Někteří lidé mají bohužel tendenci soudit druhé, aniž by vůbec věděli, čím si procházejí a jaký je jejich životní příběh. Své zkušenosti s tím má i Alena Doležálková, která musela poslouchat řeči o anorektičkách, zatímco nevěděla, co se děje s jejím tělem, proč je jí tak hrozně špatně a proč tolik hubne.
„První zdravotní problémy se u mě objevily pár měsíců po porodu. Trpěla jsem bolestmi břicha, nechutenstvím, nevolností, měla jsem neustálý pocit žaludku na vodě, střídal se u mě průjem a zácpa. To trvalo asi rok, během kterého jsem absolvovala nespočet vyšetření, ale lékaři na nic nepřišli. Potom se přidaly úporné ranní křeče do břicha, které jsem myslela, že snad nepřežiju, začala jsem se osypávat kopřivkou a otékat. Lékaři mi doporučili používat na mytí přípravky pro děti, dietně jíst a vzít si prášek na bolest. Ten jsem si skutečně vzala a teprve, když jsem po něm skončila na pohotovosti s otokem hrdla, mě poslali na alergologii,“ popisuje Alena své zdravotní peripetie.
Foto: Se souhlasem Aleny Doležálkové
Tam se konečně zjistilo, že příčinou jejích problémů jsou rozsáhlé alergie. Konkrétně na kuřecí maso, sóju, banány, jahody, arašídy, mrkev, vaječné bílky, česnek a cibuli. Od prvních příznaků po diagnózu uběhl v Alenině případě asi rok, během kterého zhubla z padesáti kilo na devětatřicet. A přestože Alena z toho byla už tak psychicky špatná a styděla se chodit ven, ještě musela snášet necitlivé poznámky ze strany svého okolí.
„Přestože nutriční terapeut u mě vyloučil anorexii i bulimii, každou chvíli na mě někdo hulákal, že jsem anorektička, reklama na hlad a že vypadám jako z koncentráku a měla bych si dát bůček. Doma jsem potom brečela, snažila se zakrývat své tělo a moc jsem nechodila mezi lidi,“ líčí mladá žena své pocity.
Poté, co se dozvěděla příčinu, vyloučila ze svého jídelníčku všechny alergeny, začala se zdravě stravovat a také cvičit, aby neplánovaně shozená kila nabrala zpět. Je to sice běh na dlouhou trať, ale už nyní je Alena o deset kilo těžší. Fyzická stránka je ale jen jednou stranou mince, Alena se musela vypořádat i s tím, jaké jí to zanechalo šrámy na duši.
Foto: Se souhlasem Aleny Doležálkové
„S přibíráním jsem ještě neskončila. Můj cíl je hlavně, abych byla zdravá. Taky jsem začala studovat fitness instruktora, abych mohla podat pomocnou ruku lidem, kteří nejsou spokojeni se svým tělem. Ať už je trápí nadváha, nebo podváha,“ uzavírá Alena.
Zdroj: autorský rozhovor s Alenou Doležálkovou
Nový komentář
Komentáře
Pardon, ale tomu nevěřím. Ano, paní je velmi štíhlá, i těm alergiím bych byla ochotná uvěřit, i když s rezervou, ale ne tomu, že na ni někdo pokřikoval. To se jednoduše neděje. Nevím, kam by musela chodit, aby na ni cizí lidi pokřikovali a měli poznámky. To se nestává nikde. Nikdy jsem to nezažila, ani u bazénu, kde je člověk v šatně a sprše nahý, natož někde jen tak venku na ulici. Nikdy jsem neviděla ani neslyšela, že by někdo hulákal na někoho dalšího, kterého navíc nezná, na veřejnosti něco o bůčku a anorektičkách. To se může stát na sociálních sítích, kde jsou lidi schovaní za klávesnicí, a dovolí si tedy leccos. Ale venku, v reálném světě, tam ne. Možná si někdo něco myslí, ale neřekne to nahlas. Blbé řeči mohou mít dospívající telátka, co se ještě nenaučila chovat se slušně mezi lidmi. Tam občas některému nějaká poznámka ujede, ale to se bere jako že dotyčný ještě nemá rozum, netřeba se tedy tím zabývat. Ale dospělí lidi venku na ulici přece nebudou na nikoho nic pokřikovat.