Můj život bylo jedno velké, dlouhé trápení
Kdyby to záleželo na mně, měla bych děti nejméně tři. Ale po čtyřech samovolných potratech jsem byla šťastná, když se mi podařilo donosit aspoň jedno dítě – syna Petra. Upnula jsem se na něj a věřila, že mi bude jednou oporou, kterou jsem s manželem nezažila. Jenže moje přání bylo na míle vzdálené realitě. V pubertě začal „kopírovat“ chování svého otce a byly s ním jenom problémy. Nedostudoval, nepracoval, vysedával v hospodách, choval se agresivně, a místo aby přispíval na domácnost, naopak ze mě tahal peníze. Byla jsem z Petra nešťastná, ale taky jsem na něm nezdravě visela, takže abych mu mohla dávat peníze, k hlavní práci jsem měla jedno, někdy dvě vedlejší zaměstnání. Když syn oslavil pětadvacáté narozeniny, seznámil se s Alenou, kterou si po deseti měsících vzal a odstěhoval se k ní. Měla jsem hrůzu, jak to budou zvládat, protože Alena byla taky nezaměstnaná a vychovávala dva malé syny. Ale Petr mě překvapil! Našel si práci, a když mi po roce oznámil, že s Alenkou čekají dítě, věřila jsem, že to špatné je už pryč.  Z narození Aničky jsem měla velkou radost, jenže Alena mě bůhví proč neměla ráda a dělala všechno proto, abych vnučku téměř nevídala. Nejednou jsem ji prosila, abych za Aničkou směla přijet, ale marně. Manželovi to bylo všechno jedno, a když jsem si postěžovala synovi, zle na mě vyjel. „Jestli ti Alena řekla, že nechce, abys k nám chodila, ani volala, tak ji poslechni, jasný? Starej se o tátu a nám dej pokoj!“ Nemohla jsem dělat nic jiného než jejich pro mě nepochopitelné zákazy respektovat.

Syn mě bez pardonu postavil před hotovou věc
Manžel, který celý život pil, kouřil a celkově se o svoje zdraví nestaral, jednou v práci zkolaboval a v nemocnici mu zjistili rakovinu slinivky. Odmítl hospitalizaci a všechnu svou bolest, strach i zlobu si vylíval na mně. Starala jsem se o něj až do konce, ale říkám upřímně, že když zemřel, ohromně se mi ulevilo! Od pohřbu neuplynul rok a nečekaně mě navštívil syn a suše mi oznámil: „Jelikož ty jsi v baráku sama a nás kvůli dluhům na nájemném chtějí vystěhovat, nastěhujeme se k tobě.“  Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Představa, že bych navíc živila dva dospělé a tři děti a žila pod jednou střechou s Petrem a Alenou, kteří se rádi a často napili, mi naháněla strach. Zkusila jsem úhybný manévr a zeptala se, jak mají velký dluh. Že bych jim třeba mohla finančně vypomoci. Syn se ušklíbl – dlužili sto dvacet tisíc na nájemném a osmdesát tisíc na splacení dvou půjček. Z té ohromné částky se mi zatočila hlava. Kde já bych vzala tolik peněz? Syn to moc dobře věděl, a proto mě postavil před hotovou věc. Věděla jsem, že nastane kravál, ale musela jsem se bránit. „Doteď jste se o mě nezajímali, nesměla jsem vídat děcka, ani jsem nesměla zavolat a teď, když vám teče do bot, bych měla být dobrá? Vztekej se, jak chceš, ale já vás tady nechci!“ Moje reakce syna, který byl zvyklý, že vše bylo vždy podle něj, zaskočila, ale rychle se vzpamatoval. „Jestli nechceš, aby tahle barabizna lehla popelem, za dva týdny se sem nastěhujeme!“ Věděla jsem, čeho je schopný a tak jsem ze strachu ustoupila.

V šedesáti jsem začala znovu, mnohem lépe žít!
Na Alenu, která mi s ničím nepomáhala a po večerech s Petrem obrážela hospody, jsem si nezvykla, stejně jako na vnoučata. Děti, neměly žádnou výchovu, byly nezvladatelné, drzé, všechno ničily, a když jsem je napomenula, naschvál se chovaly ještě hůř. Ani večer ale nebyl klid. Petr a Alena se vraceli často domů v povznesené náladě a jejich opilý smích, ale častěji hádky, zněly domem dlouho do noci. Bylo mi jasné, že takhle žít dlouho nevydržím. Situace vygradovala, když jsem synovi odmítla dát peníze na hospodu a on mě začal škrtit a křičel, že mě stejně jednou zabije. Poslední kapkou bylo, že mě Petr násilím donutil, abych na něj přepsala dům. Věděla jsem, že jestli neodejdu, dopadne to se mnou špatně. I když jsem v závodní kuchyni, ve které jsem vařila osmnáct let, byla spokojená, začala jsem pročítat pracovní inzeráty, ptát se známých. Bylo mi jedno, co budu dělat, jen když to bude práce s ubytováním. A hlavně hodně daleko! Krátce po mých šedesátinách jsem od kamarádky dostala nejkrásnější dárek. Sehnala pro mě místo kuchařky v Domově důchodců, který se nacházel skoro tři sta kilometrů od mého bydliště. Sbalila jsem dvě tašky, na stůl položila lístek se vzkazem, že navždy odcházím a brzy ráno, když všichni spali, jsem s obrovskou úlevou opustila domov, ve kterém jsem toho hezkého zažila jen pramálo. Lidem, na kterých mi záleželo, jsem dala svoje nové telefonní číslo a cestou na autobus jsem starou sim kartu hodila do řeky... Nové prostředí, práce i kolektiv byly na moji pošramocenou duši úplný balzám. Dělalo mi radost vařit pro babičky a dědečky a jejich pochvaly mě moc těšily. Nikdy bych nevěřila, že v šedesáti letech se dá začít znovu, navíc mnohem lépe žít!

Za svoje neomalené chování jsem se zastyděla
Pracovala jsem v Domově tři měsíce, když do něj přibyl nový klient, pan Sedlák. Já ho vnímala jen jako nový „přírůstek“, ale kolegyně si začaly dělat legrácky, že by se ke mně hodil. „Jsi z nás, tedy hned po paní ředitelce, nejmladší a pořád jako ženská vypadáš k světu. Sedlák je jen o pět let starší a není to žádný dědek v bačkorách. A navíc je hodný a je s ním legrace.“

Povahu pana Sedláka zmínily kolegyně proto, že z mého vyprávění věděly, jak nevydařené manželství jsem měla. Pokaždé jsem je se smíchem odbyla, ale po čase jsem si zmíněného pána začala víc všímat. Když jsem potlačila svou averzi na muže, musela jsem uznat, že měl sympatickou tvář, dbal na sebe a kdykoli jsem ho zahlédla, měl kolem sebe hlouček žen, kterým cosi vykládal, a ony se smály. I se mnou při výdejích oběda, nebo když jsme se potkali, žertoval, ale chovala jsem se odtažitě - měla jsem v sobě blok a mužům nevěřila. Ten den jsem byla hodně mrzutá. Od kamarádky jsem se dozvěděla, že díky synovým dluhům byla na můj domek, ze kterého jsem byla nucena odejít, uvalena exekuce. Potřebovala jsem být sama, a když jsem se procházela po zahradě, potkal mě pan Sedlák. Jako vždycky se snažil vtipkovat, jenže já měla náladu černou jako dehet a zbytečně zle jsem na něj vyjela. „To vám pořád nedošlo, že o vaši, ale všeobecně o mužskou společnost nestojím?! Bavte někoho jiného a mně dejte pokoj!“ Pan Sedlák se neurazil, jen se zaskočeně omluvil.

Když odešel, za svoje neomalené chování jsem se zastyděla. Svěřila jsem se Vlastě, kolegyni z kuchyně, ale ta se jen usmála a prohlásila, že Karel, tedy pan Sedlák, není ješita a určitě se neurazil. „Třeba na něj časem změníš názor a když ne, on si z toho nohu za krk nedá.“ Se smíchem jsem přikývla a v duchu ne poprvé děkovala Osudu, že mi dopřál pracovat, ale i dožít na tak skvělém místě a hlavně mezi tak báječnými lidmi.

Děti nejsou ale záruka, že se o rodiče postarají!
Jednou jsme s ženskými drbaly v kuchyni a přišla za námi paní ředitelka. Podívala se z okna, a když uviděla pana Sedláka, řekla nám: „Panu Karlovi daly sudičky do vínku jen dobré vlastnosti a s úsměvem se snad narodil. Jeho paní, která před rokem zemřela, s ním jistě prožila krásný život. Jen škoda, že nemá děti a skončil tady, protože on pro Domov není stavěný. Příšerně se tady nudí a hlavně – jak se mi svěřil – si tady připadá starý a nepotřebný.“ Vlasta se zeptala, proč vlastně skončil v Domově. Vzápětí jsme se s kolegyněmi dozvěděly, že mu při povodních spláchla voda barák a protože ho neměl pojištěný, během pár minut přišel o všechno a zůstal bez peněz i střechy nad hlavou. Nějaký čas bydlel u svého kamaráda, ale ten zemřel a tak si našel místo v nějaké levné ubytovně. Ale prý to tam bylo moc hlučné a špinavé, takže nakonec souhlasil s tím, co dlouho odmítal a přes známou na sociálce se dostal k nám. Paní ředitelka si povzdychla, že je škoda, že nemá děti.  Prý by se o něj postaraly. Aniž bych chtěla, vylétlo ze mě: „Děti nejsou záruka, že se o rodiče postarají! Mnohdy je to naopak a rodiče doslova vysávají a někdy je i vyženou z domu!“ Ženy se na mě soucitně podívaly a paní ředitelka rychle převedla debatu na jiné téma. Když jsem se dozvěděla, proč pan Sedlák skončil v Domově, začaly mě trápit výčitky, jak příkře jsem se k němu chovala.

Je skvělé mít kamaráda, parťáka do nepohody
Nedlouho po debatě s paní ředitelkou jsem sázela na zahradě kytky. Pan Sedlák se nabídl, že mi pomůže, a já se na něj poprvé usmála a přikývla. Po počátečních frázích jsme si povídali o svých zálibách, o tom, co máme rádi, ale i neradi, co bychom ještě chtěli stihnout. Nemohla jsem si vzpomenout, kdy naposledy jsem tak uvolněně mluvila s mužem. A když mi pan Sedlák, který mě požádal, abych mu říkala jménem, vyprávěl o svém životě, bez studu jsem se mu svěřila i já. „ Já sice dítě mám, ale snad by bylo lepší, kdybych ho neměla. Ze svého domku jsem právě kvůli synovi a snaše byla nucena utéct a teď ho navíc zabaví exekutor, takže jsem o barák taky přišla. Ale vy jste aspoň prožil krásné manželství a tím, že jste neměl děti, jste se narozdíl ode mě nedožil obrovského zklamání.“ Když jsem domluvila, Karel dlouho mlčel a zamyšleně se díval do země. Potom si nervózně zamnul bradu a skoro plaše promluvil: „Už chápu, proč mužům nevěříte, možná se jich i bojíte. Ale třeba vás přesvědčím, že všichni chlapi prevíti nejsou a že i v muži můžete najít kamaráda, spolehlivého parťáka do nepohody. Času, když nám Pánbůh dá zdraví, na to budeme mít dost.“ Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Podívala jsem se na hodinky a s předstíraným spěchem se vymluvila, že už musím do kuchyně. Karel zase přešel do veselého tónu, který ale tentokrát zněl nuceně a zavolal za mnou: „Tak co vy na to? Třeba by se mi to mohlo podařit.“ Otočila jsem se, a když jsem viděla, jak je z mého váhání nervózní, usmála jsem se a přikývla…

Karlovi se to podařilo – našla jsem v něm báječného kamaráda, parťáka do nepohody. A taky mi dokázal, že všichni chlapi prevíti skutečně nejsou.

Reklama