Hned po vyhlášení dnešního tématu jsem si vzpomněla na svou jubilejní stomatologickou operaci - třetí v pořadí.

Od útlého věku, kdy mě věhlasný školní lékař Šťurala - to nebyla přezdívka - přiměl k bolestnému výkřiku na křesle a kopanci do jeho břicha, jsem měla před každou návštěvou zubaře přímo hysterickou hrůzu. A zlomyslný osud mi zařídil, abych si slastí zubařského křesla užívala vrchovatě!

Mám totiž od malinka mizerné dásně a stomatologové se na mně opravdu vyřádili. Na první záchovnou operaci jsem nakráčela jako na popravu, neschopná soustředit myšlenky a krok. Když mě viděli, předem mi dali spolknout prášek na uklidnění a pak chlácholili jak mimino.

Uběhlo pár let, přišla operace druhá, kdy už jsem nastoupila poučená a bez třasu. Na třetí jsem v dospělém věku přišla celkem v klidu a očekávala jsem běžný postup. Jenže! Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky. U křesla mě očekával neznámý starší pán v bílém a kolem v uctivém rozestupu věnec mediků, kteří měli práci pana profesora pozorovat a vstřebávat vědomosti. No, že bych měla radost z toho obecenstva...

Pan profesor mi hodil na hlavu bílý hadr s otvorem a probodl mi dáseň umrtvující injekcí. Ajaj - to to bolí!!! Ti předchozí operatéři byli jaksi jemnější. Pomalu mi opíchl celou operační plochu a jal se operovat. Fakt to bolelo. Nadto mě nějak začly svědit dlaně. K tomu se mi začly třást nohy. Pan profesor to vzal jako osobní urážku a zhurta na mě spustil.

"Paní - tohle mi tady nedělejte, jste první, kdo mi tu tak vyvádí!".

Já se - seč jsem se ztuhlou čelistí mohla - obhajovala, že "to samo, já se nebojím, ale ty nohy prostě nezvládám!".

Pod plachetkou mi tekly slzy z bolesti, dlaně jsem si škrábala dál, jak svědily, k tomu nade mnou viditelně nespokojený zdravotník... cvak - poslední steh, dásně zamáznutá obvazem, neschopenka v ruce  - a odcházím. Říkám si, že  hned zanesu neschopenku na pracoviště, to zvládnu.

"Ahoj, tak nesu tu neschopenku!" šišlám  mezi dveřmi. Je mi trošku divné,  jak na mě kolegyně kouká a proč mi nabízí židli? Po pohledu do zrcadla mi to dochází. Jsem rudá jak rajče - alergická reakce! Tak zase zpátky po svých, na místo činu, na kliniku.

Pan profesor už se svou suitou odkráčel, není ho tu, zato sestry kolem mě lítají s kalciovkou, ovívají a starostlivě mě pozorují. Prý bych měla jít ještě na kožní. Když na kožní, tak na kožní -  dlouho nic nejede, jdu tam pěšky. Co mi udělají 2 km?

V ordinaci kožního lékaře pod cedulkou "ZDE SE NEKOUŘÍ" zamyšleně šlukuje kožní odborník. Hrábne po lékařské zprávě z parodontologie a aniž na mě koutkem oka mrkne, zavrčí " jezte ty prášky, co vám tam dali, já vám stejně nic jiného nenapíšu". Po té informaci tiše zavírám dveře ordinace a jdu se domů léčit. Pěšky, protože nehodlám vysvětlovat v MHD, že nemám ošklivou nakažlivou nemoc, ale že jsem to vyfasovala nádavkem ke stomatologické operaci.

Všecko dobře dopadlo. Po všech těch operacích příroda provedla svou a já si konečně užívám bezbolestné svobody (totálka) nahoře. Přesvědčila jsem se, že se jen tak nekácím, lékařské zákroky přežívám v relativním zdraví a vydržím opravdu hodně. Fakt - když si to srovnám před a po, tak už mě hned tak nic nerozhází (a nepřekvapí:).

Holky a kluci nebojte, jsme téměř nezničitelní!!! :)

Gerda

Milá Gerdo, tak nějak nevím. Po přečtení Tvého příběhu se musím smát, ale na druhou stranu...joj, jak s Tebou cítím. Auva,j auvajs. Jsi opravdu statečná žena! Nezničitelná! A navíc s pořádnou dávkou smyslu pro hmor! Máš můj obdiv. Moc Ti přeji, abys již nikdy nemusela něco podobného absolvovat.

Dnešní téma je "Co tě nezabije, to tě posílí". Máte i Vy nějakou příhodu, situaci či zážitek, kdy jste si mysleli, že je všemu konec? A nebyl? Naopak? To, co vypadalo naprosto beznadějně, se nakonec proměnilo v něco, co Vám dodoalo sílu jít dál? Napište nám o tom, odpoledne se dozvíte, který příspěvek vyhrál dáreček s překvapením.

Na Vaše příběhy se těšíme na redakce@zena-in.cz .

Reklama