Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
Egypt si mnoho Čechů spojuje hlavně s dovolenou, all inclusive resorty, pyramidami a Rudým mořem. Pro Báru Hůlkovou, která na Instagramu vystupuje jako Češka v Egyptě, se ale tato země stala domovem. Do Egypta ji přivedla láska, postupně si zde vybudovala vlastní život a dnes na sociálních sítích ukazuje, že realita za hranicemi hotelových komplexů je mnohem pestřejší, intenzivnější a někdy i náročnější, než si turisté často představují.
V rozhovoru otevřeně mluví o kulturních rozdílech, vztahu s Egypťanem, každodenním životě v Marsa Alam, roli žen v egyptské společnosti i o tom, jak ji život v zahraničí proměnil. Přiznává, že Egypt není vždy jednoduchý, ale právě díky tomu ji naučil trpělivosti, větší svobodě a tomu, že skutečný domov může člověk najít i tisíce kilometrů od místa, kde se narodil.
Teď už jste v Egyptě jako doma, co byl ale úplně první kulturní šok, který jste po přestěhování do Egypta zažila?
Tempo života a celkově to, jak diametrálně odlišně se tady žije. V Evropě jsme zvyklí, že věci mají nějaký řád, čas, plán a termín. Když se řekne v pět, znamená to v pět. V Egyptě jsem velmi rychle pochopila, že čas je tady mnohem pružnější. Často se říká, že čas je tu hodně relativní pojem. Ze začátku mě to dokázalo strašně rozhodit. Člověk čeká, plánuje, spoléhá na něco — a ono se to prostě posune, změní, nebo se to vyřeší úplně jinak. Dnes už to beru s větším nadhledem. Egypt mě naučil, že ne všechno musím mít pod kontrolou. Dodnes se tu učím skutečné trpělivosti, což je pro mě jako pro velmi netrpělivého člověka stále oříšek. Byl to vlastně jeden z největších darů, i když ze začátku to byl často spíš malý nervový kolaps v přímém přenosu.
Hodně mě ale překvapilo i to, jak obrovské rozdíly v Egyptě existují. Není to jedna jednolitá země, kterou by člověk mohl jednoduše popsat jednou větou. Je velký rozdíl mezi životem na vesnici a životem ve městě, mezi severem a jihem, mezi turistickými oblastmi a běžným egyptským životem. A úplně fascinující je v tomhle Káhira. Je neuvěřitelně rozmanitá. V jedné části máte pocit, že jste skoro v typické egyptské vesnici, kde se žije velmi jednoduše a tradičně, a o kousek dál najdete luxusní moderní čtvrti, krásné kavárny, obchodní centra a úplně jiný svět. To mě na začátku hodně překvapilo, protože člověk má často o Egyptě nějakou představu z dovolené nebo z médií, ale realita je mnohem pestřejší. Egypt má mnoho vrstev. A čím déle tady žiju, tím víc chápu, že ho nejde poznat za týden v resortu.
Další věc, která mě překvapila, bylo to, kolik Egypťanů umí opravdu dobře česky. Vůbec jsem netušila, že v Káhiře existuje bohemistika a že někteří Egypťané češtinu studovali na univerzitě. Když na vás v Egyptě najednou někdo začne mluvit krásnou češtinou, je to zvláštní a milé zároveň. Člověk je tisíce kilometrů od domova a najednou slyší svůj jazyk tam, kde by to vůbec nečekal. My spolu třeba doma také mluvíme česky a jsem na svého partnera hrdá za to, jak krásně mluví, jak se neustále zlepšuje a jak velká výhoda je to i při komunikaci s mou rodinou.
Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
Čím se v Egyptě živíte a jak snadné nebo těžké je najít si tam práci? A co dělá váš partner?
V Egyptě se živím především tvorbou obsahu na sociální sítě. Sdílím život v Egyptě, tipy na hotely, recenze a cestování. Snažím se lidem ukazovat Egypt bez filtru — nejen jako krásnou dovolenkovou destinaci, ale i jako zemi, kde může být život pro Evropanku nádherný, intenzivní, ale někdy i náročný. Krátce po přestěhování jsem pracovala jako guest relation v hotelu, což mi dalo hodně zkušeností. Zároveň jsem si ale velmi rychle uvědomila, že klasická práce v Egyptě pro mě dlouhodobě není cesta. Časově i energeticky to bylo náročné. Byla jsem v práci každý den, měla jsem jen jeden den volna týdně a na konci měsíce jsem dostala výplatu 500 eur. A o ten jeden den volna jsem se ještě často musela hádat.
Hodně holek tady dělá animátorky v hotelech, což může být skvělá zkušenost na určité období, ale za mě to není práce, která se dá dělat dlouhodobě. Je fyzicky i psychicky náročná, člověk často pracuje dlouhé hodiny a má velmi málo prostoru pro vlastní život. Navíc na klasickou práci v Egyptě potřebujete pracovní povolení, takže to není jen o tom, že člověk přijede a hned si jednoduše najde zaměstnání. I proto si myslím, že nejlepší cesta je dnes pracovat online. Umožňuje člověku žít v zahraničí, ale nebýt závislý na místních pracovních podmínkách. I proto jsem teď pomalu začala dělat konzultace pro ženy, které také přemýšlejí o životě v Egyptě, práci online, tvorbě obsahu nebo budování vlastní značky.
A co dělá váš partner?
Pracuje v turismu jako delegát pro cestovní kancelář.
Na co jste si v Egyptě zvykala nejdéle, pokud jde o mentalitu lidí, tempo života nebo každodenní zvyky?
Právě na to, že tady se hodně věcí neřeší dopředu. V Česku jsme zvyklí plánovat, analyzovat, dělat si seznamy a přemýšlet, co bude za týden, za měsíc nebo za rok. V Egyptě se mnohem víc žije přítomností. Na jednu stranu je to krásné, protože lidé jsou tady často spontánnější, srdečnější a umí se radovat z maličkostí. Na druhou stranu, když jste člověk z Evropy, může vás to přivádět k šílenství. Hlavně ve chvíli, kdy potřebujete něco zařídit a odpověď je: „Inshallah“ (dá-li Bůh).
Dodnes mi přijde trochu zvláštní i jiný rytmus týdne. V Egyptě je víkend v pátek a sobotu, pokud lidé pracují třeba v bance, na úřadech nebo v klasických zaměstnáních mimo turismus. Turismus tady samozřejmě jede v podstatě 24/7, ale pro běžný život je pátek důležitým dnem volna. V pátek se chodí do mešity a často bývají obchody přes poledne zavřené, někdy klidně až do dvou hodin odpoledne.
Úplně specifickou kapitolou je ramadán. To je měsíc, kdy muslimové drží půst od svítání do západu slunce, a celé tempo života se tím výrazně změní. Během ramadánu je všechno ještě pomalější. Musíte například počítat s tím, že toho moc nezařídíte. Když potřebujete třeba instalatéra, něco opravit nebo vyřešit praktickou věc, často to jde jen velmi omezeně a v rámci možností. Ne že by lidé nechtěli, ale celý režim dne je úplně jiný. Hodně věcí se posouvá na večer po iftáru, tedy po přerušení půstu, nebo se jednoduše odloží.
Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
Jak vás život v Egyptě za ty čtyři roky změnil jako člověka?
Změnil mě hodně. Myslím, že jsem se stala klidnější, vnitřně svobodnější a mnohem víc sama sebou. Egypt mi vzal spoustu iluzí, které jsem o této zemi možná původně měla, ale zároveň mi dal obrovský pocit skutečného života. Předtím jsem měla tendenci hodně věcí kontrolovat, plánovat, řešit hlavou a stresovat se. Celý život jsem se vlastně snažila nějak „zapadat“, jít tou správnou cestou, kterou ode mě okolí možná očekávalo. Gymnázium, právnická fakulta, představa stabilního a úspěšného života.
Jenže ve 27 letech mi do života vstoupila rakovina prsu. Nemám genetické predispozice a bylo mi řečeno, že jedním z možných spouštěčů mohl být i dlouhodobý stres. To byl obrovský zlom. Začala jsem si uvědomovat, že život podle očekávání druhých mě možná stojí víc, než jsem si chtěla připustit. Právnickou fakultu jsem nakonec v 5. ročníku ukončila, protože jsem cítila, že se musím soustředit hlavně na sebe, své zdraví a svůj vnitřní klid.
Život v zahraničí vám také hodně ukáže, kdo jsou vaši skuteční přátelé. A myslím, že to se netýká jen Egypta, ale života mimo domov obecně. Tady opravdu platí „sejde z očí, sejde z mysli“. Najednou vidíte, kdo si na vás opravdu vzpomene, kdo se jednou za čas zeptá, jak se máte, kdo má opravdový zájem, a kdo byl ve vašem životě spíš jen proto, že jste byli fyzicky blízko.
Zároveň jsem se naučila být opatrnější v tom, koho si pouštím k sobě. Člověk má v zahraničí někdy přirozenou tendenci vyhledávat krajany, protože sdílíte stejný jazyk, podobnou minulost a určitý pocit domova. Ale moje zkušenost je taková, že to ne vždy znamená bezpečné prostředí. Bohužel jsem poznala, že i mezi krajany se najdou lidé, kteří se k vám nepřiblíží z čistého zájmu, ale spíš proto, že z vás chtějí něco získat nebo vás nějak využít. Možná právě díky tomu jsem se naučila víc spoléhat sama na sebe, víc si vybírat, komu dávám svou energii, a nebát se být v některých věcech sama. To pro mě byla velká lekce. Tady v Egyptě jsem se naučila víc vnímat intuici, srdce, emoce, energii místa i lidí. Zní to možná trochu poeticky, ale Egypt má v sobě něco, co vám neumožní zůstat úplně stejnými.
Uvědomila jsem si, co opravdu chci. Že svoboda pro mě není fráze, ale hodnota. A že domov nemusí být nutně místo, kde jste se narodili, ale místo, kde se vám dýchá lehčeji. Po všem, čím jsem si prošla, jsou pro mě vnitřní klid a pohoda důležitější než cokoli jiného.
Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
V čem je podle vás život egyptských žen nejvíce odlišný od života žen v Evropě nebo v Česku?
V Česku si hodně lidí představuje, že egyptské ženy sedí doma, jsou zavřené, jen vaří, uklízí a nemají žádný vlastní život. Ale takhle jednoduché to opravdu není. Samozřejmě hodně záleží na rodině, prostředí, městě, vesnici, vzdělání i generaci. Starší generace žen žily často jinak než dnešní mladé Egypťanky. Za poslední roky se toho v Egyptě hodně změnilo a mladá generace žen je v mnoha ohledech úplně jiná, než si lidé v Evropě často představují.
Stále tady převažují ženy, které nosí šátek z náboženských důvodů, ale zároveň je tu čím dál víc liberálnějších dívek a žen, které ho nenosí, i když jsou věřící. Víra tady může mít různé podoby a podle vzhledu ženy nejde jednoduše poznat, jak hluboce věří nebo jaký má vztah k náboženství.Jeden z velkých omylů je představa, že ženy v Egyptě nosí šátek hlavně kvůli mužům nebo že jsou k tomu všechny nucené. Egypt není Afghánistán. Ženy jsou tady v mnoha ohledech svobodnější, než by se na první pohled mohlo zdát člověku, který Egypt zná jen zvenčí. Samozřejmě existují tradičnější rodiny a konzervativnější prostředí, ale neplatí to automaticky pro všechny. Egyptské ženy normálně pracují. Pracují v bankách, jako učitelky, lékařky, prodavačky, podnikají, studují, cestují, starají se o rodinu a zároveň často zvládají neuvěřitelné množství věcí najednou. Hodně se změnilo a představa, že žena musí být jen zavřená doma, je podle mě hodně mylná.
Co je ale podle mě opravdu odlišné od Česka, je role ženy v rodině. V Egyptě je rodina velmi silná jednotka a matka má často obrovský respekt. Někdy mám pocit, že to, co řekne maminka, má v rodině opravdu velkou váhu. Synové své matky velmi respektují, možná mnohem víc, než jsme zvyklí u nás. V mnoha rodinách má žena mnohem větší vliv, než by si lidé zvenčí možná mysleli.
Nechci to ale idealizovat ani zjednodušovat. Život egyptských žen je každopádně víc propojený s rodinou, tradicemi, náboženstvím a společenskými očekáváními. Ale zároveň rozhodně není pravda, že by egyptské ženy byly jen pasivní nebo bez vlastního hlasu. Myslím, že přesně tohle člověk pochopí až ve chvíli, kdy tady opravdu žije.
Jak vás přijalo partnerovo okolí a rodina, když zjistili, že jste Češka?
Partnerova maminka o mně věděla už hodně dopředu, takže to nebylo žádné náhlé překvapení. Když jsem se v roce 2023 do Egypta přestěhovala, ještě ten samý rok jsme se osobně viděly — maminka přijela za námi a řekla bych, že všechno proběhlo moc hezky a přirozeně. Než jsem poznala maminku, jsem poznala partnerova strýce, který žije v Německu se svou ženou a pěti dětmi, a od začátku jsem se s nimi cítila moc dobře.
Myslím, že u nás hodně pomohlo, že část partnerovy rodiny má zkušenost se životem v zahraničí nebo s turismem. Partnerův tatínek velkou část života pracoval v turismu, stejně tak někteří příbuzní, takže jsou na cizince víc zvyklí než třeba rodiny, které žijí někde na vesnici a s turisty nebo Evropany se běžně nesetkávají. Velkou výhodou je i to, že partnerovi bratranci a bratr mluví anglicky, takže komunikace byla jednodušší. Maminka mluví hlavně arabsky, což mě mimochodem po třech letech konečně pořádně donutilo se do arabštiny systematicky opřít. Teď se ji snažím učit intenzivněji, protože vím, že jazyk je obrovský klíč k tomu, aby člověk opravdu pochopil rodinu, kulturu i běžný život tady.
V Egyptě je rodina velmi důležitá, takže když vstoupíte do vztahu s Egypťanem, nevstupujete jen do vztahu s jedním člověkem, ale tak trochu i do širší rodiny a celého prostředí. To může být pro Evropanku ze začátku nezvyk. U nás jsem ale měla štěstí, že mě přijali hezky a necítila jsem, že by byl problém v tom, že jsem Češka. Samozřejmě tam byla zvědavost, přece jen jsem cizinka, Evropanka, z jiné kultury. Ale nikdy jsem neměla pocit, že bych byla odmítnutá jen proto, odkud jsem. Myslím, že hodně pomáhá respekt. Je důležité ukázat, že vám jejich kultura není lhostejná a že se nesnažíte všechno automaticky porovnávat s Evropou.
Je ale fér říct, že ne každá rodina je takhle otevřená. Některé rodiny jsou mnohem tradičnější. Hlavně u nejstarších synů může být v některých rodinách silné očekávání, že si vezmou Egypťanku. A ne vždy má muž sílu nebo vůli jít proti přání rodiny. Setkala jsem se i s příběhy žen, které si vztah s Egypťanem představovaly úplně jinak a po čase zjistily, že realita je složitější. Někdy se žena dozvěděla, že muž už je ženatý, jindy jí po nějaké době řekl, že se nakonec oženil s Egypťankou, protože to tak chtěla rodina. Neříkám to proto, abych někoho strašila, ale proto, že je důležité mít oči otevřené a nevnímat všechno jen přes romantiku dovolené.
Každý příběh je jiný a určitě nechci všechny házet do jednoho pytle. Ale pokud Evropanka vstupuje do vztahu s Egypťanem, měla by se zajímat nejen o něj samotného, ale i o jeho rodinné prostředí, hodnoty, plány do budoucna a o to, jestli o ní jeho rodina opravdu ví. Tohle jsou věci, které mohou hrát v Egyptě mnohem větší roli než u nás.
Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
Setkala jste se někdy jako cizinka s předsudky či nepochopením?
Jako cizinka v Egyptě jsem se s žádnými velkými předsudky ze strany místních nesetkala. Spíš bych řekla, že jsem se setkala s předsudky jako Evropanka, která žije v Egyptě a má vztah s Egypťanem — a to hlavně ze strany Čechů, Slováků nebo obecně Evropanů. Myslím, že je u nás kvůli médiím a různým příběhům hodně zakořeněný určitý obraz Egypťanů, který podle mě není úplně fér. Často se vezme pár špatných zkušeností jednotlivců a podle nich se pak posuzuje celý národ. A to mi nepřijde v pořádku. Samozřejmě, že i v Egyptě existují špatní muži, neupřímné vztahy nebo lidé, kteří chtějí druhého využít. Ale to přece existuje všude. Nedává smysl kvůli tomu odsoudit celý národ.
Když jsem řekla, že budu žít s Egypťanem, někteří lidé měli automaticky předsudky. Často ještě dřív, než ho vůbec poznali. Jako kdyby už předem věděli, jaký určitě bude, jen proto, odkud pochází. Ale ve chvíli, kdy ho poznali, zjistili, že je to úplně normální kluk — vzdělaný, inteligentní, pracovitý, s rozhledem a hodnotami, které jsou v mnoha věcech velmi blízké i evropskému způsobu uvažování. Je Egypťan a jeho kultura je jeho součástí. Ale zároveň je hodně otevřený, zvyklý na cizince a v mnoha věcech přemýšlí velmi moderně. Možná bych řekla, že je takový most mezi oběma světy — a právě to nám ve vztahu hodně pomáhá.
Život v Egyptě naučil jednu věc — nesoudit lidi podle národnosti, náboženství nebo toho, co jsme někde slyšeli. Každý člověk má svůj příběh. A teprve když ho opravdu poznáte, můžete si na něj udělat názor.
Co vás na Egyptě nejvíc fascinuje?
Jeho energie. Je chaotický, hlučný, barevný, někdy náročný, někdy nepochopitelný — ale zároveň neuvěřitelně živý. Fascinuje mě, jak se tady prolíná historie s každodenním životem. Jak vedle sebe existují starověké památky, moře, poušť, obyčejné ulice, rodinný život, modlitby, smích, chaos i klid. A pořád mě fascinuje i to, jak je Egypt obrovský. Myslím, že spousta lidí si to z Evropy vůbec neuvědomuje. Často mají představu, že když jsou v hotelu někde v oblasti Marsa Alam, mohou si jednoduše zajet třeba do Marsa Matrouh. Jenže tyhle oblasti od sebe mohou být vzdálené klidně kolem 1400 kilometrů. To není výlet na odpoledne, ale obrovská vzdálenost přes půl země.
Cestování po Egyptě tedy není vždy tak jednoduché, jak si turisté někdy představují. Egypt je opravdu rozlehlý a jednotlivé oblasti jsou od sebe často velmi daleko. I díky tomu je ale tak rozmanitý. Severní pobřeží, Káhira, Rudé moře, poušť, jih země — každé místo má úplně jinou atmosféru. Tahle země ve mě probouzí velmi silné emoce. Buď vás vyčerpá, nebo si vás získá. U mě se stalo obojí — a právě proto ho miluju.
Káhira / Foto: Shutterstock
Jak vypadá běžný rodinný život v Egyptě a v čem se nejvíc liší od toho českého?
Rodinný život v Egyptě je mnohem propojenější. Rodina tady hraje obrovskou roli a lidé jsou spolu často v mnohem intenzivnějším kontaktu než u nás. Návštěvy, opravdu dlouhé telefonáty, společné jídlo, řešení věcí v rámci rodiny... V Česku jsme víc zvyklí na soukromí a samostatnost. Každý má svůj prostor, svůj byt, svůj plán. V Egyptě je rodina víc přítomná i v každodenních rozhodnutích. Často spolu bydlí i širší rodiny. Mají jeden velký dům, ve kterém jsou samostatné byty. Rodiče bydlí třeba v prvním patře a pak nejstarší syn, druhorozený syn a tak dále.
Řekla bych, že v něčem se rodinný život v Egyptě podobá tomu, co bylo možná dřív běžné i u nás. Jakmile mají ženy děti, často zůstávají doma a nechodí do práce. Ale nevnímám to vždy automaticky negativně. Tady obecně není takový tlak na výkon jako v Evropě. V Česku mám někdy pocit, že spousta žen by možná také ráda byla nějaký čas víc doma s dětmi, ale systém, finance a celková sociální situace jim to často neumožňují. Takže pracují, i když by si třeba přály jiný model.
V Egyptě hodně fungují sociální vazby, babičky si běžně berou vnoučata, rodina se zapojuje, pomáhá si a děti často vyrůstají víc v komunitě než jen v úzkém kruhu rodičů. Člověk tady mnohem víc cítí, že na spoustu věcí není sám. Samozřejmě se to i tady postupně mění. Nová generace žije jinak, ženy víc pracují, rodiny se stěhují, životní styl se modernizuje. Ale pořád je tu podle mě mnohem silnější rodinné a komunitní cítění než u nás.
Samozřejmě mi chybí moje rodina v Česku. To je asi jedna z nejtěžších částí života v zahraničí. Mám ale velké štěstí, že za mnou oba rodiče létají do Egypta a my za nimi zase jezdíme v zimě do Česka. Díky tomu se dá stesk zvládat o něco lépe.
Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
Jaké to je žít v partnerském vztahu s Egypťanem? Objevily se mezi vámi někdy rozdílné pohledy na život, víru nebo rodinné role?
Myslím, že by nebylo upřímné tvrdit, že vztah dvou lidí z tak rozdílných kultur je vždy úplně jednoduchý. Rozdíly se samozřejmě objevují — v komunikaci, každodenních zvycích, v tom, co člověk považuje za „normální“, nebo třeba v pohledu na rodinu. Ale zároveň si myslím, že největší roli nehraje národnost, ale konkrétní člověk. Můžete mít vztah s někým ze stejné země a nerozumět si vůbec. A můžete být z úplně jiných světů, ale mít společné hodnoty.
U nás mám pocit, že máme základní hodnoty nastavené podobně. Rozdíly vnímám jen v drobnostech, které vycházejí z jiné kultury a jiného prostředí. Co mě ale na začátku hodně překvapilo, bylo, že mi partner hned řekl, že je mu jedno, jestli budu, nebo nebudu pracovat. Ne ve smyslu, že by mi bránil pracovat, právě naopak. Ale řekl mi, že to, co si vydělám, jsou moje peníze. A že on jako muž se stará o rodinu, bydlení a jídlo. Takhle to tady v mnoha rodinách prostě funguje.
Hodně mě překvapilo i to, že na nákupy tady běžně chodí muži. U nás máme často představu, že žena obstarává všechno kolem domácnosti, ale tady opravdu často vidíte muže, jak nakupují jídlo, nosí těžké tašky a řeší praktické věci venku. Egyptské ženy moc často neuvidíte tahat těžké nákupy, to je spíš výjimečné. Podle Egypťanů má muž ženu chránit a fyzicky jí ulehčit.
Co se týče víry, můj partner je muslim a já jsem křesťanka. Nikdy mě do ničeho nenutil. Nikdy po mně nechtěl, abych konvertovala k islámu. A myslím si, že přesně takhle by to mělo být. Víra je něco velmi osobního a nikdo vám nemůže nutit tu svou. Pokud k nějaké změně člověk někdy dojde, mělo by to být svobodně, z jeho vlastního přesvědčení, ne kvůli partnerovi. Mám pocit, že v tomhle někdy evropské ženy dělají chybu. Do vztahu vstoupí tak naplno, že začnou okamžitě přebírat všechno — včetně víry — jen kvůli muži. Ale takhle by to podle mě být nemělo. Respektovat partnerovu víru je jedna věc. Ztratit sama sebe nebo udělat tak velký krok jen proto, aby mě někdo přijal, je věc druhá.
Důležité je hodně mluvit, nastavovat hranice a nesnažit se jeden druhého předělat. Já jsem nikdy nechtěla ztratit samu sebe. A zároveň jsem se musela naučit chápat, že ne všechno, co je jiné, je automaticky špatně. Například co se týče oblékání. Tady není běžné vzít si minisukni a tričko s výstřihem. Místní ženy, a to i křesťanky, tu chodí často více zahalené. Neberu to jako ztrátu svobody, ale jako respekt k místu, kde žiju. Pro mě je důležité najít rovnováhu — zůstat sama sebou, ale zároveň nevystupovat proti kultuře, ve které teď žiju.
Musela jste po přestěhování do Egypta v něčem ustoupit sama sobě, svým hodnotám nebo představě o svobodě ženy?
Svým hodnotám určitě ne. A myslím si, že právě to je ve vztahu s člověkem z jiné kultury hrozně důležité — zachovat si svou integritu, své hodnoty a nepřizpůsobovat se automaticky jen tomu druhému člověku nebo jeho představě o životě. Tohle je podle mě dobré si vykomunikovat hned na začátku. Jak si oba představujete společný život, co je pro vás důležité, kde jsou vaše hranice a v čem se naopak dokážete přizpůsobit. Nečekat, že se to nějak samo vyřeší až po přestěhování. Protože v jiné zemi a jiné kultuře se ty rozdíly často ukážou mnohem víc než na dovolené.
Představě o svobodě ženy jsem také ustoupit nemusela. Necítím se tady omezená jako žena. Zároveň ale vím, že ne každá žena má stejnou zkušenost. Setkávám se s tím, že některé ženy, které vstoupí do vztahu s Egypťanem, později zjistí, že se jejich partner snaží jejich svobodu omezovat. Pokud by se mě partner snažil omezovat jen proto, aby bylo po jeho, byl by to pro mě jeden z prvních velkých varovných signálů.
Spíš jsem se tady musela přizpůsobit praktickým věcem. Žijeme v Port Ghalib, v oblasti Marsa Alam, což je krásné místo, ale zároveň je to v podstatě život v poušti. Spoustu věcí tady jednoduše nemáte nebo nekoupíte. V Česku jsem byla zvyklá sednout do auta a zajet si kdykoliv pro cokoliv — třeba i pro obyčejný šroubovák. Tady to tak úplně nefunguje, protože obchodů je celkově málo a větší města jsou daleko. První dva roky jsem navíc neměla k dispozici auto, což pro mě bylo asi jedno z největších praktických omezení. V Česku jsem byla od osmnácti zvyklá řídit a mít svoje auto, takže najednou být bez téhle svobody pro mě nebylo jednoduché. Teď už auto mám a je to pro mě obrovská úleva. Když si potřebuju dojet třeba na nehty do Hurghady, což je asi 200 kilometrů, prostě sednu do auta a jedu. Pro někoho to možná zní šíleně, ale tady jsou vzdálenosti úplně jiná kapitola.
Jachty a barevné nábřežní budovy v přístavu Ghalib / Foto: Shutterstock
Setkala jste se v Egyptě s tlakem okolí na to, jak by měla „správná“ partnerka či manželka fungovat?
Ano, určitý tlak tady existuje. V Egyptě jsou představy o roli ženy, partnerky nebo manželky často tradičnější než v Česku. Od ženy se někdy očekává, že bude víc pečovat, přizpůsobovat se rodině, být trpělivá, zvládat domácnost a určité věci neřešit tak otevřeně. Já jsem ale nikdy nebyla typ ženy, která by chtěla žít jen podle očekávání okolí. Myslím, že je důležité najít rovnováhu mezi respektem ke kultuře a respektem k sobě. Nejsem Egypťanka a nikdy jí úplně nebudu. A myslím, že je v pořádku přinést do vztahu i svůj evropský pohled, svoje hranice a svoje nastavení.
Hraje islám nějakou roli i ve vašem každodenním životě, i když sama nejste muslimka?
Ano, islám je v Egyptě přítomný v každodenním životě. Slyšíte svolávání k modlitbě, vnímáte ramadán, svátky, jako je například svátek obětování, určitý způsob oblékání, rodinné hodnoty i celkovou atmosféru společnosti. V mém každodenním životě to ale nevnímám jako něco, co by mě výrazně omezovalo. Třeba nejíme vepřové, což mi osobně nijak zvlášť nevadí. Zároveň mi ho ale nikdo nezakazuje. Jen je v Egyptě obecně hůř dostupné, zvlášť u nás v oblasti Marsa Alam. I tady ale existují obchody, kde se vepřové sehnat dá. Co možná hodně lidí neví, je to, že v Egyptě žije také velká křesťanská komunita. Často se mluví minimálně o deseti milionech křesťanů a ti vepřové běžně jedí. Egypt tedy rozhodně není jen jedna náboženská nebo kulturní vrstva, jak si lidé někdy představují.
Co se týče oblékání, ani to pro mě není velké téma. Ve výsledku nosím to, co sama chci. Na pláž chodím normálně v bikinách a nikdy jsem neměla pocit, že by mi v tom někdo bránil.
Pro mě osobně islám není něco, co bych vnímala negativně. Naopak mě některé věci obohatily — třeba větší důraz na víru, vděčnost, rodinu nebo pokoru. Samozřejmě jsou momenty, kdy člověk narazí na rozdíly, kterým ze začátku nerozumí. Ale když k tomu přistupujete s respektem a otevřeností, postupně spoustu věcí začnete chápat v širších souvislostech.
Mešita obklopená výškovými budovami v Alexandrii / Foto: Shutterstock
Bylo pro vás těžké porozumět místním tradicím a náboženským pravidlům, nebo jste do nich postupně přirozeně vplula?
Neřekla bych, že to pro mě bylo vyloženě těžké. Je to proces, ve kterém se člověk pořád učí. I po několika letech v Egyptě vím, že se mám pořád co učit. Mě náboženství, tradice i historie vždycky zajímaly. Chodila jsem na biskupské, tedy církevní gymnázium, kde jsme měli i předmět náboženství a učili jsme se o různých světových náboženstvích. Takže jsem k tomu nikdy nepřistupovala s odporem nebo strachem, spíš se zvědavostí.
Na začátku mi také hodně věcí vysvětloval partner. Některé tradice mi připadaly zvláštní, některé krásné, některé náročné. Ale čím déle tady žiju, tím víc chápu, že člověk nemůže hodnotit jinou kulturu jen optikou toho, v čem vyrostl. Důležité je, pokud se lidé navzájem respektují, dokážou vedle sebe fungovat i s rozdílnou vírou, zvyky nebo pohledem na svět. Neřekla bych tedy, že jsem do všeho vplula úplně automaticky. Spíš jsem se učila pozorovat, ptát se, někdy mlčet a nesoudit hned. A taky si přiznat, že něco možná nikdy nebudu cítit stejně jako místní — a i to je v pořádku.
Co by podle vás lidé v Česku měli o Egyptě a Egypťanech vědět, protože si to často představují špatně?
Myslím, že by měli vědět, že Egypt není jen resort, all inclusive a výlet k pyramidám. A zároveň to není jen chaos, troubení a smlouvání. Egypt je mnohem hlubší, citlivější a rozmanitější. Egypťané jsou často velmi srdeční, rodinně založení a pohostinní lidé. Samozřejmě jako všude, i tady potkáte různé povahy. Ale vadí mi, když se celá země nebo celý národ hází do jednoho pytle. Vadí mi clickbaitové články, které automaticky mluví o Egypťanech jako o „lovcích Evropanek“ za účelem víza nebo peněz. I to tu ale existuje a i na to je potřeba dávat pozor.
Taky si myslím, že hodně lidí podceňuje, jak obrovské rozdíly jsou mezi turistickými oblastmi a běžným egyptským životem. Egypt, který zažijete na dovolené, je jen jedna malá část celé země. Existují také velké rozdíly v myšlení Egypťanů vychovaných ve městech na severu a na jihu. Je rozdíl mezi venkovem, který je více tradiční, a městy, kde jsou lidé často otevřenější.
Obecně si myslím, že je skvělé, když si člověk aspoň na nějaký čas vyzkouší život v zahraničí. Nejen dovolenou, ale opravdu běžný život se vším všudy. Hodně vám to otevře oči. Já sama jsem před Egyptem žila téměř dva roky v Anglii. Byla to pro mě velká zkušenost, ale upřímně — Anglie mi k srdci nikdy nepřirostla. Necítila jsem tam to, co cítím tady. Egypt byl úplně jiný. Nebyl jednodušší, to vůbec ne. Ale nějakým zvláštním způsobem mi sedl do duše.
Foto: Se souhlasem Báry Hůlkové
Jak se v Egyptě cestuje a žije mimo turistická letoviska?
Mimo turistická letoviska je Egypt mnohem autentičtější. Je méně uhlazený, méně přizpůsobený turistům, ale právě proto často zajímavější. Cestování může být někdy náročnější, ale zároveň člověk zažije mnohem víc opravdového Egypta. Uvidí běžné ulice, lokální kavárny, rodiny, trhy a každodenní život. Hodně ale záleží na tom, kde v Egyptě jste. Třeba v Káhiře se dá pohybovat poměrně jednoduše taxíky nebo aplikacemi typu Uber. Na evropské poměry je to často opravdu levné — někdy se svezete v přepočtu za pár desítek korun. Řekla bych, že v Káhiře je taxi jeden z nejlepších a nejjednodušších způsobů dopravy.
Naopak v oblasti Marsa Alam je člověk bez auta hodně omezený. Tady nefunguje klasická městská nebo meziměstská doprava tak, jak jsme zvyklí z Česka. Není to tak, že byste si sedli na autobus a jednoduše přejeli z jedné vesnice do druhé. Pokud člověk nemá vlastní auto, je tu opravdu hodně závislý na domluvených odvozech, taxi nebo někom dalším.
Tohle je jedna z věcí, kterou si lidé při představě života v Egyptě často neuvědomují. V resortu máte všechno kolem sebe, ale běžný život mimo resort je úplně jiný. Obzvlášť v oblasti Marsa Alam je vlastní auto skoro nutnost, pokud chce člověk normálně fungovat a nebýt pořád na někom závislý. Život mimo resorty není vždy romantický. Je tam hluk, prach, chaos, nepořádek, někdy chybí evropský komfort a spoustu věcí nejde vyřešit tak jednoduše jako u nás. Ale je tam i něco velmi silného — pocit skutečného života, který není naaranžovaný pro turisty.
Marsa Alam / Foto: Shutterstock
Jaká místa byste doporučila vidět mimo klasické turistické destinace, která podle vás moc lidí nezná?
Myslím, že pořád existuje spousta lidí, kteří jezdí do Egypta pravidelně, ale nikdy vlastně nevyjeli za brány resortu. A to je podle mě škoda. Egypt je země s obrovskou historií, krásnou přírodou, pouští, mořem a místy, která mají úplně jinou atmosféru než turistické komplexy.
Hodně lidí třeba nikdy nebylo v Luxoru, přitom z Hurghady nebo Marsa Alam je na místní poměry poměrně dobře dostupný. A právě Luxor je za mě jedno z míst, které by měl člověk v Egyptě zažít, pokud ho zajímá historie a chce vidět něco víc než jen hotel.
Taky mě překvapuje, kolik lidí jezdí do Egypta a vůbec neřeší podmořský život. Přitom Rudé moře je jedna z nejkrásnějších věcí, které tady máme. Hlavně oblast Marsa Alam je podle mě nádherná pro milovníky šnorchlování. Podmořský svět je tady opravdu úžasný a někdy stačí jen nasadit masku a člověk má pocit, že se ocitl v úplně jiném světě.
Určitě bych pak doporučila i Marsa Matrouh a oblast severního pobřeží, protože barva moře je tam neuvěřitelná. Není to klasický Egypt, jak si ho lidé představují — místy vám to může připomínat Karibik nebo Řecko. A právě z Marsa Matrouh se dá krásně pokračovat dál, třeba do Káhiry, Alexandrie nebo do oázy Siwa. Siwa je za mě jedno z nejkrásnějších a nejzajímavějších míst v Egyptě. Je úplně jiná než pobřežní letoviska. Má svou atmosféru, poušť, prameny, datlové palmy a takový zvláštní klid. Není to destinace pro každého, protože cesta tam není úplně nejkratší ani nejpohodlnější, ale pokud někdo chce zažít jiný Egypt, určitě stojí za to.
Mám ráda i Port Ghalib a celkově oblast Marsa Alam, kde je krásné moře, klidnější atmosféra a nádherný podmořský svět. Pro lidi, kteří nehledají jen velké resorty a rušné promenády, je to krásná volba. A pak bych doporučila objevovat i obyčejná místa — lokální kavárny, menší města, trhy, přístavy, poušť. Někdy nejsilnější zážitky nejsou z míst, která mají slavné jméno, ale z momentů, které se prostě stanou cestou.
Oáza Síwa / Foto: Shutterstock
Jsou v Egyptě místa, zvyky nebo momenty, které milujete natolik, že už si bez nich neumíte život představit?
Určitě moře. To je pro mě něco, bez čeho už si život představuji těžko. Ranní nebo podvečerní procházky, teplo, slunce každý den, ten pocit, že člověk může jen být. Miluju i egyptskou pohostinnost, i když někdy přichází ve velmi intenzivní formě. Miluju momenty, kdy se zastaví čas — když sedíte u kávy, slyšíte arabštinu kolem sebe, někde v dálce zní modlitba a vy si uvědomíte, že jste opravdu tady.
A taky miluju tu zvláštní schopnost Egypta vytáhnout z člověka emoce. Tady se nežije napůl. Tady vás věci buď rozesmějí, dojmou, nebo vytočí během pár minut. A možná právě proto je ten život tak opravdový.
Když se ohlédnete zpět, bylo stěhování do Egypta za láskou rozhodnutí, do kterého byste šla znovu?
Ano. I se vším, co to přineslo. Egypt pro mě původně nebyl plánovaný nový domov. Přijela jsem sem na dovolenou po zrušeném zasnoubení s bývalým přítelem. Bylo to období, kdy jsem si potřebovala odpočinout, nadechnout se a možná se jen na chvíli ztratit někde, kde mě nic nebude tolik bolet. A hned třetí den jsem poznala svého současného přítele. Dodnes to vnímám jako jednu z těch životních náhod, které možná náhody vůbec nejsou. Egypt mě v mnoha směrech vyléčil. Ne tak, že by vymazal všechno těžké, ale ukázal mi, že po konci může přijít něco úplně nového. Že život se někdy začne skládat právě ve chvíli, kdy máte pocit, že se rozpadl.
Šla bych do toho znovu, protože mě to přivedlo blíž k sobě. Egypt mi dal nový život, nové hodnoty, jiný pohled na svět, lásku a pocit, že domov může vzniknout i tam, kde by ho člověk nikdy předtím nehledal. Nebyla to vždy jednoduchá cesta. Ale byla moje. A já bych si ji vybrala znovu.
Když se na svůj život podívám zpětně, mám pocit, že mě všechny těžké věci nějakým způsobem dovedly právě sem. Nemoc, ukončené studium, zrušené zasnoubení, odchod do jiné země — nic z toho tehdy nepůsobilo jako dar. Spíš naopak. Ale dnes vidím, že mě to všechno postupně vedlo k životu, ve kterém se cítím víc sama sebou. Egypt mě nenaučil, že život musí být dokonalý. Naučil mě, že může být opravdový. A to je pro mě mnohem víc.
Zdroj: Autorský rozhovor
Nový komentář
Komentáře
Opravdu zajímavé a pěkné počteníčko.
Moc děkuji za krásný článek. Barušku sleduju už delší dobu na Instagramu. Je moc milá.