Při léčbě syndromu dráždivého tračníku by neměl chybět psycholog či psychiatr, říká lékařka

Syndrom dráždivého tračníku je velmi častým zdravotním problémem. Nakolik může rozvinutí onemocnění souviset s naší psychikou? 
Především je nutno zdůraznit, že naše psychika – resp. některé její charakteristiky a reakce - jsou jenom jedním z mnoha faktorů podílejících se na vzniku tohoto onemocnění, byť někdy podstatným. Multifaktoriální etiopatogeneze (jak se takovému shluku možných příčin a mechanizmů vzniku problémů říká) zahrnuje u syndromu dráždivého tračníku skutečně širokou škálu různých příčin a o výsledku tak nějak rozhodne jejich „momentální konstelace“.

Pokud se ale zaměřím jenom na psychické či osobnostní příčiny, pak je tu výrazný vliv stresu, osobnostních charakteristik, zlozvyků…

Foto: Shutterstock

Co přesně na jeho vznik může mít vliv? Je to jen stres? Nebo i jiná duševní nepohoda? 
Funkční poruchy trávení (kam se dá dráždivý tračník také zařadit) jsou nedílnou součástí potíží, kterými trpí pacienti s úzkostnými poruchami a depresí. Jako samostatnou jednotku ho máme v psychiatrii také - v rámci dříve diagnostikované F 45,3 Vegetativní somatoformní dysfunkce, či nyní nověji (nová diagnostická kritéria pro Evropu a USA resp.) v rámci Poruch s příznaky tělesné nepohody či Poruch se somatickými symptomy. To tedy znamená, že dráždivý tračník, kde je silná psychická složka, se může vyskytovat jak samostatně, tak u mnoha psychiatrických diagnóz jako součást většího klinického obrazu.

Proč je psychika tak úzce spojena právě s trávením? 
Úplně přesně či kompletně to zatím nevíme. Ale je tu úzká spojitost mezi neurohormony jako je serotonin, dopamin, noradrenalin, acetylcholin a dalšími, které se podílejí na procesech řízení a zpracování celé řady psychických dějů. Například nejznámější z nich – serotonin, který je tak rozhodující pro naši náladu, má daleko větší zastoupení ve střevě než v mozku (90 % všeho serotoninu je ve střevních buňkách!). Informace o vzrušení a strachu, které zpracováváme v mozku, jsou okamžitě předávány mj. i do zažívacího traktu a obráceně zase, všechny změny ve střevě (například napětí, distenze) jsou zase rychle předány ke zpracování do mozku. Takže distres (nepohoda) ve střevě spouští nepohodu v mozku a distres v mozku spustí nepříjemné potíže v zažívacím traktu.

Také je to vidět na lécích, které používáme v psychiatrii na léčbu úzkostných či depresivních potíží – většina z nich ovlivňuje i zažívání a střevo. Pacienti trpící primárně nějakou úzkostnou či depresivní poruchou se často vyznačují i určitou zvýšenou citlivostí – senzitivitou střeva. V porovnání se zdravou populací mají v této oblasti abnormální pocity bolesti a motorickou aktivitu. Změn prokrvení trávicí trubice a aktivace sympatiku je součástí stresové reakce přirozené (reagujeme na skutečné ohrožení) i patologické (takové, která vzniká v průběhu psychických poruch a je vyvolána nejčastěji našimi chybami v interpretaci případného ohrožení).

Syndrom dráždivého tračníku je tedy v současnosti chápán jako projev malfunkce CNS – GIT interakcí - čili nedostatečné fungování či selhávání vzájemné vazby mezi mozkem a zažívacím traktem.

Co dělat v rámci psychiky pro to, abychom syndrom dráždivého tračníku dostali pod kontrolu? Je vhodné třeba i vyhledat psychologa, aby nám s řešením pomohl? Je to běžná praxe?
Určitě je to žádoucí. Léčba by měla být vždy mezioborová (podle hlavních příznaků) – zahrnující například gastroenterologa, dietního poradce, případně neurologa, imunologa... Ale nikdy by neměl chybět psychiatr či psycholog. A to dokonce ani v těch případech, kdy při rozvoji daného onemocnění u konkrétního pacienta nevidíme jasné souvislosti mezi těžkými životními událostmi, stresem či příznaky úzkosti a deprese. Je totiž už dávno a velmi jasně prokázané, že „zlepšením psychiky“ se zlepšují i příznaky dráždivého tračníku. A se získáním větší odolnosti vůči stresu a nových životních návyků mohou i úplně vymizet.

Možná překvapivě k tomuto sdělení to ale stále ještě není běžná praxe. Pacienti s dráždivým tračníkem (podobně jako jiní pacienti s tzv. funkčními poruchami) se většinou psychiatrům a psychologům vyhýbají, jak mohou. Obávají se stigmatizace, vlastních pocitů nedostatečnosti (z toho, že musí chodit ke „cvokaři“ a nezvládli své potíže sami) nebo jednoduše odmítají připustit, že na jejich somatické příznaky může mít vliv i jejich psychika.

Chtěla bych tu alespoň připomenout jeden velmi důležitý fakt – pro všechny váhající. Emoce (jak pozitivní, tak negativní) se u člověka projevují hlavně přes tělesné pocity (je to jejich nedílná součást). Takže když budu umět pracovat lépe se svými emocemi, ovlivním pozitivně i své tělo. A naopak!

To tedy znamená, že vyřešením si toho, co nás trápí, můžeme dostat pod kontrolu i syndrom dráždivého tračníku.
Ve většině případů ano. Pokud dostaneme pod kontrolu naše „zdivočelé emoce“, jakým způsobem reagujeme na běžné stresory i na větší události v životě, a pokud se naučíme se sebou a svým tělem díky tomu konečně zacházet jinak. V psychoterapii (například KBT = kognitivně – behaviorální terapie) postupujeme většinou tak, že vyhledáme všechny aktuální problémové oblasti v životě pacienta. Snažíme se jim co nejvíce porozumět – pochopit, jak vznikají, jak se udržují, co je zesiluje a zeslabuje, k čemu vedou. A pak je jednotlivě řešíme se zaměřením na změnu škodlivých způsobů uvažování a chování.

Je možné zbavit se tohoto zdravotního problému nadobro?
To je podobné. Za své pacienty mohu říci, že je to možné, pokud má člověk dostatek motivace pracovat na sobě. Měnit své dlouhotrvající zlozvyky a chyby, měnit své priority, snižovat přehnané nároky – změnit některá svá zažitá nastavení.

Co je důležité pro psychickou pohodu? Jakou byste doporučila duševní hygienu?
Duševní hygienu bychom měli udržovat hlavně v období zdraví – abychom předešli mnoha zdravotním problémům. Jejími základními a obecnými složkami jsou životospráva, relaxace, úprava pracovního prostředí a systému vlastních hodnot. Tedy věci, o které bychom se měli starat vždy přednostně. Děláme to však? Ať už máme jakékoliv důvody, po většinu života některou či více z těchto složek zanedbáváme. Systém vlastních hodnot opíráme o to, co momentálně vyžaduje či oceňuje společnost, nebo to, co si pod tím představujeme. Většinou to končí tak, že své rezervy – baterie vyčerpáváme, ale nedobíjíme. Vybité baterie pak znamenají nemoc.

Myslím si, že většině lidí není potřeba říkat, co dělají špatně, protože to vědí. Ale spíše je podporovat a povzbuzovat v rozhodnutích, která směřují k příjemnější organizaci života s přiměřeným plánováním času tak, aby kromě povinností obsahoval i baterie dobíjející činnosti, pravidelný pohyb, koníčky, přátele… To většinou znamená, že musím slevit ze svých nastavení například na výkon. Na to, co všechno a jak perfektně musím zvládat, protože jinak se mi to už do toho plánu prostě nevejde. Měli bychom si také konečně uvědomit, že starat se o své zdraví a dobrou životní pohodu vůbec není sobecké!

Čtěte také:

• Je normální cítit se v nenormální době „nenormálně“? Jak se bránit úzkosti, odpovídá psychoterapeutka
• Poprvé u léčitele duše: Neberte prvního, který je k mání, a připravte se na bolest