S paní Kamilou jsem se seznámila před několika týdny. Byla pozvaná, stejně jako já, na tiskovou konferenci o krevních sraženinách. Kamila zde vyprávěla část svého životního příběhu, který souvisel s jedním z mnohých onemocnění, kterými trpí. S údivem jsem ji poslouchala. Už tehdy jsem věděla, že se s ní musím setkat podruhé.

Po pár dnech jsme se skutečně setkaly. Sedíme u oběda a sympatická Kamila odpovídá na moje zvídavé otázky…

Vypadáte skvěle! Máte hezký obličej, postavu a jste v nejlepších letech. Kdybych nevěděla, že jste nemocná, vůbec bych to do vás neřekla.

Víte, nic jiného mi ani nezbývá. Jsem bojovník. Nikomu bych nepřála všechno to, co mám za sebou já, ale teď vím, co je pro mě důležité. Umím si vážit života. A má vizáž? Bylo to i lepší. Ráda o sebe pečuji. To, že jsem nemocná, nemusí nikdo vědět…

Kdy vám diagnostikovali první onemocnění a čím vlastně trpíte? Já vím jen o trombóze.

Tak jako život, i u mě začalo všechno od narození. Nejdřív mi diagnostikovali vrozenou vadu srdce. Ve dvanácti jsem šla na operaci a po ní mi zjistili rakovinu. Léčila jsem se, chodila jsem na chemoterapii… Naštěstí dnes už beru jenom léky, i když těch vlasů mám méně... Pak přišla trombóza a poškození ledvin. Kromě léků si pravidelně sleduji krev, dávkuji medikamenty a chodím na pravidelná vyšetření. Krev si sleduji doma na speciálním přístroji, který mi na základě žádosti a posouzení mého zdravotního stavu věnovala jedna farmaceutická společnost. Co se týče odborné starostlivosti, většinou navštěvuji Motolskou nemocnici v Praze, na kterou jsem si už zvykla. Je to celkem příjemný pocit, znát všechny doktory…

Co teď děláte?

Jsem v invalidním důchodu. „Díky“ svému zdravotnímu stavu jsem ani neměla možnost nikdy pořádně pracovat. Neustále zdravotní komplikace, operace, pobyty v nemocnicích, lázních, léky, terapie…to všechno byla „moje práce“. A tak bych ráda někde pracovala! Můj stav je teď stabilizovaný. Přemýšlela jsem nad tím, že bych se svými zkušenostmi mohla pracovat v nějaké organizaci nebo sdružení, které pomáhá nemocným. Napsala jsem do jedné, no odmítli mě. Nevím proč. Ráda byla bych užitečná.

A jakou práci byste ráda dělala?    

Ráda bych nemocným lidem pomáhala po psychické stránce. I já jsem měla těžké období a chtěla jsem to skončit. To však nemá smysl. Člověk by měl být silný za každých okolností. Důležité je nevzdávat se, i když je nejhůř. Mnoho lidí, kteří jsou nemocní, má negativní přístup k životu. A to není správné. Ubližuje to nejen psychice, ale i tělu a okolí. Já mám asi štěstí, že se snažím brát všechno z té lepší stránky. A podívejte se! Jsem tu a jsem spokojená!


Bylo pro mě překvapením, když jsem se o vás dozvěděla, že máte dítě.
 
Jsem šťastná, že mám zdravého syna, který mi dělá radost. Ani doktoři do poslední chvíle nevěřili, že se to stane. A stalo se. I když jsem měla přes těhotenství různé zdravotní problémy, nakonec se mi syna podařilo donosit a bez větších komplikací i porodit.  Můj syn má patnáct a aktivně se věnuje sportu. Dopřává si všechno to, co jsem já měla od lékařů zakázané.


Slyšela jsem, že se do vašeho bytu vloupali narkomani…

Ano. Minulý týden jsem kvůli tomu byla na soudu. Bylo to dost nepříjemné.


Jak jste zjistila, co se vlastně ve vašem bytě stalo?

Po několika dnech jsme se se synem a manželem vrátili domů. Syna jsme poslali ať otevře dveře od bytu. Manžel a já jsme zatím vybalovali věci z auta. Syn se vrátil k autu s problémem, že nemůže otevřít dveře. Zjistili jsme, ze v zámku je zlomeném klíč. Do bytu jsme se nakonec dostali oknem. Vevnitř jsme našli „nádobíčko“ po narkomanech. Zjistili jsme, že u nás v bytě si vařili pervitin. Naštěstí, nic cennějšího nezmizelo. Zřejmě hledali jen nějaký dočasný úkryt.

Proč navštívili právě vás? A co ten klíč?  

Taky jsme pátrali po otázce proč a jak. Představte si, že ty narkomany k nám do bytu přivedla má sestra! To byl její klíč! Nejhorší však bylo zjištění, že i má sestra bere drogy. Nechápu jak se to mohlo stát! Ale slíbila, že půjde na léčení.

Je mi líto, ale i zde platí rčení „Když se něco sype, tak pořádně...“

Asi tak. Ale už jsem toho prožila tolik, že na vztek nebo pláč jednoduše nemám místo. Co tím vyřeším? Každý den si říkám, že vše, co se děje, má svůj význam. 
Reklama