat, jak se mi daří. Viděl mě zaklíněnou mezi stromy a pomohl mi se vyškrábat. K pomě jsme to měli kousek. Chtěli jsme se tam dostat, abychom si zavolali horskou službu. V ten okamžik chtěl být asi každý hrdina a najednou se kolem nás shluklo několik lyžařů. Jedna paní se nabídla, že na zajede k budce horskou službu zavolat.

Horská nejela a nejela. Manžel si myslel, že se na nás paní vybodla. Odešel mi do auta pro boty, aby se mi lépe chodilo. Vzal mi lyže a já čekala na manžela. Mezitím dorazila horská služba a naložila mě na skútr a jeli jsme na služebnu.

Náčelníkem horské služby byl manžel mé učitelky tělocviku ze základky. I ona se mě jednou pokoušela naučit lyžovat. Asi to byl zážitek, protože si její manžel po tolika letech pamatoval. "Jé hele, Vlaďka, tak tebe bych tu nečekal. A vlastně jo, čekal." Začal se smát. "Jseš tu sama?" "Ne, s přítelem (tehdy ještě nebyl manželem)." "Ví, kde jsi? Kde je služebna?" "Ne, neví. Šel mi pro boty do auta, mysleli jsme, že už nepřijedete." "Aha, SPZ auta?" "Červený Renault, značky nevím, nedávno jsme měnili a nové si nepamatuju." "Hm, tak mi řekni telefon a já mu brnknu. Má, doufám, mobil." "On jo, já ne. Ale ten mobil nezvoní. Nefunguje vyzvánění (inteligentně jsme si vzali starý mobil, abychom si neponičili nový)" "Hm, snad to zvedne." Nezvedal a nezvedal.

"Tak Rudo, jdi hledat na parkoviště. Ty Honzo si vezmi skútr a hledej vysokého blonďáka v modré kombinéze. Já  jdu na oběd. Milane, ty tu buď se slečnou a hlídej, jestli přítel nejde kolem." Tak jsem zaměstnala celou posádku horské služby. Sedím a čekám, komu se podaří najít mého přítele. Najednou ho vidím z okýnka svištět kolem horské služby. "To je on!" Milan na nic nečekal a rozběhl se za manželem. "Jestli teď někdo zavolá, že potřebuje pomoct, tak je v háji. Nikdo na služebně není."

Asi za 15 minut přišel MIlan s mým přítelem. Trochu mu trvalo, než ho dohnal. Sepsali jsme nějaké papíry pro pojišťovnu a mazali na pohotovost. Tam jsem potkala paní, která si ten den na Telnici jela zaběžkovat s manželem. Špatně šlápla do běžky a zlomila si kotník. Ani si nezaběžkovali...

To já jsem se aspoň párkrát svezla. Víc času teda zabralo pátrání po manželovi, než to naše lyžování, ale aspoň jsem zjistila, co je to adrenalin. Asi ten den byla Telnice nějaká prokletá.

Dorazila jsem domů. Zaledovala si nohu a na mobilu mi svítila SMS. První od mamky. Měla tu noc noční v nemocnici. "Mně říkal doktor z pohotovosti, že nějaký nemehlo se učilo lyžovat, má odraženou kyčel a natržené vazy v koleni, nevíš o tom něco. Hi, hi, hi." Fakt vtipné. Další SMS od nejmladší sestry.

"Čau ségra. Mi nebudeš věřit, ale máš dvojče. Dneska na Telnici jsem viděla, jak horská služba vezla nějakou holku a byla ti strašně podobná. Teď jsem se vrátila, byla jsem na Telnici s kámoškou, bylo  to na poslední chvíli, jinak bych dala vědět a mohli jsme jít všichni." Moje odpověď ségře: Ty tele, to jsem byla já :D. Takže lepší schody učit lyžovat, než mě učit matiku. A lepší učit schody matiku než mě lyžovat :D.

Sportovně nadaná Vlaďka006.

P.S. Mě když se daří, tak se daří. Dokázala jsem si prasknout kotník při vystupování z auta :D.

A jak to dopadlo dál s tím lyžováním? Vzdala jste to, nebo jste se nakonec naučila?

Jak jste na tom s učením vy, milé ženy-in? Učíte se snadno a rychle? Co byste se chtěla v životě ještě naučit? Naučila jste vy někoho něco? Učíte se se svými dětmi? Učili se s vámi rodiče? Myslíte si, že máte pedagogické schopnosti?

Napište nám na dnešní téma" Učení" na: redakce@zena-in.cz