V únoru před rokem odvezli mou kamarádku (39) do nemocnice, protože se jí špatně dýchalo. Ještě do sanitky šla sama, ale uvnitř na chvíli „umřela“. Lékařům se jí podařilo přivést zpět k životu, ale v tu maličkou chvíli, kdy nežila, se pro ni a pro její okolí všechno změnilo.    

Když jsem ji poprvé viděla ležet v nemocnici, trčela z ní spousta hadiček, hrudník měla spálený od elektrod a ruce přivázané k posteli. Nepoznávala svého muže, své děti, rodiče, vůbec nevěděla, kdo jsme. Lékaři moc nadějí na to, že si vzpomene, nedávali. Bylo těžké pochopit, že někdo tak silný jako ona, jen bezmocně leží, rozum má zhruba jako roční dítě a nic nedělá pro to, aby se to zlepšilo.
                                                                            
Trvalo to měsíc a její stav se začal pomaličku lepšit, měla jsem radost z každé maličkosti, která se jí povedla: třeba když vzala tužku do ruky a samovolně napsala nějaké slovo, když stihla dojít na záchod, když postupně častými návštěvami poznala, že přišly její děti, a vzpomněla si (někdy) na jejich jméno. 
                                                                       
Potom přišel den, kdy jsme pro ni jeli. Její muž se rozhodl, že ji nenechá převést do žádného sanatoria, ale doveze ji domů, kde přece jen skoro čtyřicet let bydlela. Když jsme pro ni přišli, byla v nemocniční koupelně, začala mi děkovat za čisté oblečení, vykala mi a myslela si, že jsem sestřička. Byla tak hubená. Chtěla vědět, kam a jak si má obléct podprsenku.                       
                                                                                          
První den doma byl pro její rodinu hodně rušný, chtěla pořád utíkat ven. Postupně si zvykala na svou vesničku znovu, střídali jsme se v hlídání, chodili s ní na procházky a ona se učila od začátku jména lidí, které znala od narození, kreslila si plánek a učila se znovu kdo kde bydlí. Sama si uvědomovala, že si nic nepamatuje, a byla na sebe naštvaná. Poznávala lidi, které viděla každý den, ale už to byl jiný člověk. O zahrádku, kterou dříve milovala, se starala její maminka. Zapomněla, jak jídlo chutná a nevěděla co jí.       

Ale byly tu i nové zvyky, jezdila pokaždé, když měla příležitost, na kole a chodila na procházky. Začali trávit spolu se svým mužem všechen volný čas, v létě spolu rybařili, jezdili na společné vyjížďky na kole, chodili a chodí na společné procházky.       

Změnilo se hodně za jeden rok, má kamarádka už zná jména svých nejbližších, včas doběhne na záchod, podle napsaných receptů uvaří a upeče jídlo pro svou rodinu, je po fyzické stránce zdravá, ale ta malá sraženinka v krvi, co jí na chvíli zastavila srdce, už nejde vrátit. 

Asi každý z nás má ve svém životě pár zlomových okamžiků, po kterých se začne na stejné věci dívat jinak. Pro mě jedním takovým zážitkem byla náhlá nemoc mé kamarádky, a proto vám přeji: užijte si každého dne naplno!  

Reklama