
Jana Schrevel
Foto: Hugo Trkal
Takže Bunkr je vaše prvotina? Proč jste si vybrala právě žánr detektivky?
To je jednoduché. Vyrůstala jsem v domě plném knih mého otce. Měl jich doma tisíce, protože učil češtinu na gymnáziu. V roce 1968 předtím, než ho vyhodili, byl ředitelem gymnázia a my jsme spolu často mluvili o knihách a politice. Doma jsme měli spoustu detektivek, takže jsem začínala s autory jako Raymond Chandler nebo E.S.Gardner. Detektivky mě provázejí celý život.
Zůstanete u detektivního žánru?
Rozhodně. Myslím, že nic jiného neumím.
Máte tedy plnou hlavu vražd a temných myšlenek?
To je dobrá otázka. Trochu jsem se toho bála, ale kromě těch dvou vražd, které v knize jsou, mi Bunkr nepřipadá nijak zvlášť brutální. Někteří čtenáři říkali, že to není dostatečně drsné, hlavně ve srovnání s autory jako Nesbø. Já ale myslím, že detektivka by měla nabídnout víc než jen samotné vyšetřování zločinu. Detektivka je určitě i prostředek k vyjádření nějakého názoru. Hlavní postava, Dex Slort, má svůj názor na svět, a ten se tam do jisté míry promítá, stejně jako můj vlastní pohled na věc.
Najdeme v knize i humor?
Ano, myslím si, že tam je dost humoru. Mám ráda humor, často takový polosarkastický, a ten tam určitě je.
Postava detektiva je velmi důležitá. Potřebuje mít výrazné jméno, aby se vryla čtenářům do paměti. Jak jste přišla na jméno Dex Slort?
To je docela zajímavá historka. Učím na škole a asi před dvaceti lety jsem měla ve třídě dva kluky – jeden se jmenoval Dex Slort a druhý Mitchell Bron. Už tenkrát jsem si říkala, že pokud někdy napíšu detektivku, použiji jejich jména. Když jsem zjistila, že kniha vyjde, ptala jsem se jich, jestli je to v pořádku. Teď už jsou oba otcové od rodin, ale souhlasili. Usmívali se, když jsem jim to připomněla, a říkali, že jsou rádi.
Takže jméno detektiva jste měla promyšlené už dlouho dopředu.
Ano, jméno jsem měla v hlavě už dávno, stejně jako některé myšlenky. Ale potřeba psát přišla až později.
Vaše detektivka se odehrává v Holandsku. Jaký k němu máte vztah?
V Holandsku žiji už čtyřiatřicet let. Holandské prostředí je mi blízké, ale každý měsíc jezdím do Čech, takže mám vztah k oběma zemím. Psát příběh zasazené do Holandska pro mě je přirozenější.
Jak je na tom Holandsko s oblibou detektivek? V Česku jsou velmi populární.
To se mě už někdo ptal, ale nemám na to přesná čísla. Z mé bubliny to vypadá, že detektivky čte každý. Když se podíváte na televizní programy, je tam spousta detektivek, ale většinou z hlavního města Amsterodamu nebo z Haagu, ale z různých provincií je to mnohem méně.
Pracujete už na dalším příběhu? Radíte se s někým, aby to nebylo příliš přitažené za vlasy?
Novou detektivku už mám v hlavě. Na konci toho příběhu čtenářům asi určitě spadne brada a bude to vypadat, že je to přitažené za vlasy, ale není. Na rozdíl od severských detektivek se opravdu snažím svými příběhy dívat na svět pozitivně. Ani detektiv nemá žádné podivné charakteristiky, že by byl autista nebo třeba alkoholik. Snad jen to, že se často koupe ve vaně. Jinak je dost normální.
Na co jste narazila jako na největší problém při psaní detektivky?
Vlastně jsem nad tím ani moc nepřemýšlela, šlo mi to hodně přirozeně. Ale je to fikce, ale když jsem psala o té policejní práci, nebo o tom, jak ten člověk vypadal, když byl mrtvý, tak to jsem se musela poradit s detektivem v Holandsku a patologem v Čechách. Chtěla jsem, aby všechno znělo věrohodně.
A dozvěděla jste se od nich něco nového?
Vyslechla jsem si opravdu zajímavé historky, a to především od toho detektiva který pracoval i u NYPD. Nevím, jestli je, kdy použiji, ale říkala jsem si, že kdybych se znovu narodila, tak tuhle práci bych rozhodně šla dělat. Je to veliké vzrůšo!

Jana Schrevel
Foto: Hugo Trkal
Takže máte ráda vzrůšo?
V teorii to miluji, ale nevím, jaké by to bylo v praxi. Nikdy jsem se ještě v žádné situaci tohoto charakteru neocitla a pravděpodobně bych vzala nohy na ramena, než jednala.
Vyjde vaše kniha i v holandštině?
Trh s detektivkami je hodně nasáklý, ale doufám, že si Bunkr najde ke čtenářům cestu. Byla bych samozřejmě moc ráda, kdyby byl i v holandštině, bylo by to hodně zajímavé, především pro lidi z té oblasti, o které píšu.
Jak vám sedí jejich mentalita?
Vždycky se všude říkalo, jak je Holandsko tolerantní, ale já se o politiku zajímám a vidím, že ta rozdělenost společnosti je už úplně všude. Vždycky doufám, že je to aspoň 60 na 40 a ne fifty fifty. Bohužel populismus vítězí všude. V té knize se rozhodně prolíná i pohled na svět. Pohled toho detektiva, je můj pohled.
Proč jste si vybrala muže a ne ženu?
Já jsem o tom docela dost uvažovala, dokonce že by to byla žena s českými kořeny, ale nějak jsem se v tom necítila. Nešlo mi to a nevím vůbec proč.

Jana Schrevel je v Holandsku už třicet let, každý měsíc ale jezdí do Čech
Foto: Jana Schrevel
Bude se třeba příští kniha odehrávat v Čechách?
Dex Slort jezdí na dovolenou do Čech a jeho syn je po mamince napůl Čech. Jde o to, aby to nebylo přitažené za vlasy, ale je možné, že přijede do Brandýsa nad Orlicí, něco se tam stane a bude spolupracovat s místní policí. Takhle daleko tedy ještě nejsem a ta druhá detektivka bude určitě opět z Holandska.
Nestraší vás vaše příběhy ve snu?
Naštěstí musím říct, že vůbec.
Kde přicházíte na ty zápletky?
U nás v Julianadorfu opravdu shořela lékárna s bezdomovcem a mě to přišlo jako dobrý základ. Já jsem si ale řekla, že u mě v příběhu bude zavražděn. Nakonec, když už jsem měla knihu napsanou, se ukázalo, že i ten skutečný bezdomovec byl zavražděn.
Máte nějaký rituál, když píšete?
Ne, žádné speciální rituály nemám. Prostě si sednu a píšu. Snažím se mít klid, abych se mohla soustředit na práci.
Co vás na psaní nejvíc baví?
Nejvíc mě baví proces tvoření. Jak se z myšlenky postupně stává něco konkrétního. Jak postavy a příběh ožívají. To je na tom asi to nejzajímavější.
A co je naopak nejtěžší?
Nejtěžší je udržet si motivaci a energii po celou dobu psaní. Někdy je to náročné, ale když se to podaří, je to skvělý pocit.
Stává se vám, že vás něco inspiruje a musíte si to hned poznamenat?
Ano, často se mi to stává. Dřív jsem si myslela, že si to budu pamatovat, ale nakonec jsem zjistila, že si to musím psát. Někdy mě v noci napadne skvělá věta a říkám si, že si ji ráno určitě zapamatuji, ale většinou ji zapomenu, takže teď si všechno zapisuji.
Kdo je první člověk, kterému svěříte svůj rukopis?
První čte moje kamarádka, která pracuje v literární branži. Řekla mi, že se to četlo jako kniha zavedené evropské autorky detektivek, což mě moc potěšilo. Pak to čte moje maminka, která je na mě dost tvrdá, ale to je dobře. Dává mi upřímnou zpětnou vazbu. A když jsem to dala číst ostatním lidem, zpětná vazba byla pozitivní. Říkali, že je to bavilo a že byli zvědaví, jak to dopadne.
Na čí názor vám nejvíce záleží?
Myslím, že nejvíc mi záleží na mém vlastním názoru. Přepisuji text tak dlouho, dokud si neřeknu, že to už líp neumím. Když jsem knihu dávala do nakladatelství, musela jsem si být jistá, že jsem s ní spokojená.



Nový komentář