„Moje tchyně Mojica jezdila do Pardubic za sestrou, která se potom přestěhovala do Jablonce, kde žila se svým manželem Čechem. Něž šel manžel Pavel do Čech, byl nejprve půl roku v Jablonci, aby se naučil česky. Dělal ve sklárnách a připravoval se na přijímačky na Univerzitu Karlovu, kde šlo tehdy studovat jen v češtině. Teď trochu přeskočím, protože to není to, co vás bude zajímat.

Když jsme se vrátili s manželem ze Zambie, kde jsme byli kvůli jeho práci, tak byla jeho maminka Mojica v nemocnici, a tak jsme k ní chodili na návštěvy. Ona nám vypravovala různé věci, které před tím nikdo nevěděl. A jednou mi takhle povídá: „Víš on ten můj Arko.“ A já jsem jí na to odpovídala: “Kdo to je?“ chvíli se odmlčela, a potom s povzdechem dodala: „My jsme se měli hrozně rádi.“ Prý se v roce 1942 chtěli vzít, jenže Slovinsko (Jugoslávské království) bylo tenkrát rozdělené do více oblastí a někde byli domobranci, kteří kolaborovali s Němci a někde byli partyzáni. Ona se jako učitelka dostala do oblasti, kde byli domobranci a tam si našla svou lásku Arkota, ale jeho matka byla vážená žena a nechtěla, aby si vzal nějakou chudou učitelku. Jenže to byla láska jako trám. Oba dva chodili od faráře k faráři, aby je oddal, ale oni nechtěli, protože jeho máma to měla všechno pod kontrolou.

A jelikož do toho všeho pomáhala Mojica, její přítel a celá rodina partyzánům, tak je nakonec za strašných okolností poslali do koncentračních táborů. Ona byla v Ravensbrücku a on myslím v Osvětimi. Mojicu držela v hlavě stále myšlenka, že se vrátí, a že se vezmou, protože to byla opravdu šílená láska. Jenže ona se vrátila a on ne. A to byl vlastně takový klíčový moment v tom všem, protože když se vrátila, říkala, že asi dva měsíce cestovala sama jen s dekou, vlakem, pěšky, aby přišla zpátky do Jugoslávie co nejdříve, i když byla nemocná. Byla na tom tak hrozně špatně ne jenom fyzicky, ale hlavně psychicky, když se dozvěděla, že Arko nepřežil. Dokonce vydala celou sbírku básní, aby se zbavila té tíhy a bolesti z koncentráku, tu však už nemáme. Byly to krásné básně, plné bolesti.

Její rodina vymyslela, že by bylo dobré, kdyby měla dítě. Ale teď po válce. S kým? Snažili se Mojice někoho najít, ale přestavte si, jaké to asi je v katolickém státě, to je úplně o něčem jiném. Na svobodné matky si ukazovali prstem. Nakonec uzavřeli dohodu s přítelem farářem.

Když byla těhotná, tak odešla z Kamniku, aby ji nikdo neviděl. A Pavla rodila někde v horách kousek pod Triglavem (Triglav je nejvyšší hora Slovinska pozn. red.), a potom cestovali a ona vždycky někde učila, až nakonec přijela zpátky do Kamniku už se sedmiletým synem. Většina lidí věděla, co se stalo. Mojica byla hrozně přísná a asketická, protože chtěla Pavla vychovávat tak, aby byl připravený na všechno. Jednou jsme my dvě spolu seděly u kávy a ona mi povídá: „To je on,“ a ukazovala mi fotku kněze. Nedalo mi to, takže jsem šla za Pavlem a vyzvídala jsem. Zjistila jsem, že vůbec o ničem netuší, a myslí si, že jeho otec je Arko! Mojica mu řekla, že je to on, protože ve skutečnosti nikdy nechtěla, aby to byl někdo jiný. Pavel bohužel zahynul pět let po matčitě smrti a já jsem mu to tajemství nikdy neřekla. Pro Mojicu byl otec Pavla vždy Arko.“

Čtěte také:

Reklama