Nejraději bych mu dala pár facek!
Aničku přivezl do domova důchodců její syn a první, čeho jsem si na ní všimla, byly její vyděšené oči. Byla to drobounká, hubená žena s ohnutými zády a v jejím postoji bylo znát bolestné odevzdání. Hluboké vrásky v obličeji dávaly tušit, že neměla lehký život, zato jejímu synovi se zjevně vedlo dobře. Byl to obézní, nezdravě sebevědomý a domýšlivý hromotluk, který pořád někomu telefonoval a vůbec si své matky, která mu v životě jistě mnohokrát pomohla a byla z celé situace očividně vyděšená, nevšímal. Když jeho maminku odváděla sestra, jen na svou utrápenou mámu houkl, že se tady bude mít jako na zámku a co on bych za to dal, kdyby se o něj někdo takhle postaral. Drobná žena stála odevzdaně uprostřed chodby a připomínala odsouzence, kterého odvádějí na smrt.

Na své podezření jsem neměla důkazy
S Aničkou to nebylo lehké. S nikým nekomunikovala, odmítala jíst, mýt se a ze svého pokoje téměř nevycházela. Byla jsem z ní nešťastná. Domluvy nepomáhaly a teprve když jsem jí pohrozila, že budu nucena ji nechat převézt do nemocnice, kde jí budou výživu dávat do žíly, začala jíst. Ale jinak dál jakkoliv odmítala spolupracovat. Po čase se sice nechala odvést do koupelny, jídelny a výjimečně i do společenské místnosti, ale dění kolem sebe nevnímala a připomínala hadrovou loutku. Také byla hodně lekavá. Stačilo, aby někdo zvýšil hlas nebo nechtě rozbil skleničku a Anička se vyděšeně schoulila do klubíčka. Její reakce byly nepřiměřené a já se rozhodla, že si s jejím synem, který za svou matkou jezdil pouze v den, kdy jí byl vyplácen důchod, promluvím. „Vaše maminka je moc smutná a pořád si tady nemůže zvyknout. Bylo by dobré, kdybyste za ní jezdil častěji.“ Zle se na mě obořil, že jak často jezdí, je jeho věc a za peníze, které platí, se mám starat o jeho matku a ne o něj. Začala jsem mít podezření, že se starou paní nejednal dobře, ale neměla jsem důkazy.

5bc5e00d3dc33obrazek.png

Bála se vlastního syna, proto lhala
Trvalo měsíce, než ke mně Anička získala důvěru a svěřila mi své smutné tajemství. Když ovdověla, začal ji syn, za vydatné pomoci snachy, doslova terorizovat. Postupně mu musela vydat vkladní knížky, přepsat na něj barák, odevzdávat důchod a nakonec ji donutil žít v malé suterénní místnosti. Nesměla ani na zahrádku – to aby si nemohla někomu postěžovat. Syna se bála a tak ho poslouchala na slovo a plnila všechna jeho krutá přání. Jen jediné přání mu nesplnila – neumřela! Když se sousedé začali zajímat, kde stará paní je, její syn a snacha si vymysleli, že kvůli vážně nemoci je dlouhodobě hospitalizovaná v nemocnici. Jednou jsem se odvážila zeptat, zda ji syn někdy uhodil. Zavrtěla hlavou, ale přiznala, že v ponižování, urážení, nadávkách, naschválech a křiku se vyžíval. Anička se z domácího vězení dostala jen díky všímavosti sousedů a poštovní doručovatelky, kterým začala být situace kolem staré paní podezřelá. O to víc, když na jejich dotazy syn se snachou, kteří se špatně domluvili, každý odpovídal něco jiného. Až když sousedé pohrozili, že vše oznámí na policii, syn svou matku přivedl a ona řekla, co jí nakázal: že byla nemocná, ale před pár dny ji pustili z nemocnice a jak se o ni syn a snacha dobře starají. „Ano, lhala jsem, ale to jen proto, že jsem měla strach. A taky jsem se moc styděla!“

Kolik starých lidí takové štěstí nemá?
Nejen Anička se bála vlastního syna, ale báli se ho i místní lidé, protože se o něm vědělo, že má díky vlivným přátelům „dlouhé prsty“. Naštěstí pohrůžka sousedů byla přeci jenom něco platná. Syn se rozhodl zbavit „komplikace“, kterou pro něj jeho matka znamenala, a díky svým vlivným stykům ji za pár dní přivezl do domova důchodců, ve kterém jsem pracovala. Když jsem se tato otřesná fakta dozvěděla, začala jsem podnikat patřičné kroky. Za vydatné pomoci svědků, personálu domova a hlavně kompetentních úředníků i policie jsem se pustila do boje proti tomu krutému člověku. Bylo to časově i psychicky hodně náročné, ale nakonec, aspoň v tomto případě, bylo spravedlnosti učiněno za dost. Od syna Aničky dali vlivní přátelé, když se dozvěděli o jeho hanebném chování, ruce pryč a za týrání svěřené osoby a omezování osobní svobody byl podmínečně odsouzen na tři roky.  
 
Aničku jsme s manželem „adoptovali“ a už dva roky žije s námi. Z kdysi vyděšené, hubené a po životě netoužící stařenky se stala čiperná, veselá, o vše se zajímající stará dáma a já i celá moje rodina si život bez ní už neumíme představit. Přesto mě moc trápí, kolik starých lidí, kterým jejich nejbližší ubližují, takové štěstí, jako Anička, nemá...

Foto: Shutterstock

Reklama